Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Dětská obezita může mít různou příčinu, kdy na jedné straně pramení z nesprávných rodinných návyků, aby na straně druhé ústila v nedostatek pozornosti či dokonce lásky. Děti se pak jídlem doslova zaplní to, aby zalepily jizvy, které se ne a ne zahojit. Možná to též znáte, láska nepřichází zvenčí, ani od vás samotných, a tak ji částečně kompenzujete pochutinami a sladkostmi. Protože sladká chuť, jež je tělu vlastní, dokáže chvíli fungovat jako spolehlivý, hojivý fáč. A děti, které vědí ještě pramálo o světe, teprve se učí, zažívají a zkouší, si mnohdy neumějí pomoci jinak. Jedním z životních zákonů také je, že nás děti kopírují, v dobrém i zlém a později, až dospějí, mohou si čím dál více uvědomovat své nesprávně naučené vzorce, se kterými budou bojovat nejprve vnitřně, aby je pak rozprostřely na různých terapiích a rodinných konstelacích. Návrat k sobě je nesmírně složitý a mnohdy nám nestačí ani jeden celý život, abychom narovnali alespoň část zkopírovaných pokřivených drátků. Tak to však je a pokud člověk prozře, stejně již nemůže učinit jinak… Urovnává a brousí, pro sebe, i pro děti.
Prostřený stůl rodiny
Jak už jsem napsala výše, my sami jdeme příkladem. Pokud naše děti uvidí, že podstatnou část jídelníčku zaujímá zelenina, talíř je několikrát týdně naplněn luštěninou, dezerty jsou servírovány spíše jen výjimečně, maminka namísto toho, aby smažila, upřednostní vaření a pečení, na stole se nepovalují sušenky a dobroty, dítko nabyde pocitu, že takto je to v pořádku a takto je to dobré. Nemá důvod nevěřit, dokud nepozná něco jiného, nového, a tedy i zdánlivě lákavého. I zde však platí, že pokud jsou kořeny pevné a stabilní, časem se dítě vrátí zpět ke své podstatě. Já sama si vzpomínám, že jsme jako malí měli velmi často na talíři pohanku, jáhly, pekl se chléb, vše ostatní chystala maminka svépomocí. S různými výdobytky postupující doby se pak talíře plnily odlišně a jinak, stejně jsem se však dokázala vrátit k milované pohance, základním surovinám, ke všem těm bylinám, tomu, co vnímám za správné.
Jenže co když jsou sami rodiče zmatení a ve světě stravy se neorientují? Jak mohou pomoci sobě a následně dětem? Neboť vnímám, že v převážné většině je dětská obezita spíše selháním rodičů, zkusme pracovat nejdříve s tímto faktem. A poté si odpovězme na tyto otázky:
- Jak často se během dne u stolu sejdeme, abychom sdíleli jídlo a sebe?
- Jak často si pro sebe doma uvaříme? Ne z polotovarů, ale z čerstvých, nakoupených či vypěstovaných surovin?
- Jsme my samotní spokojení se skladbou jídelníčku, případně se točíme v neustálém bludném kruhu, kdy k potřebné změně vede neviditelná cesta?
- Jdeme dětem příkladem, případně sami pro sebe selháváme, krmíme se tím, co bychom jíst neměli a přestože to víme, nadále tak činíme?
- Máme my samotní problémy s nadváhou? Cítíme se unavení, nevýkonní a pomalí?
- Dovedeme si užít společný čas prostřednictvím výletů či procházek? Dokážeme dětem vštípit nesmírně důležitou radost z pohybu? Tak, aby v něm nacházely radost a potěšení?
- Máme čas na své děti? Dovedeme si jej udělat též na sebe? Protože odpočatý rodič rovná se i spokojený rodič, případně rodič mající sílu odvalit jakýkoli balvan na jeho cestě.
A jak tedy z tohoto bludného kruhu ven?
Zkusme to společně – společně tvořme, hovořme s dětmi a snažme se je pochopit. Děti bývají, až na malé výjimky, velice otevřené a pokud je necháme, dovedeme jim naslouchat, sdělí nám indicie, na kterých můžeme okamžitě stavět. Pokud se jako rodina stravujeme tak, že jsme všichni obézní, můžeme třeba vyzkoušet toto:
Z počátku si nastavme jeden zdravější den v týdnu. Během tohoto dne si společně uchystejme veškeré jídlo – od snídaně po oběd, od oběda po večeři. Sepišme si, co má kdo rád, co kdo preferuje, najděme si recepty, které toto jídlo představí ve zdravější, avšak zároveň chutné verzi. Zde mne třeba napadá, že pokud děti milují pšeničnou krupici, která má nejenom vysoký glykemický index, též je stavěna převážně na sacharidech a tuku, co takhle krupici uchystat z ovesného základu, dosladit ji čekankovým sirupem, zaprášit kakaem, doplnit o máslo. A navrch umístit kopeček tvarohu, který ozdobíme jahodami, oříšky, nejedná-li se o úplně malé děti či děti s alergií.
Během týdne vyzkoušejme nahradit nezdravé přílohy typu bílá předvařená rýže, knedlíky, bílé pšeničné těstoviny či hranolky za novou lákavou přílohu, ať už se bude jednat o špaldový bulgur, velice chutnou rýži basmati, čirok, či pohanku. Mysleme též na bílé pšeničné pečivo, které nahraďme pečivem ze špaldy či žita, abychom přijali mnohem více bílkoviny, ale i vlákniny, což bývá odepřeno klasickému bílému tukovému rohlíku.
Zamysleme se nad množstvím přijatého cukru. Jsou džusy, slazené nápoje, limonády a minerálky hlavní náplní pitného režimu? Změňme to. Klasický cukr vyměňme za čekankový sirup, případně sáhněme po cukru kokosovém. Ten má o něco nižší glykemický index nežli běžně dostupná sacharóza. Z jídelníčku zcela vylučme potraviny, které ukrývají glukózo-fruktózový sirup. Moučníky doslazujme jen zlehka, pečme je doma, namísto toho, abychom si jimi ušetřili čas, a tedy je koupili. Moudře volme také mezi sladkostmi.
Zelenina. Pokud ji nejíte, tohle může být nejtěžší metou. Nejtěžší však neznamená nedosažitelná. Pomalu, pomaloučku se k ní lze prokousat. A to doslova. I kdyby vaše rodina milovala pouze čerstvé okurky, nechť jsou na talíři opravdu denně. Časem k nim třeba přidáte pár čerstvých ředkviček, hrst sladkých cherry rajčátek, hlavičky blanšírované brokolice, srdíčka hlávkového salátu, hranolky nakrájené z čerstvé mrkve a již jste u cíle.
Jogurty, které mnohdy tvoří podstatnou část dětských svačinek, upřednostněme spíše bílé, čisté, bez příchuti, o kterou však děti neochudíte. K jogurtu servírujte nastrouhanou hořkou čokoládu, čerstvé či sušené ovoce, zkuste to i s oříšky, kokosem, zdravou formou sirupu, která pokrm dosladí. Jogurt lze uchystat například s amarantovými piškoty, chia semínky anebo k němu pak jednoduše přiložte dobrou celozrnnou housku. Sama, chystám-li synovi jogurtový pohár, dosladím jej doma uchystanou meruňkovou či jahodovou marmeládou.
Alespoň jeden den v týdnu buďme skutečně spolu, abychom sdíleli, povídali si, naslouchali. Umožněme dětem, aby za námi přišly, pokud budou mít potřebu hovořit. Neodhánějme je, snažme se je vyslechnout, a i když zrovna nebude čas, slibme si, že se k tomuto tématu zase brzy vrátíme. Tohle sama vnímám jako základ – vyslechnout a sdílet, dokázat naslouchat.
Pohyb, pohyb a zase pohyb. Ať už hovoříme o kole, plavání, v zimě například o lyžování, může se však jednat také o turistiku, kdy s dětmi pomalu objedeme všechny české rozhledny, vylezeme na všechny vysoké hory, každý třetí den si půjdeme společně zaběhat a pokud to nepůjde, jdeme se alespoň svižněji projít, abychom se v klidnějších úsecích dokázali na chvíli rozběhnout. A pak se opět vrátit do chůze, uklidnit dech.
Tímto článkem jsem chtěla nastínit, že dětská obezita, pokud se nejedná o obezitu vyvolanou nemocí, hormonální problematikou atd., je většinou problémem celé rodiny. A proto je třeba za ten provaz tahat společně. Jít až na dřeň problému, najít příčinu a tu pak urovnat. Zapátrat, zda i my dospělí nepotřebujeme zamést před svým prahem, neboť z vlastní zkušenosti vím, že právě zde leží mnohem více nepořádku nežli u prahu našich dětí. Ať se tedy daří, ať se tedy vede a ona potřeba nové cesty je zároveň radostí a těšením se.