Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jaroslav Dušek má schopnost vás svými slovy přeladit do přítomnosti. Přenést do živého, tichého a láskyplného prostoru, kde je vše v naprostém pořádku. S Jaroslavem si v salónku brněnského hotelu Continental povídáme o mysli, životě, ale také o umělé inteligenci nebo vizi dalšího vývoje lidstva.
Jaroslave, mám za to, že život je krásný. Nicméně proč má tolik lidí deprese a úzkosti? Jak z toho ven? Jak být šťastný?
U těchto otázek je vůbec otázka, jak na ně odpovídat. Buď mohu odpovídat obšírně, zevrubně, brát to z gruntu, ale to by možná bylo příliš zdlouhavé a nezáživné. Nebo se pak říkají zkratky, jenom takové výtažky, ale to zase nemusí být úplně srozumitelné. Takže se to pokusím říct následovně:
Toto je prostor, kde se experimentům meze nekladou. Bytosti přicházejí a mohou zakoušet velmi širokou škálu zážitků. Zároveň je to i smysl tohoto prostoru – mít tu různé zážitky. Protože někdo může prožívat úzkost. Někdo může prožívat depresi. Podstatné je, co s tím udělá. Můžeme totiž prožívat úplně všechno. Bolest. Neštěstí. Pocit deziluze. Můžeme prožívat pocit marnosti, pocit zklamání z lidstva. To všechno můžeme. Otázka je, co s tím děláme. Jakým způsobem s tím nakládáme. Můžeme s tím nakládat i tak, že jsme šťastní. V tom nám nikdo nebrání.
Jediný soupeř jsme my sami. My jsme sami sobě soupeřem, trenérem, protivníkem.
A záleží na každém člověku, jak s tím chce nakládat. A to je tak asi celá odpověď.
Je to o té mysli, která nám to kazí?
Mysl by se dala používat i dobře. To není problém mysli. V mysli je ukotveno mnoho problémů. Protože mysl má v sobě zvláštní, určitý typ myšlení, sklon tvořit umělé světy. Mysl si vytvoří svět sám pro sebe. Třeba 72 pohlaví. Vytvoří to. Popíše to. Definuje to. Možná jich vymyslí 150 nebo 250, pět set, tisíc. Pak zjistí, že jich je možná osm miliard, že každý je úplně speciální.
Problém mysli je v tom, že dovede tvořit v rozporu se životem. A to je určitý háček, který může nastat. Život jako takový sebe sama udržuje. Život sebe sama neustále generuje. Ale mysl může vymyslet způsoby tvoření věci, které životu dělají překážky. A život je zase překoná, zase se přes to přehoupne. Vypořádá se s tím. Za pár generací určitá věc, která vypadala jako problém, zmizí a objeví se zase něco nového.
Mysl je zvláštní druh jakési inteligence. Dnes to velice dobře vidíme na umělé inteligenci. Dočítáme se, co umělá inteligence dělá, jaké nesmysly vykládá.
Kamarád se ptal umělé inteligence na Pjéra la Šé´ze. A umělá inteligence řekla, že ho zná – že Lašé´za je fiktivní osoba, kterou vymyslel Jaroslav Dušek. To odpověděla umělá inteligence. Ten člověk se divil. Vyptával se dál jak to, že spolu hrají na jevišti. A inteligence řekla: „Protože Dušek jí dává hlas i gesta.“ Tady vidíme, co mysl umí. Umělá inteligence povídá nesmysly. Může se stát, že někdo si to třeba přečte a bude tomu věřit. Spousta lidí bude v prostoru umělé inteligence hledat informace, ale nenapadne je, že umělá inteligence je spíše fantasmagorie, která tvoří, co chce. Například odpověděla, že Dušek s La Šé´zem vytvořili Show Jana Krause, kterou Dušek uváděl a La Šé´z byl pravidelným hostem. A také spolu vytvořili pořad Dušek a La Šé´z na záchodě. To napsala umělá inteligence na dotazy…
Evě Turnové, basistce, zase umělá inteligence napsala, že v roce 1989 získala Zlatého slavíka (ptala se sama na sebe) a hrála v seriálu Cirkus Humberto. Úplné nesmysly. Na umělé inteligenci můžeme vidět, že je to podobný problém, jako je problém mysli. Mysl umí tvořit cokoliv, co chce; umí argumentovat. Zajímavé je, že umělá inteligence pořád argumentuje a vy se jí stále ptáte dokola: „Počkej, počkej, jak víš, že je to umělý, když hraje La Šé´z na tu kytaru?“ A ona zase odpoví. Neřekne: „Aha, tak jsem se spletla, to je nějaký divný. On je opravdu na jevišti, když je fiktivní?“ Ne, ona na tom trvá a jenom omílá postuláty.
Mysl může být v souladu se životem, být naladěná na život, pozorovat život a učit se od něj. Nebo tvořit své vlastní představy, jak má život vypadat.
Že tady mají být takové nebo takové motory. Nebo jak se má říkat rodičům, jestli „mámo, táto“; nebo „rodič 1, rodič 2“. Umělá inteligence může vymyslet právě i takovou blbost jako rodič 1, rodič 2. Zkus někdy malému dítěti nabídnout, aby vyslovilo: „rodič jedna, rodič dvě“. To může vymyslet jenom někdo, kdo nikdy neviděl dítě. Dítě nemůže říkat „rodič jedna“, protože to nevysloví. Ty mu dáš nejtěžší „r“ písmenko jako první. Kdo to vymyslí, takovou blbost? Máma, táta, ta slova jsou jednoduchá, aby se dobře říkala. A proto oni vymyslí takovou kravinu. Podle mě to vymýšlí umělá inteligence.
Takže mysl má tu výhodu, že může spoustu věcí pochopit, poznat, orientovat se a některé věci využít pro život. Ale zároveň je schopná tvořit tak magorské projekty, že se s životem střetává. Ale život vyhraje. Přežvýkne to a půjde dál. Jednotlivé formy mysli civilizací věřily v různé věci, v různé Bohy. Zmizely. A život jde dál. Život pokračuje a bude pokračovat. Mysl může tančit rozmanité tance, ale nemůže si podrobit ducha.
Spousta lidí je tou myslí polapena. Měl byste pro čtenáře nějakou pomůcku, jak se nenechat myslí ovládat?
Jednoduše. Pozorovat život.
Vypnout mobil. Vypnout iPad. Vypnout televizi. Vypnout blbosti. Přestat poslouchat příval kravin, které neustále útočí na emoce a tvoří představy, že někde se děje něco špatně. Někde někdo někoho zabíjí, někde někdo někoho mučí – něco se někde děje. Zároveň někdo někde někoho miluje. Někdo někde někoho objímá. A v ten samý čas někdo někde někoho hladí. To se určitě děje taky.
Informace z médií se soustředí na to, jak rozleptat bytost, vložit do pole strach, obavy, nejistotu: „Bude se zdražovat. Bude nejistota. Voda nebude, bude se bojovat o vodu. Voda je zničená.“ Všechny tyto informace mohou vést jenom k tomu, že lidé spáchají sebevraždu, protože co tady chtějí v tak zoufalém prostoru dělat.
Ale jakmile ten proud informací vypneš a půjdeš do lesa, budeš pozorovat nebe, sedět u ohně nebo u vody a naladíš se hluboko na sílu života v sobě, tak zjistíš, že seš tady, na této planetě a že všichni tví předkové na této planetě všechny předchozí těžké zkoušky zvládli, protože jinak bys tady nebyl.
A my tu jsme. Všechno ohrožení tady už bylo – epidemie, války, výbuchy sopek, srážky s asteroidem, hladomory. To všechno se už mnohokrát stalo. Ale my jsme tu. Jde tedy o to, obrátit pozornost k síle života. Pozorovat život, jak to dělá: Hmyz, rostliny. Jak to kooperuje. Jak všechno spolupracuje. Od kořínků, mykorhizy až někam nahoru ke Slunci. A když se na to člověk ladí, tak se přestane zabývat svými myšlenkami, které si ho jenom chtějí podrobit a zotročit.
Měl jsem na Vás připravenou otázku, na co máte od rána až do večera zaměřenou pozornost. Teď na to odpovídáte, že hlavně na přítomnost.
No hlavně na tu přítomnost. Na co jiného? Na přítomnost a na život – na projevy života jako takového.
Že je třeba vypnout televizi a vypnout mobil, to chápu. Ale mnohem těžší je vypnout ten vnitřní hlas v hlavě.
Je to velmi propojené. Pro mnoho lidí je těžké vypnout si i ten mobil. Nebo navigaci v autě. Bez navigace už nikam nedojedou. Chytrý mobil a tyhle věci jsou manifestace určitého typu mysli. Myšlení je těžší v tom, že ho nejde tak snadno vypnout jako mobil. Mobil můžete vypnout. Ale myšlení je komplikovanější, protože jsme mu dovolili, aby nám běhalo v hlavě. V určitém věku jsme se nechali vtáhnout do hry na myšlení.
Děti ještě pozorují život a dozvídají se od dospělých, jak se daná věc jmenuje, co to je, proč to tak je. Ale dítě to sleduje ještě jiným pohledem. A tento pohled by bylo dobré si uchovat. Ten určitý úžas, kdy si mohu říct: „Vždyť já to nevím přesně, jak to je, ale vidím, že to funguje. Je to úžasný.“ A sledovat, jak je to propojený a jak to funguje na mnoha úrovních – jak je nekonečné množství úrovní, frekvencí, ve kterých to spolupracuje. Když se totiž naladíš na určité typy frekvencí, tak zjistíš, že určité věci se dějí ve tvém životě úplně jinak než předtím.
Taky člověk musí zpomalit určitý kvap. To, co nás ovládá, je příliš velké množství informací, které proudí každý den do lidí. Je jich moc. Je jich příliš. A ty je vůbec nepotřebuješ k životu, k tomu, abys byl živý. Nepotřebuješ tisíce nesmyslů z celého světa. Kde, kdo, jaký dítě ztratil nebo nechal v autě uvařit fenku. To se jistě děje. Určitě se děje spousta nedorozumění, přehmatů, ale zároveň se jistě děje i to, že život spolupracuje, funguje, existuje. A jde o to, zachovávat určitou rovnováhu, v té míře. Určité informace asi potřebuješ, ale ne být na tom pořád nalepený, a přilepený k myšlení. Jak říká Eckahrt Tolle…
…mysl ohlodává problém jako pes ohlodává kost. Mysl miluje problém. Furt to chroustá.
Jedna z možností, jak vystoupit z bludného kruhu zoufalého myšlení, je připustit, že řešení jakéhokoliv problému již je přítomno. Jde o to, dovolit mu, aby se vynořilo. Nechtít ho vymyslet. Připustit, že už tu je. Ve chvíli, kdy to člověk připustí a dovolí řešení, aby přišlo, tak ono přijde.
Vzpomínám si, jak jsem před pár lety šel po náměstí menšího městečka a paní, která tam měla spoustu let knihkupectví a byla těsně před důchodem, mi řekla, že ho musí kvůli EET zavřít. V těchto případech (kdy se obyčejným lidem kladou do cesty absurdní překážky) se přiznám, že mě to občas „vyhodí“ z klidu a mysl problém vidí. Mou otázkou je, jestli nám to, co se děje, má být jedno?
Tam jde o to, do jakého se postavíš postoje. Jeden postoj je, že jsi člověk, který vznikl spojením spermie a vajíčka, a seš takový živočich a zvíře, které občas zažije spirituální zkušenost. Anebo se můžeš postavit do postoje, že seš spirit sám, který zažívá lidskou zkušenost. A v momentě, kdy jsi duch, který šel zažít lidskou zkušenost, tak tyhle věci ti nevadí. Protože ty jsi je přišel zažít. Od toho jsi tady. To znamená, že když změníš tento postoj, tak pochopíš, že se nic neděje špatného nebo nevhodného. Děje se to, co se děje.
Ty seš duch, který vše zakouší a pozoruje. Můžeš si položit otázku: „Co to je knihkupectví? Jak vůbec vzniklo knihkupectví? A proč se vůbec kupčí s knihami? Proč musí existovat nějaký kupec s knihami? Proč lidé nežijí knihu sami? Proč lidi nemohou číst knihu přímo z prostoru? Proč ji nečtou ze stromů? Ze zvířat? Z hmyzu. Proč potřebují knihy, ve kterých se dočtou, že existuje život?“
A v tu chvíli ti přestane vadit, že zmizelo knihkupectví. Protože je to jenom hra na určitý typ omezení, který tvrdí, že potřebuješ knihy. Knihy jsou krásné. Je to krásná hra. Je to asi lepší hra než zbraně. Střílet do sebe puškami, to je taková hloupější hra. Knihy jsou hezčí. Ale v momentě, kdy ty víš, že jsi duch, tak jediné, co chceš rozvinout v ostatních lidech, je vědomí ducha, tvůrce. A tvůrce nepotřebuje knihy, aby je četl. Může je tvořit, může je číst. Může se jimi bavit. Ale je to nadstavba. Ale není to něco, bez čeho nelze žít.
A takový ten pocit, že společnost směřuje dolů?
To tak není. Planeta je osm miliard lidí. Je tu mnoho entit a mnoho společenství, které žijí úplně jinak než civilizovaná společnost. Pořád tu jsou domorodci a možná, že pořád žijí v Amazonii i přímo divocí lidi. Například Jaroslav Mareš píše o divokých bytostech, kterých se bojí i Indiáni. Nechtějí se s nimi setkat, protože prý mají obrovskou energetickou sílu.
Takže tady existuje spousta typů lidí, lidstva. Někteří mají již přežitý systém civilizace – nahlouplou civilizaci, která spotřebuje už tolik prostředků, aby udržela sebe sama v chodu. Na celou tu strukturu (vodu, plyn, silnice, auta…) už musíme tolik investovat na opravy, aby to vůbec ještě jelo, že je jasné, že systém je za zenitem. Už to překonalo bod rozmachu, civilizace jde do úpadku. Ale takhle to bylo vždy. Na tom není nic depresivního. To je prostě pulzace.
Mnohem zajímavější je tvořit přítomnost smysluplnou.
Vytvořili jsme si obrovského parazita: stát, který nám měl původně pomáhat a usnadnit život. Vypadalo to původně dobře. Ale tento parazit má v sobě, podobně jako myšlení a podobně jako všechny struktury, které se odtrhnou od života, tendenci metastázového nádoru. Žít na úkor života. Ale bez něj také nemůže žít. Rakovina je někdy tak hloupá, že zabije nositele. Dál se množí, navzdory tomu, že ji to zahubí. Tak to dělá i civilizace. Dál se množí, ačkoliv to už neprospívá prostředí, přírodě, zvířatům. To jsou rytmy, které probíhají a vždy probíhaly. Civilizace různě končily, mizely. Důvody mohly být všelijaké, obtížně se v tom vyznáme.
Stojíme nyní v takové úvrati, že máme velmi křehkou situaci – mobily a různé přístroje. A teď si představ, že Slunce to vypne. Že najednou to nebude fungovat. Nikdo se nikam mobilem nedovolá. Nebude hrát rádio. Nebude hrát televize. Nebude nic na monitorech. To bude překvapení. A to bude konečně ta úleva.
Můžeš zároveň říct, že konečně celá tato blbost zmizí. Vždyť to lidem požírá tolik energie a tolik času. Pořád do toho koukají. Pořád tam něco řeší. Pořád se tím zabývají. Fotí si mobilem jídlo. Vždyť to je dekadence. Tak možná, že je to v pořádku, že se to pročistí. A možná vstoupíme do jednoduššího života, nebo tu budou žít paralelně dvě lidstva, jak to někteří předpovídají. Jedno bude technologické lidstvo, které v sobě bude mít Muskovy mozkové implantáty a přídavná zařízení; přístroje, které umožní lépe vidět, lépe slyšet, lépe si pamatovat. Budeš mít databázi napojenou na iCloud, která ti poskytne všechny informace. Ale bohužel umělá inteligence ti bude asi poskytovat jenom blbosti, takže nevíš, čeho budeš účastníkem.
Anebo si řekneš, že tohle experimentování tě nezajímá a půjdeš dovnitř do telepatie, do vnitřních schopností těla, životních schopností, které máš. Je tady Wim-HOF; jsou tu lidé, kteří ukazují určité cesty a možnosti, jak se také postavit k sobě a k životu. My máme možností hodně a můžeme si vybrat. Je to tady planeta s možností volby.
Děkuji, ještě by mě zajímalo, Jaroslave, co nás tady na Zemi může čekat během deseti, dvaceti let.
To já nevím (široký úsměv).
Co byste si tedy přál?
Byl jsem jednou na věštění a ten člověk mi navěštil tak krásnou budoucnost, že jsem si řekl, že to tady bude v pořádku. Protože já nemohu mít krásnou budoucnost, kdyby svět měl být nějaký špatný. To by mi nevyšlo. Takže jsem měl velikou radost za všechny, protože to tady bude v pořádku.
Ale tohle tady jsou paralelní prostory. My to pořád nechápe. Máme mylnou iluzi, že něco objektivně existuje a že my v tom jsme objektivně zakotvení. Teď se dělá velký výzkum na americké univerzitě, kde zkoumají působení DMT v těle. Naučili se udržovat hladinu DMT na určité hodnotě. Mají dobrovolníky, kterým říkají psychonauti. Tito lidé okamžitě vstupují do paralelních vesmírů, komunikují tam s určitými bytostmi, které tam jsou. Bytosti je velmi přátelsky učí, ale oni se s nimi setkávají znovu a znovu, už mají přátelství. To není jako trip. Normálně s nimi pořád komunikují a jsou o tom na té univerzitě zápisy. To znamená, že se může objevit překvapivé svědectví, paralelní vesmíry běžně existují.
Můžeš se dostat do paralelních vesmírů, když přeladíš svůj percepční bod, ve kterém tě v dětství utvrzovali a říkali: „Tohle je pravda, tohle je špatně, tohle je žena, tohle je muž, tohle je pták, tohle je strom.“
My se do toho necháme dobrovolně zakotvit, a pak si myslíme, že to jediná realita.
A v momentě, kdy se nám v životě nebo v noci něco stane, když sníme, vznikají otázky: „Kde jsme, když sníme? Co to je za čas, když já tam žiju rok a tady uběhne jenom jedna vteřina? Kde se stvořil rok uprostřed minuty? Jak je to možné?“ Možné je to jenom proto, že to paralelně funguje. A že tu jsou paralelní prostory, které se nepřekrývají a nepotkávají navzájem.
Když máš rozhlasové stanice, tak všechny hrají najednou. Ale ty si naladíš jednu. A tu slyšíš. A pak naladíš jinou, tu také slyšíš. Záleží, kam ladíme svůj percepční bod. Kam to naladíš, tam to slyšíš. A na tobě záleží, jak říká David Hawkins ve Vzestupu po úrovních vědomí, jakou si naladíš stanici – jestli ladíš strach, hněv, lásku… Jakou stanici si naladíš, tak ta hraje. A ty ji slyšíš. Tyto paralelní stanice tu hrají: Strach. Hněv. Malomyslnost. Bezmocnost. Stud. Sebe-zahanbení. A zároveň tu hraje láska. Radost. Klid. Přijetí. To tu všechno je. A stanice hrají. Paralelně. Nepřekáží si. Stanici láska nepřekáží stanici strach. Stanici láska je stanice strach jedno: „Vysíláme láska“.
A jak to udělat, aby se člověk naladil na lásku?
Otázku pokládá vedle mě sedící kolegyně Adéla Chytilová. Odpověď a celou druhou část rozhovoru s Jaroslavem Duškem přineseme příští pátek. Druhý díl rozhovoru najdete tady.
Jiří Hamerský