Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Už odnepaměti básníci a umělci ve svých dílech spojují lásku s bolestí. Pravděpodobně mnoho z nás ví, nebo zažilo to, čemu se v naší společnosti poeticky říká „zlomené srdce“, a všichni z nás jsme plakali, jakožto reakci na ztrátu lásky. Může však pocit ztracené lásky, nebo ztráta milované osoby způsobit opravdovou fyzickou bolest? Existuje spojení mezi fyzickou a emocionální bolestí?
Podle některých odborníků ano. Vědci zabývající se neuronálními spojeními v našem mozku zkoumali souvislosti mezi fyzickou bolestí a sociální neboli emocionální bolestí. Tato se spojuje např. s opuštěním nebo ztrátou lásky. Fyzická neboli tělesná (somatická) bolest pozůstává z dvou hlavních složek, a to senzorické, která je spjatá s porušením nebo poškozením tělesného tkaniva, fyzickou (tělesnou) ránou či zraněním; a ze složky afektivní (emocionální). Tato emocionální složka bolesti se spojuje s nepohodou, kterou člověk prožívá na vnitřní, psychické rovině. Co tyto dvě složky spojuje?
Výzkumníci v oblasti neurologie a neuropsychologie se pokoušeli toto spojení najít. Probandům zapojených do studie ukazovali fotografie jejich bývalých partnerů, se kterými se za různých okolností rozešli, a tato ztráta byla pro ně velmi nepříjemná, řekli bychom, že „bolestivá“. Jiným podnětem, který způsoboval bolest, tentokrát fyzickou, nebyla fotografie, ale bolestivý podnět v podobě horkého předmětu, který jim na krátko přiložili ke kůži (samozřejmě tak, aby nezpůsobili žádné vážné poranění). Pomocí moderních zobrazovacích technik mapujících příslušné oblasti mozku si výzkumníci všimli, že když se probandi dívali na fotografie svých bývalých partnerů, byly reakce jejich mozkové kůry velmi podobné těm, které vznikaly při pociťování fyzické bolesti vlivem přiloženého horkého předmětu.
Dá se z toho vysuzovat, že máme tendenci pociťovat bolest emocionální stejně silně, jako tělesnou bolest. Zatímco však tělesná bolest vymizí spolu se zraněním, kdy se rána zacelí, nebo bolest zmizí spolu s vytrženým zubem, emocionální bolest naopak přetrvává, a co hůř, může být v paměti znovu vyvolávána a opětovně pociťována. Velmi dobře to vystihuje výrok „Jakoby to bylo včera“, když si vzpomínáme na bolest, kterou jsme cítili kdysi před roky, bolest spojenou s nějakou pro nás důležitou ztrátou.
Nicméně obě, jak bolest fyzická tak i emocionální, mají jednu z nejzákladnějších funkcí, a to je přizpůsobení se (adaptace) na novou situaci, nebo vyhnutí se nepříznivé situaci, která bolest vyvolává. Když si vyvrtneme kotník, pocítíme náhlou a prudkou bolest, a tím nám tělo dává vědět, že došlo k poškození tkáně, vykloubení apod., a bolest cítíme proto, abychom mohli sjednat nápravu (přivolat pomoc, zajít na pohotovost, vrátit kloub do původní polohy, zabránit dalšímu poškození tkaniva v poškozené oblasti). Bez takovéto fyzické bolesti bychom i nadále a pořád chodili s poškozeným kotníkem, kulhali bychom, a kloub a tkanivo by se poškozovalo víc a víc.
Podobně je to s bolestí emocionální neboli sociální. Pomáhá nám přizpůsobovat se potencionálním sociálním těžkostem. Když jí pociťujeme, podobně, jako vyvrtnutý kotník, nám např. pláč, nebo vnitřní (duševní) bolest dává najevo, že něco není v pořádku, a aby nedocházelo k dalšímu prohlubování potíží (podobně jako když bychom i nadále chodili s uvolněným kloubem v kotníku), potřebujeme sjednat nápravu. Proto, když jsme smutní z nějaké ztráty něčeho, co pro nás bylo velmi důležité (může se jednat o osobu nebo nějaký předmět), pociťujeme zármutek, smutek, žal, pláčeme. Podobně jako fyzická bolest v případě kotníku, nám tyto projevy taky dávají najevo, že aktuálně něco potřebujeme. Potřebujeme se s danou situací vypořádat.
Proto, nepochodujme s vyvrtnutými kotníky, ani bolestmi na duši, když si tak můžeme způsobovat další a další prohlubování potíží. Poslouchejme, co se nám naše tělo (v případě kotníku) a naše duše (v případě emocionální ztráty) snaží říct, a je potřeba vědět, že nikdy na naše zranění nejsme sami, co platí jak pro kotník, tak pro naši duši. Naši blízcí, známí, kamarádi, rodina, přátelé, kolegové, ale třeba i vyškolení odborníci v různých oblastech pomáhajících profesí (lékaři, sociální pracovníci, psychologové) nejsou to, co náš problém vyřeší, ale v mnohém poskytnou onen důležitý balzám, obklad, který nám uleví, abychom se na bolavou nohu opět postavili, aby se bolest zmírnila a my zjistili, že můžeme kráčet dál bez bolesti vstříc novým dnům.