Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Znáte to. Druhým umíte poradit raz dva, sobě to jde hůře. Toužíme po odpovědích, a tak se ptáme – kamarádů a svých nejbližších; někdy i psychologů a duchovních. Instinktivně víme, že jsou situace, kdy sami sobě tak dobře neporadíme (je to dokonce prokázáno i výzkumy). Dan a Chip Heathovi, kteří se objevili již v předchozím článku o rozhodování, mají pro nás všechny přesto jednu skvělou a ve své podstatě jednoduchou otázku, kterou můžeme použít, když na nikoho jiného než na sebe při rozhodování spoléhat nemůžeme.
Abychom se vyvíjeli a rostli, potřebujeme pohled druhých
Je lákavé vyřknout, že rady druhých vůbec nepotřebujeme. Že si vystačíme sami. Přijímat bezchybné informace z nitra své bytosti dokáže zatím jen hrstka vyvolených. Pro nás, běžné smrtelníky, je naopak ve většině případů výhodné svá rozhodnutí konzultovat s druhými. Proč?
Jak mi potvrdili i někteří mí kolegové – psychologové, když jsem s nimi téma článku konzultoval, tak je v naší přirozenosti obecně více myslet na druhé a vnější svět, než se hluboce introspektivně zabývat sami sebou. Jen málokdo z nás má dostatečně vyvinutou schopnost sebe-analýzy. A pak jsou tu ještě naše obranné mechanismy, které nám znemožňují vidět situaci objektivně. A ona stačí pouhá zamilovanost. Určitě jste slyšeli o spoustě případů, když například daný člověk doslova „ztratil“ oči pro svou lásku a až později mu došlo, že byl ve vztahu využíván.
A že člověk není dokonale dobrým rádcem sám sobě, potvrzuje i kněz Miroslav Herold, který se v minulosti hojně věnoval duchovnímu poradenství, zejména studentům: „Na něco si člověk přijde sám, zejména když se může opřít o svou prožitou vlastní zkušenost. Jenomže my jsme stvořeni k dialogu. Jsme sociální tvorové. Jsme neúplní, pokud do našeho života nevstoupí někdo další – potřebujeme druhý pohled, konfrontaci, kritiku i souhlas, přijetí i odmítnutí. Nakonec si stejně každý z nás vyhodnotí, co nám okolí říká. Bez názoru ostatních bychom se ale vůbec nevyvíjeli.“
Herold také říká, že je důležitá harmonie mezi zdravým sebevědomím a zdravou kritičností k sobě: „Nemohu se chovat jenom podle toho, co mi říkají druzí lidé. Ti mohou mít při našem posuzování někdy i naprosto destrukční motivace – mohou nás chtít zničit nebo nám závidí a nechtějí nám naše přednosti a schopnosti dopřát. Na druhou stranu, občas stojí za to, podstoupit vydanost tomu, že si nechám svoje postoje, myšlenky, činy rozechvět kritikou obecenstva. Pak zjištěné názory mohu vyhodnotit a říci si: „Aha, ten člověk měl asi pravdu. Když svůj pohled změním, může moje snaha přinést lepší výsledky.“
Jak to celé využít pro pomoc sobě
Na závěr slibovaný výzkum Dana a Chipa Heatových. Ve fascinující knize Rozhodni se! uvádí následující příklad (2014: 173-174), který si dovolím zestručnit:
Představte si, že máte dvě možnosti. Možnost A znamená přijmout skvěle platově ohodnocené místo, které odpovídá vaši kvalifikaci a navíc je velmi pravděpodobný další kariérní růst. Možnost B znamená naopak přijmout netradiční práci, která vás bude bavit, kde budete moci být sami sebou, ale plat bude skromnější. Co si vyberete?
Dotazovaní studenti ve výzkumu by si z 66% vybrali možnost B. Ale v okamžiku, když byli studenti dotázáni, co by poradili svému nejlepšímu kamarádovi, možnost B doporučilo 88 % z nich!
Zdá se, že při dávání rad druhým máme větší schopnost zaměřit se na to podstatné, kdežto v našem vlastním případě nás někdy buď ovládnou emoce, nebo naopak lpíme na všem minulém, co se k předmětu rozhodování váže.
Abychom to shrnuli, bratrům Heathovým z toho celého vyplývá logický, a do jisté míry, až kouzelně jednoduchý závěr (2014: 175): Když potřebujeme poradit sami sobě, tak jednou z nejúčinnějších věcí je otázka
„Co bych teď poradil svému nejlepšímu příteli?“
Doporučujeme knihy o osobním rozvoji.
Doporučená literatura:
Dan a Chip Heath (2014): Rozhodni se! Jak ve správný čas najít správné řešení. Bizbooks: Brno.