J. Dušek: „Jakmile přesuneš pozornost do prostoru lásky, Vesmír tě začne vést.“

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Hostem Celostní medicíny je po osmi letech pan Jaroslav Dušek. „Tohle je planeta volby,“ říká. Podle Jaroslava můžeme na Zemi zakoušet různou škálu zážitků. Dobré je ale nikdy neztratit úžas a dětské vnímání světa. Neplést se tolik přírodě a přirozenému rytmu Života do cesty: „Výhodné je pro nás tvořit a žít láskyplně a harmonicky.“

Zde si můžete připomenout první část rozhovoru: Jaroslav Dušek: „Potřebujeme zpomalit a pozorovat život. Až se vypnou všechny přístroje, bude to úleva.“ V polovině společného povídání předávám pomyslnou štafetu ve vedení rozhovoru mé kolegyni Adéle Chytilové, která se Jaroslava Duška dále ptá.

Jak to udělat, aby se člověk naladil na lásku?

Musíš si to přát. A když si to z hloubi duše a z celého srdce přeješ, tak se to stane. A když si to nepřeješ z hloubi duše a celého srdce, tak se to nestane. Tak se pak stane něco jiného, k čemu máš určitý sklon nebo náklon. Ale když si to přeješ z celého srdce, tak se to stane.

Vždyť si tu nikdo nepřekáží. Vždyť tu žijí všechny formy hmyzu, zvířat, stromů, vždyť to tady všechno žije. Země je neuvěřitelná. Ukazuje nám paralelnost, možnost soužití rozmanitých typů a forem, které žijí ve společném prostoru života. Proto se učíme od života se na to koukat. Život nejeví tendenci sám sebe zničit. Funguje to, pulzuje to v určitých pulzacích jako je den a noc, jako je vichřice a bezvětří. Celkově se to pročišťuje, okysličuje a dál to existuje.

Jak se dostat z nízkých vibrací do vysokých. Jak se přeladit z oběti do tvůrce?

Jak ladíš kytaru?

To já neumím.

Brkneš na strunu, otáčíš kolíčkem a naladíš to. Buď to zvyšuješ, nebo snižuješ.

A v přeneseném slova smyslu?

Buď tu vibraci zvyšuješ, nebo ji snižuješ.

Nějaká afirmace?

To je jedno. Vymysli si, co chceš. To je tvoje věc.

A co pomáhá Vám?

Já nemám nic, co by mně pomáhalo ve smyslu pomáhání. Protože už tak žiju. Ale když člověk třeba cítí oslabení nebo zmatek, tak přesune pozornost na ten život. A pak tě spousta věcí, které zdánlivě vypadají jako velké problémy, přestane zajímat.

Prostě přeladíš pozornost. Třeba v sobě. To nejjednodušší, co můžeš udělat, je pozorovat dech. Pozoruješ dech a dýcháš. A teď na to koukáš a říkáš si, co to vlastně je. Kdo tu dýchá? Kdo to dělá? Jak se to děje? A teď zjistíš, že jsi ten dech, že seš to ty. Dech, který dýchá skrz to tělo. Ty nejsi tělo, které dýchá. Jsi dech, který prodýchává tělo. Otočíš to.

Zjistíš, že ve starých jazycích jedno slovo znamenalo dech, duch, vzduch, duši, ovzduší, atmosféru. Jedno slovo. A ty si řekneš, to přece není náhoda, že to takto pojmenovali. Že to věděli. Pochopíš, že jsi duch, jsi vzduch, který prodýchává ovzduší atmosférou s ostatními bytostmi, účastníky tohoto projektu, který se jmenuje dech. Jsou tu zvířata, jsou tu rostliny, jsou tu všichni ve společném prostoru. Prodechují a udržují určitou formu nádechu, výdechu. A ty uvidíš, že celá planeta dýchá, že proto má atmosféru. A my jsme v té atmosféře, v tom dechu, ponořeni. My tím neustále plujeme. Neustále jsme fyzicky ponořeni v životě. Když si takto přesuneš pozornost, tak to je něco! Zakoušíš život. Zakoušíš rostliny a jak jim ten proud vracíš. A můžeš se jenom dívat, jak to všechno spolu funguje.

Ale někomu může vyhovovat něco jiného. Třeba, že si zpívá. Někomu dalšímu, že maluje. Že věnuje pozornost tomu, co má rád. Když přesuneš pozornost na to, co máš ráda – ať je to pletení, vaření, háčkování –, tak se věci mění. Protože ty pak žiješ v prostoru lásky; v tom, co máš ráda. A nemusíš nad ničím dumat. Samo tě to začne vést a nemusíš už pro to nic dělat. Jak říká Ramtha, „Je úplně jedno, co děláte, zmoudření se nevyhnete.“ Proto ho tak mám rád.

Zmoudření se nevyhneš a je úplně jedno, co budeš dělat. Nakonec ti to stejně dojde. Nastane ten okamžik.

A člověk se rozchechtá. To je další technika: Smích. Sranda. Uvědomit si, že je to obrovská legrace, že se tu trápíme hloupostmi, nepodstatnými věcmi, protože mysl chce tvořit důležitost, vytvářet důležité problémy a my je musíme důležitě zkoumat.

Když se na to podíváš zpětně, tak uvidíš, jak se to vynořovalo jako takové vlny nebo módy. Někdy se vynořila móda hysterie, deprese, pak schizoidní porucha, teď je 72 pohlaví. Ale mladí lidi to řeší. Díky přiblblým sociálním sítím řeší sebepoškozování a pohlavní identitu a psychiatrické čekárny a léčebny jsou přeplněné. Jede to, protože lidi se nechali vtáhnout do světa, který vůbec se životem nemá nic společného a který si tvoří svoje vlastní problémy, a pak se je snaží řešit. To je ta největší sranda.

Mysl vytvoří problémy, které v životě neexistují, hypertrofuje a pak ti nabídne řešení. A začne řešit problém, který neexistuje.

Teď se řeší manželství – jestli stejnopohlavní, oboupohlavní. A vůbec nikdo neřeší, k čemu je tady manželství. Co to je za hloupost. Nějaký úřední akt, kdy stát uzná, že jste manželé. Máte povolení. A můžete mít jednu manželku a ne dvě. Proč?!

Když se podíváš do hloubky, tak zjistíš, že tohle otřásání nás vede k tomu, abychom možná otřásli základem systému. Je to pseudoproblém, nadstavba, který vznikl z iluze. Domorodci nemají žádná manželství jako my. Žijí spolu, a pak se třeba rozejdou a nemají s tím žádný problém. Ale my vytahujeme pořád nějaké hodnoty a o ně se dohadujeme.

Když se podíváš do historických průzkumů, tak zjistíš, že se neví, jestli lidé původně žili jako rodina (jako muž a žena), nebo žili ve skupinách. Ukazuje se, že existovaly všechny ty formy. Někde se žilo ve dvojicích. Někde bylo méně mužů. A tak žili v jiných uskupeních, aby to vyhovovalo daným podmínkám. Bylo potřeba vytvořit nějakou formu. Někde stačili tři lidi, někde potřebovalo být padesát lidí, sto, aby jako celek pokračovali dál. A to se tvořilo podle potřeb Života. A my jsem místo toho vytvořili potřeby mysli, zákon, evropské komise. Úplné nesmysly, které vůbec nemají žádnou validitu. Protože ono ti to chce pořád sugerovat, že to je důležité. Pořád se ten problém cpe do tvého zorného pole. „Musíme to řešit, musíme to řešit.“ Nemusíme to řešit. My bychom mohli říct, ať lidé žijí, jak chtějí. Jestli někdo chce žít ve dvou, ať žije ve dvou. Jestli někdo chce žít v pěti, ať žije v pěti; ať si udělají smlouvu, jakou uznají za vhodnou. Ať si uzavřou dohodu, která jim pro život vyhovuje. Proč ti má notář za svůj notářský poplatek dávat nějaké povolení.

Celé je to opravdu o tom, jak přesouváš svou pozornost. A tím, jak ji přesouváš, přesuneš ji k tomu, co jsi doopravdy. Co tě drží naživu.

To byla moje další otázka. Jak poznat, kdo jsem, jak být autentická.

Tak se podívej, proč jsi živá.

Oni mě stvořili.

Ale kdo?

Oni. Rodiče.

A kdo stvořil rodiče? Jak by tady lidi žili bez vzduchu, bez rostlin, bez zvířat, bez hmyzu? Jak by žili? Jak by se stvořili? Toto je typ určitých vibrací, které fungují, a v určitých formách snímání našich smyslů vidíme nějaké bytosti. Ve skutečnosti je tu jenom proud vibrací, který se manifestuje tak, jak jsme se naučili. Jsme pořád to vědomí, ten duch. A pak v rámci své tvorby, ty můžeš přesouvat svou pozornost do svých forem manifestování. Můžeš klidně tvrdit, že tvoje hlavní existence je ve snu. Ty můžeš den tak nějak přežít, a pak vstoupíš do své hlavní existence. Která může být pro tebe hlavní, důležitější. Co tam dělám, jak tam pracuji, co se tam učím. Protože tam se dozvídám spoustu věcí, které mi tento prostor nemůže dát. Přes den uděláš jenom, co je potřeba. Já jenom říkám, že můžeš takto přesunout pozornost, stejně jako katatonik přesune pozornost do svého vnitřního pole a vůbec se nehýbe. Protože každý pohyb je pro něho velmi důležitý. Katatonik prožívá jakousi vnitřní tvorbu vesmírů. Ví, že když udělá chybu a pohne se, tak naruší celý vesmír. Proto nechce nic udělat. A ty můžeš říct, že je to hloupost, že to není pravda. Ale on v tu chvíli něco reálně žije. Duch si vybral tuto formu manifestace. To už si vybíráš. Ale za tím vším, jsi ty to všechno. To nejde, jinak bys tu nebyla. Ty se nemůžeš stvořit bez ostatního.

Jak ale nebýt ten fake? Identita stvořená lidmi okolo?

Ale vždyť to můžeš být. To nevadí, klidně to buď. Jenom víš, že to nejsi ty, jestli mi rozumíš. Můžeš to být, ale nepřikládáš tomu tu důležitost. To hlavní je, že tu nasáváš určité zkušenosti a podstatné je, co s tím děláš.

Zkušenosti přicházejí všemi formami. Někdo chce mít zkušenosti bez rukou, někdo je slepý, někdo zase neslyší a zkoumá tento fenomén. Každý si může zvolit fantastické možnosti, které tu jsou. Ale když se v nich ztratíš a zapomeneš, že teď pracuješ a tvoříš svou zkušenost pro ducha, kterým seš, tak můžeš mít pocit, že to nemá smysl. Ale i to se může stát. A to nevadí.

Protože zmoudření se nevyhneš.

Je to jenom zkušenost.

To není jenom zkušenost. Je to zkušenost. To je jako když někdo říká, že jsou vedlejší účinky léků. Jaký vedlejší účinky? Jsou to účinky. Takový, takový, takový a takový. Jaký vedlejší? Je to hra mysli, zkušenost, do které jsi ponořená. Zároveň ty můžeš připustit, že jsi bytost, která je mnohem nekonečnější, než si myslíš a že v tuto chvíli, kdy tu sedíme a povídáme, zároveň působíš svou bytostí na mnoha místech planety. Když budeš mít destruktivní naladění, tak budeš působit destruktivně. A když budeš láskyplná bytost, tak tvoříš harmonické vibrace.

Podobně to funguje při konstelacích. Vytvoříš nějaké role, dáš do nich lidi a oni se opravdu začnou podle těch rolí chovat. A to je to ono, to je to pole, do kterého jsme ponoření, a které zároveň tvoříme. Proto si myslím, že je výhodnější tvořit láskyplně a harmonicky. Neříkám pozitivně, protože to slovo už evokuje nějaké hodnocení. Ale láskyplně. Slovo láska v původním významu znamená společný rytmus. Tzn. tvořit s vědomím společného rytmu; s tím vědomím, že jsem účastníkem obrovského rytmického zážitku Vesmíru, který se jmenuje Ves-mír. Veškerý mír. Něco, co je ve smíru. Kdyby rytmus nebyl společný, tak se to rozpadne. To, co tě drží, je společný rytmus tvého těla, dýchání, spolupráce, rytmus Slunce-Země. Tyto rytmy spolu krásně pulzují a udržují nás v rytmu, který umožňuje život.

A když si toto všechno pustíš k sobě, tak přestaneš řešit problémy. Já vždycky říkám: „Zkuste si teďka tréninkově řídit svoje tělo.“ K čemu dospějete? Že to nejde. A přesto to tělo klidně umí. A to je to, co tě může uklidnit. Že tělo a tento rytmus jsou úplně v pořádku. Když si naopak vyberu kousek z toho celku, tak mohu vždy najít nějaký problém: „To se mi nelíbí. Orel ulovil myš. Chudák myš.“

Mohu vymyslet různé pitomosti, když nechápu celek.

Teď vám ještě řeknu krásnou věc na konec. Bavil jsem se s Milanem Jeglíkem a mluvili jsme o jaguárech. Jaguár umí lovit želvy a želva je jeho pochoutka. Jenomže, když jaguár občas uloví nějakou želvu, tak tam ochcává to území a nevleze tam žádný malý dravec, který by žral želví vejce. Jaguár umožňuje želvám se rozmnožovat, aby žily. A želva se jednou za čas za odměnu jaguárovi poskytne. A je to dobrý, protože želvy díky tomu mohou existovat. Kdybychom toho ošklivého jaguára, který žere želvy, vyhnali z toho území, tak tam přijdou všichni ti pazdráti, kteří budou žrát vajíčka a želvy tam nebudou.

A to je to, co my někdy nechápeme. Na Slovensku třeba dělali monitoring medvědů. My jsme si zvykli krmit přes zimu srnky, abychom jim přilepšili. Chuděry. Aby přežily zimu. Ale teď přežívají i srnky, které by za normálních okolností nepřežily a zimu nezvládli. Tyto srnky by vytvořily mršiny, kterými se živí medvědi, když se probudí. A medvědi je tam najednou nemají. Probudí se a musí někam jít, protože nemají jídlo. Tím, že chráníme srnky, jsme si zavolali medvědy do svých příbytků. A pak máme problém. Nebo dáme srnkám melouny. A medvěd hned pozná meloun, pochoutku sladkou. Svým čichem cítí tuto pochoutku na čtyři kilometry. Ucítí pochoutku v kontejneru nebo u nějakých lidí. On za tím jde, protože jsme ho to naučili. A my řešíme, co si to medvědi dovolují, že nám tady chodí.

Takhle to vypadá s medvědy a všemi našimi problémy. Způsobujeme je naším nechápáním. Místo toho, abychom vše pozorovali a tiše a pečlivě pochopili jednotlivé funkce, jednotlivých složek života a moc se do toho nepletli přemrštěnými zásahy, tak tam lezeme jak slon v porcelánu a pak se divíme, jak nám prostor odpovídá.

My už pak ani nechápeme, že je to odpověď na naši blbost.
Jak řekl pan Jeglík, medvědů na Slovensku vůbec nepřibývá. Pořád je tam stejný počet medvědů. Ale protože medvědi mají méně mršin, tak chodí víc do vesnic a jsou víc vidět.

Jde jenom o přesunutí pozornosti. Stačí se ponořit do svého vlastního těla, které každý může sledovat, a začít pozorovat, jak je to celé naživu. Jak se to tam celé děje. Paralelně, v tuto chvíli, miliardy buněk spolupracují. Co já k tomu asi tak chci dodat? Nic. Takže, co já tady chci vymýšlet, že budu nějak měnit život? Nebo vymýšlet nějaké zásahy do života – očkování, léky a opravovat Boha? To je ta zvláštnost projektu mysli. Když se chce ego dosadit do pozice Boha. A chce říct, že to bude řídit líp. Nebo že umělá inteligence to bude řídit líp než ta přirozená. To je nesmysl. To nejde. Ale mysl si to může myslet.