O Utopení – 1. část

cm plavci

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Znám spolehlivý způsob, jak neotěhotnět – jít si zaplavat na delší vzdálenost pod vodou. A to se aplikuje před, anebo po…? Ne, místo toho.
Znám spolehlivý způsob, jak se neutopit – najít si někoho vhodného a vyspat se s ním. Před plaváním, nebo po? Ne, místo toho.

Příprava na utopení.

Jedné soboty (23. 4. 1994) jsem vyhověl žádosti svých dětí jít si zaplavat na plovárnu do bazénu s dobře na chlorovanou vodou. I žena byla mínění, že by děti měl hlídat někdo dospělý a na první pohled odpovědný, například já.

Ráno jsem se velmi silně nasnídal, protože jsem měl speciální chuť a udělal vysoce nezdravou pomazánku v množství asi pro čtyřicet lidí.

Potraviny se totiž dělí na zdravé a chutné. Takže při procesu dochucování pomazánka utěšeně přibývala. Několik vajec vařených natvrdo, pomazánkové máslo, olejovky, jemně nakrájená hanácká (sladkokyselý nálev) okurka, špetka soli, potom čerstvý křupavý chleba a hladový chlap.

Bylo to náramně nezdravé a doslova k smrti dobré. No, zkuste si to. Nacpal jsem se, co se do mě vešlo, přece to nevyhodíme. Když už se to má zkazit, tak ve mně.

Tato kniha by vás měla poučit o zachování života a ne, jak se z něj vyvléci, takže kdo se chce utopit, ať si vymyslí jinou, neméně nezdravou pomazánku, například z natvrdo vařených vajec, taveného sýra a navrch trochu šnytlíku (také nebezpečně strašlivě vynikající). S plným břichem se umírá asi nejlépe a nejčastěji. Myslím, že i v důsledku toho.

Hodinu jsem se v podstatě nudil ve vodě, a abych si vyzkoušel, jak jsem dobrý, tak jsem si několikrát pod vodou zaplaval 50 m, ale měl jsem pocit, že mám na víc.

Tady trochu odbočím k svojí další chybě. Mezi takovými výkony je zapotřebí určitého odpočinku, protože normálně mají tělesné tkáně nějakou kyslíkovou zásobu a neberou si kyslíku z oběhu mnoho. Tato rezerva se liší podle typu organizmu a člověka. Její obnovení nenastává ani u trénovaného dřív než asi za 10 minut. Spíše to trvá několikanásobně déle. Takže po delší zádrži vzduchu, kdy například proběhnete zakouřenými místnostmi při požáru až 100 m, potom nerozdýchaní, neuklidnění, tedy nesrovnaní, podruhé neuběhnete ani 40 m! To je záchranářské nebezpečí jako hrom. (Kdo doběhne, je Soptík, kdo ne, přítel žehu…!)

Jak jsem se utopil.

Tedy, špatně odpočnut i špatně rozdýchán, s plným žaludkem a z předchozího hodinového plavání již poněkud unaven, jsem se vhrnul na rekordní plavbu.

Poslední nádech a plavu pod vodou volnými dlouhými tempy zcela uvolněn. Už kolem dvacátého metru jsem pocítil nutkání vyplavat, tedy asi na obvyklé polovině toho, co jindy. Uvolněná mysl a vědomí hektického úkolu rekordu dlouhé plavby mi však snížilo pozornost a plul jsem dál.

Toto je důležité varování oxidu uhličitého – rozšíření cév, snížení tlaku a vědomí. Tlak okolní vody ale do určité míry snížení tlaku krve kompenzuje.

Na čtyřicátém metru jsem začal promýšlet otočku a co potom. Asi jsem to vymyslel, ale na provedení se již nepamatuji, což znamená, že obluzovaní schopnost oxidu uhličitého se už dostavila a tělo pracovalo dál automaticky. Po otočce jsem udělal snad ještě nějaká tempa podle zadaného programu a vyplul na povrch. Vydechnutím na hladině mi ještě více poklesl tlak a v totálním bezvědomí jsem si vdechl chlorovou vodu – a bylo po mně.

Tato první část procesu utopení se zádrží dechu až do stádia otravy oxidem uhličitým, který má na mozek uklidňující a narkotizační efekt, je nebolestná. Jako ostatně většina smrtí stářím a jinými intoxikacemi, protože o tom člověk vlastně ani neví. Člověk v agónii je podstatou již jinde, protože mu vypli proud.

Připomíná mi to vtip, jak v námořnické krčmě říká jednooký pirát plavčíkovi, že se to tu každou chvíli pere. Vtom přiletí kudla do jeho zdravého oka a on suše oznámí: „Vidíš, právě zhasli.“

Stav utopenosti.

Tedy mně zhasli asi na čtyřicátém pátém metru a dál už jsem neměl žádný problém, zatímco se tělo snažilo původnímu záměru samo nějak vyhovět.

Z toho plyne několik poučení. Jedno spočívá v tom, že člověk s dostatečně silným programem v mozku může v bezvědomí vykonat i dosti náročnou činnost podle zadaného programu a může být i nebezpečný v důsledku nekoordinovanosti nepřemýšlením. Další poučení spočívá v možnosti využití takového programu vlastní mysli v životně hraniční situaci třeba v zamořeném prostoru, při požáru, vyprošťování či jiné záchranářské aktivitě, při potápění, v bojové akci ap. Slyšel jsem o člověku, který za války se zaseknutou sekerou v hlavě dohonil a zaškrtil svého vraha. To by mohl být podobný případ.

Jak utopeného dorazit!

Patnáctiletá dcera na druhé straně, kam jsem plul, se náhodou ohlédla do vody a připadalo jí, že si hraji nějakou divnou hru a raději tam skočila. Strčila do mě a byl jsem silně vláčný. Tak požádala kolem plovoucí dvě plavkyně, jestli by jí nepomohly s tatíkem, když už se tady utopil. Hlukem aktivovaly plavčíka, který byl zaneprázdněn nějakou televizí a on se uvolil jim pomoci mě vytáhnout na břeh. Jak mě tahal, tak mu vypadla moje vláčná hlava na betonovou hranu startovacího bloku a za zvuku, který bylo do dáli slyšet, mi praskla lebka a její kosti v délce asi 7 cm na počest této události mi již navždy udělaly na hlavě vzadu příkůpek, abych nezapomněl.

Člověk by řekl, že zabít mrtvého nejde, ale ono jo. Stačí jeden nervózní nešika s vypadlým mozkem indisponovaný a nepozorný, nemyslící a bylo by možná lepší, kdyby tam ani nebyl.

Já jsem sice praskot lebečních kostí neslyšel, ale moje nejmladší dcera na vzdálenost 15 m ano a hned se lekla podruhé, protože jsem nějak nebyl normální. Byl jsem totiž komplet fialový, vláčný a deaktivovaný… vlastně skoro nebyl… a díky odborné trefě plavčíka to bylo skoro na tutovku. Ale nepovedlo se mu to. Kdybych totiž měl normální tlak krve, tak jo, to bych rychle vykrvácel do mozku, ale já jsem naštěstí (úžasný paradox, kdy to, že jsem byl skoro mrtvý, mi vlastně zachránilo život od okamžité smrti a když se část tlaku vrátila, tak mi zase rozleptanými plícemi vytekla krev přes jícen do trávení a na krvácení o desítky cm výše již nezbylo…) intoxikací oxidem uhličitým skoro žádný tlak neměl a všechna krev byla v mých extrémně povolených cévách bez pohybu. Proto ta fialová barva. Tak to byl druhý smrťák. Já se to dozvěděl ale až po několika hodinách pro další poučení.

Protože jsem měl extrémně nízký tlak, tak se vytvořily trhlinky v cévním systému jen malé, krvácení do mozku i očí bylo téměř neznatelné a ani otřes mozku se výrazněji neprojevil. Jen od třetího dne jsem měl bělmo očí žluté od rozpouštěných mikromodřin, které se vytvořily díky nárazu a velmi rozšířeným cévám a kapilárám v důsledku nadbytku oxidu uhličitého. Místo nárazu mne ještě po čtyřech letech na dotyk bolelo.

Odneste si další poučení o bezvládném těle, které nepříjemně snadno podléhá gravitaci a nešikovným způsobem je lehce dorazíte. Když po takové ráně do hlavy někomu začnete dělat masáž srdce a strefíte se do systoly (srdečního stahu), zvýšíte v tom jednom tepu tlak natolik, že může cévka do krajnosti roztažená oxidem uhličitým v mozku prasknout, zvláště je-li otřesem poškozena, a krev nateče do mozkové tkáně, což je při pitvě hodnoceno jako utonutí na základě mozkové příhody. Proto mě plavčík zkusil potřetí dorazit neprodlenou masáží srdce, přestože bilo. To se ale nelíbilo mé patnáctileté zachránkyni a rozhodla se mě rozdýchat. K tomu se odborný plavčík neměl, tak to udělala sama.

Jak jsem se probouzel.

Pracně mi otevřeli ústa v křeči. A asi po třech dýchnutích dcerky do mě jsem se začal probouzet. Měl jsem pocit, že se normálně budím v posteli a kašlu. Hned mi bylo divné, jak to, že kašlu, vždyť si nejsem vědom žádné nemoci?

Další vjem byl sluchový – měl jsem pocit, že jsem na plovárně. Potom jsem si uvědomil, že to je správně, ale nějak jsem nemohl v paměti najít, že bych si někam lehal a usnul. Přitom mi paměť ale našla, že jsem sice na plovárně správně, ale že mám plavat a ne spát. Další bylo uvědomění, že mám plavat pod vodou a to, že ležím, kašlu, slyším plovárenské zvuky a nevím o tom, že bych z vody vylezl, znamená, že jsem utopen, vytažen, probrán a ležím na podlaze (břehu). Otevřením očí jsem si tu nepříjemnost ověřil. Bližní stáli okolo mě jako sloupoví v márnici a koukali. Čumilové, kteří se potěšili pohledem na výrazně modrofialového utopence, se po mém rychlém odbarvení rozešli, už to nebylo zajímavé. Vzhledem k tomu, že můj odchod na onen svět byl odložen, to už nebylo ono. Ovšem další část seriálu se mi zdála být neméně zajímavá.

Kašlání jsem vyhodnotil jako nevstřebaný zbytek vody v plicích, které se ho snaží zbavit. Aby mne voda neobtěžovala v plicích celkově, ale stekla do dolních úseků a horní mi nechala k dýchání volné, a aby se mi plíce nezakrvovaly nadbytečnou krví z dolní části těla, která by mi zbytečně snižovala nádechovou kapacitu, tak jsem se přes protesty bližních posadil. A od té chvíle jsem si dva měsíce nelehnul. Tím jsem si nevědomky zachránil život, protože se mi tak příznivě snižoval i tlak krve ve zraněném mozku. Připadal jsem si, jako když mě někdo bací do hlavy. Že nejsem dalek pravdě, jsem ale ještě nevěděl, hlava nekrvácela, a tak jsem na to přišel až asi za čtyři hodiny.

Cesta do nemocnice.

Mírně oblblí otřesem mozku jsem přemýšlel, jak pojedu s dětmi domů, ale to vyřešil postupný příchod zdravotníků ze záchranky, kterou zavolal personál plovárny. Paní doktorka šla vchodem pro ženy, což ji poněkud zdrželo a mne poněkud udivilo. A potom jsem se už divit nepřestal. Je zase udivilo, že jsem ochoten se nechat nést na nosítkách jen vsedě. Lékařka nařídila ležet. Neměl jsem náladu se o mém sezení bavit. Ale neuvědomoval jsem si, že kdybych je poslechl, krvácel bych do mozku i do chlórem se rozkládajících plic. Jen jsem to tak cítil a nepovolil. To byl čtvrtý smrťák.

Normálně bych se nenechal nosit, ale nyní ano, protože se mi dosti přitížilo, zeslabilo a začal jsem pociťovat, že to, co vykašlávám a polykám, je podle typické chuti krev. V této chvíli jsem ale ještě nevěděl, že chlórem rozleptané membrány plicních sklípků propouštějí krev do průdušek a tu po vykašlání polykám. Bylo mi jen jasné, že té krve je nějak nesprávně hodně.

Při sporu o tom, že musím na nosítkách ležet, jsem argumentoval, že se nosítka určitě dají přiměřeně upravit, že je nevymyslel nějaký blbec. Má víra a tvrdohlavost je přesvědčila a šlo to. Takže mě vsedě odnesli do sanitky, kde jsem opět odmítl si lehnout, a tak mne nechali vzadu sedět na lůžku samotného.

Počítám, že to bylo trochu natruc, protože jsem musel cestou podle zatáček chytat buďto deky nebo dřevěná nosítka, která se na mne kácela. V jedné zvlášť dobře projeté zatáčce na mne pohrozila vykloněním i asi sedmdesátikilová kyslíková bomba, která byla sice upevněná, ale zcela volně kejklavě a mně se nezdálo roztřepané lanko snad z bovdenu brzdy bicyklu ji držící ani trochu důvěryhodné.

Jen když jsme jeli rovně, tak jsem si mohl pokašlávat v poklidu, protože jsem se vezl mercedesem a s fanfárou. Vpředu se družně bavili za bujarého veselí, mě si nijak nevšímajíce.

Čekárna v nemocnici.

Dovezli mě do nemocnice a už mi vůbec nebylo do srandy. I když jsem nebyl připoután, tak jsem v zatáčkách nespadl ani při přejíždění obrubníků a tím pádem nepádem pátý pokus o mou likvidaci nevyšel. Snažil jsem se netvářit jako mrtvola. Si myslím… To už jsem měl za sebou po vytažení z vody, kdy jsem přítomné, zvláště svoje děti, fascinoval svou sytě modrofialovou barvou. Tedy, nejen že jsem se choval jako řádná mrtvola, ale byl jsem také náležitě vybarven. Bohužel mne nikdo nevyfotil, takže o tento zážitek jsem ochuzen. Ovšem na druhou stranu si myslím, že mám další hodnotné zážitky navíc.

Ze sanitky mě totiž vysadili do jakési čekárny asi na čtvrt hodiny, dvacet minut, ale byl jsem tam jediný, takže jsem byl vlastně už na řadě… Jak jsem tam v poklidu seděl a přemýšlel, tak se mi kazila nálada. Seděl jsem ve studené čekárně v suterénu v mokrých plavkách nezahalen skoro-mrtev, sám s pocitem obtěžování zdravotníků, celkové zbytečnosti a vlastní nicotnosti v jejich péči. Nějak jsem byl na sebe i na všechno naštvaný a otrávený. Štvalo mě úplně všechno. Počínajíc mnou a mojí blbostí, pokračujíc plavčíkem, kterého v kukani museli upozornit návštěvníci, až po pocit nadřazenosti těch, kteří rozhodují podle své nálady a libovůle, jestli budu nebo nebudu žít.

I otevřely se dveře, vykoukla rozespale osoba a bylo mi oznámeno, že mohu jít dál. Oznámil jsem, že se cítím trochu slabý na to, aby tam došel a tak mě tam na vozíku dovlekla. První dotaz byl: Od které jste pojišťovny! Teprve potom se mě zeptali, co se mi stalo. A že: Lehněte si, musíme vám změřit EKG!

Po krátké diskuzi jsem si v sedě nechal nainstalovat elektrody a na tu necelou minutu měření jsem si lehnu. Vzápětí mi hned jasné, že mé rozhodnutí sedět bylo správné, protože se mi výrazně přitížilo. Začal jsem pokašlávat z větší hloubky a polykal jsem více krve. Rentgen jsem rezolutně odmítnul.

Unaven a otráven jsem nějak nebyl psychicky připraven na boj sám se sebou a víceméně jsem čekal, co se mnou udělá zdravotní systém, a také jsem čekal, až budu mít konečně klid. Pro ten mě vyvlekly zase na samotku mokrých plavek nastydnout do vychlazené čekárny jako šestý trochu pomalejší pokus mě zrušit.

Postel.

Zřízenec za čtvrthodinku přišel a mne, stále ještě v nevysušených plavkách skoro-nahého, převezl na jakési oddělení a pomohl na postel. Byl jsem již zcela nevzdorující. Ovšem na povel mladého lékaře, abych si lehl, jsem reagoval jednoznačným odmítnutím. Sestra nejdřív snaživě tvrdila, že postel pozdvihnout nejde. Upozornil jsem ji, že sousední pacient má postel zvednutou a já ležím na stejném typu, ale jestli to opravdu nejde, že budu opřený o zeď. Poté si sestra i postel daly říci.

Další problém vznikl, když jsem si dovolil chtít ještě jeden polštář, abych se zapřel a v dřímotě si nechtě nelehl. Asi jsem požadoval nadstandardní péči, ale když jsem svoji prosbu řekl lékaři, byl další polštář a kyselý obličej sestry asi za minutu tady. Dostal jsem nemocniční košilku a pod mokré plavky igelit.

Na posteli.

Potom mne lékař poslechl, jak mi nádherně chrčí v plicích, změřili mi můj silný podtlak, asi 80/50, probodli mě několika injekcemi a ještě ruku kapačkou a na nos dali brejlovitou hadičku s přívodem kyslíku. Při tom jsem objevil na hlavě krev vzadu ve vlasech. Zajímavé, že mě na to nikdo neupozornil. Osahal jsem to a povšimnu si nepevnosti lebky. To ale nebylo mou prioritou, tak jsem si řekl, že prasklou lebku spravíme vůlí za pár dnů a víc jsem se tím netrápil, protože jsem na zrovna tohle neměl jaksi kapacitu.

Kromě antibiotik jsem byl naplněn i digoxinem pro povzbuzení srdce, ovšem jeho vedlejším účinkem je močopudnost. To jsem zjistil ale až po chvíli. Sundali jsme konečně ty plavky a močil jsem pohodě po troškách do bažanta, ale po krátké době jsem zjistil, že sedím zase ve vlastním mokru. Bažant byl přeteklý a mně se chtělo silně močit. Než jsem se dočkal sestry, měl jsem už v sobě připravenou k plnění další polovinu bažanta. Volat jsem nemohl, protože mi jaksi chyběl dech a nemocnici zase chybělo tlačítko zvonku k přivolávání sester. Zřejmě by v takových případech neměli dávat bažanta, ale něco ve velikosti krocana. Sestra byla velmi udivena a odnášela bažanta plného až úplně po okraj a dělala oči, jako že já schválně. Ale já jsem dělal oči, jako že to samo.

Nevěřící.

Mladý lékař mne vzhledem k poměrně vzácné diagnóze utopení chodil poměrně často kontrolovat a při dalším poslouchání plic jsem mu řekl, že plícemi krvácím a krev polykám. Nevěřil a chtěl důkaz. Tak jsem chvilku vůlí pozastavil spokojené pokašlávání a potom jsem vykašlal do ledvinovité misky krásně jasně červenou napěněnou krev. Několik kapek se odrazilo na okolí, na mě i na něj, i uvěřil.

Podle mého odhadu jsem měl vlastně k obědu 3/4 l své syrové krve. Byla ale velmi těžko stravitelná a dělalo se mi z ní těžko až nevolno. Abych ji strávil, tak jsem si nechal poslat pro naši zeměžlučovou směs . S tou to potom už šlo o dost lépe. (A ještě  diviznovou na plíce.)

Meditace.

Takže když už jsem byl konečně sedící pacient, dal jsem si nohy křížem do takzvaného tureckého sedu a sepnul ruce podobně jako při modlitbě, ale vztyčeny jsou jen palce, ukazováky a malíčky. Prostředníky jsou normálně přes sebe. Prsteníky také, až na to, že ten vzdálenější od malíků je přes ten druhý překroucen pod malíky. Opřel jsem se zády lehce o stěnu, abych se nekácel dozadu. Takto meditačně jsem se soustřeďoval na svoje dobité, již dost bolící a oteklé plíce. Chvílemi střídavě i na mozek a lebku, protože tam to šlo velmi dobře. Plíce byly mnohem těžší sousto.

Po několika minutách soustředění přiběhla sestra a začala mi brát krev. Nevzdával jsem to a znovu se pustil do soustředění, tak mi za chvilku přišla měřit tlak. Po dalším pokusu přišel lékař poslouchat, jak mi to chrčí. Po jeho povelu, abych dýchal zhluboka, jsem ho poslechl, ale to jsem neměl dělat. Smrtelně strašně jsem se rozkašlal a plicní krvácení se mi obnovilo. To byl sedmý a málem úspěšný pokus odrovnání.

Takto poučen jsem se rozhodl, že se nenechám stálým vyšetřováním zabít, a další poslechová dechová cvičení na povel lékaře jsem prováděl velmi krátkým povrchním dechem v oblasti klíčních kostí, což mne nedráždilo a lékaře uspokojilo. Nechrčel jsem tolik. Po hodině si zvykli na můj sed i soustředění a rušili mě už stále méně.