Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Když jsme vystavěni nějaké nepříjemné, konfliktní nebo stresogenní situaci, obvykle v nás zanechá určité stopy. Se stresem, negativními prožitky a emocemi, které při těchto situacích zažíváme, se pak snažíme vyrovnávat různě, a používáme k tomu různé postupy, metody či aktivity. Takovéto vyrovnávání se (angličtina používá termín „to cope“ nebo „coping“) s nepříjemnými stresovými situacemi, a mnohem častěji vyrovnáváním se s doprovodními negativními úzkostmi, které tyto situace v nás vyvolávají, se odehrává prostřednictvím dvou základních forem.
Při stresu a z něho vyplývající úzkosti, kterou v nás vyvolává, se můžeme vypořádat tak, že se zaměříme na samotný problém. Tehdy se člověk aktivně zapojí do toho, aby se pokusil odstranit nebo zmírnit příčinu jeho stresu či negativní úzkosti. Když např. jedinec zažívá v práci stres kvůli svému kolegovi nebo nadřízenému, nebo řeší jakýkoli pracovní úkol, kterého řešení se váže na vyšší nabalování pracovních povinností, časové tísně, stresu a pracovní zátěže, copingovou strategii neboli metodou, jak se s tímto stresem vypořádat je, že se člověk aktivně zaměří na dané pracovní potíže, úkoly či vztahy s danými jedinci a bude se snažit na nich pracovat (aktivním zapojením se do práce, řešením potíží, komunikací s kolegy apod.).
Druhou formou vypořádání se se stresovými situacemi je zaměření nikoli na problém, ale na emoce. Obvykle tyto dvě formy zvládání stresu fungují paralelně, a člověk při copingu se stresem řeší jak samotný problém, tak i emoce, které se vyskytují a doprovází celou situaci. Někdy se však stává, že v nás nějaká stresující situace vyvolá úzkost natolik silnou, že nejsme schopni zaměřit se na problém (racio), ale velice silně pociťujeme vnitřní nepohodu a negativní emoce a jejich rezonování, které v nás daná konfliktní či stresová situace vyvolala.
Na tyto aspekty se zaměřovala především dcera Sigmunda Freuda, Anna Freudová, přičemž pro označení těchto prostředků vyrovnávání se s negativními emocemi vytvořili termín „obranné mechanismy“. Tyto mechanismy tedy neřeší danou stresovou nebo úzkost-vyvolávající situaci či problém, ale používáme je k tomu, abychom uchránili naše vlastní já, naše prožívání, náš užitý způsob nazírání na sebe, na svět či situace kolem nás, a tím si i vysvětlili daný aktuální problém či stresovou situaci. Obranné mechanismy nám tak pomáhají vyrovnat se s nepříjemnými situacemi, pokud nejsme schopni řešit je přímo „zaměřením se na problém“. Jsou normální součástí nás samotných, protože je naší přirozeností se chránit, a to platí nejen o naší fyzické schránce (kosti, kůže a jiné anatomicko-fyziologické struktury chrání důležité orgány před poškozením, jako např. srdce, ledviny, mozek apod.), ale chránit se musí i naše psychika, naše prožívání – to, jak nazíráme na sebe sama, co si myslíme o sobě, druhých a světě kolem nás. Kromě toho, že jsou normální, přirozenou součástí našeho Já, je nutno říct, že v převážné většině je využíváme na nevědomé úrovni, což znamená, že si užití obranného mechanismu v dané situaci neuvědomujeme, o co víc, z hlediska psychoanalýzy je můžeme i zapírat, když nás na to, že užíváme určitý obranný mechanismus, někdo druhý upozorní.
Nejčastější obranné mechanismy:
Popření (denial)
Vypořádání se s podnětem, který v nás vyvolává úzkost tím, že popřeme jeho existenci. Např. jedinec po oznámení špatné diagnózy lékařem popírá tento fakt a její správnost, a neustále se dohledává jiného lékařského názoru či posudku. Popírat tak můžeme různé podněty – kritiku našeho okolí, nevěru partnera – a tak si chránit ego před zdrcující a nepříjemnou realitou.
Přesunutí (displacement)
Tento obranný mechanismus spočívá v tom, že naše impulzivní chování a reakce přesuneme na nějaký jiný objekt, než je ten, který v nás tyto negativní emoce vyvolal. Příkladem může být rodič, kterého v práci rozzlobil kolega nebo nadřízený. Svoji zlost, úzkost a stres z tohoto zážitku a situace a následně svoji reakci ale přesune na jiný nejbližší objekt, který není natolik ohrožující, např. na rodinného příslušníka apod. Jeho hněv či jiná impulzivní reakce tak není vlastně reakcí na tyto rodinné příslušníky, nýbrž přenesená zlost, úzkost z práce (šéfa či kolegy).
Sublimace
Tento obranný mechanismus je podobný přesunutí, avšak naše negativní emoce (hněv, zlost, úzkost, agresi) při něm vybíjíme víc sociálně žádoucím způsobem, např. sportem, nebo třeba uměleckým ztvárněním (hudba, tanec apod.)
Intelektualizace
Jde o vyhýbání se prožívání negativních emocí tím, že se zaměříme na určité intelektuální či abstraktní aspekty dané situace, např. vyrovnávání se s těžkou nemocí tím, že rozebíráme akademické aspekty a detaily léčby.
Projekce
Při projekci si nepřiznáváme naše vlastní nepřiměřené emoce nebo charakterové či osobnostní vlastnosti, ale přisuzujeme je, projektujeme je do druhých osob – např. strach, hněv, který prožíváme my, připíšeme druhému, např. „Že máš strach?“, nebo „Všichni by vzali ty peníze, kdyby je našli na chodníku“.
Racionalizace
Zaměření se na zdánlivě logické a racionální příčiny, než na skutečnost, která je zraňující, či vyvolává nepříjemné emoce a úzkost. Např. „stejně jsem chtěl dělat něco jiného / stejně zde byl mizerný výdělek“, při vyrovnávání se s výpovědí v zaměstnání.
Reaktivní formace
Spočívá v použití opačného systému pohnutek a chování, protože skutečná pohnutka vyvolává negativní emoce, např. přehnaně pozitivní chování k někomu, kdo nám však natolik sympatický není. (Pozor: jde o obranný mechanismus používaný na obranu našeho ega, a to na nevědomé úrovni, ne na účelové jednání).
Regrese
Návrat k předchozím vývojovým stadiím a k chování, které se k nim váže – např. výbuch vzteku nebo pláče u dospělého při emocionálně náročné situaci, nebo když je jedinci zamezeno dosažení cíle (při frustraci).
Vytěsnění (repression)
Představuje nejčastější a jeden z nejdůležitějších obranných mechanismů, kdy jsou nepříjemné, ohrožující nebo negativní emoce či vzpomínky vyloučeny z vědomí a jsou tedy vytěsněné do nevědomí, např. při zažitém (fyzickém, sexuálním či jiném) traumatu z dětství, či jakékoli nepříjemné situaci, kdy vzpomínku na ni vytěsníme, aby se nedostala do vědomí (např. že jsme se na školním výletu ve třetí třídě zesměšnili, protože jsme nedoběhli na záchod).
Potlačení (suppression)
Je podobné obrannému mechanismu vytěsnění, avšak zde jde o úmyslné potlačení negativní vzpomínky či emoce, zatímco vytěsnění probíhá neuvědomovaně.
Jak bylo zmíněno, tyto obranné mechanismy nejsou nevyhnutelně nezdravými formami přizpůsobení, naopak, pomáhají nám překlenout negativní emoce a úzkost a vyrovnat se tak s konfliktní situací, kterou prožíváme na úrovni našich emocí. Problém může nastat pouze v případech, kdy se užití obranných mechanismů stane převládajícím způsobem reagování na problémy a stresové situace či úzkost – vyvolávající situace a jedinec je užívá nadmíru, protože není schopen je efektivně řešit jiným, aktivnějším nebo „na problém zaměřeným“ způsobem.