Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Schopnost zastávat se svých práv a nenechat se zneužívat je jednou z definic asertivního chování. Jde o vyjádření toho, co člověk skutečně cítí, chce nebo potřebuje bez toho, aby na druhé působil nezdvořile, útočně či až agresivně. Právě agresivní chování je to, s čím si asertivitu nesmíme plést. Když si agresivně stojíme za prosazením svých zájmů a potlačujeme zároveň práva druhých, jde o agresivní nikoli asertivní chování. A to si mnozí pletou.
Proto vidíme kolem sebe někdy projevy, jako jsou osočování, nadávání, slovní útoky a různé „přezdívky“, ale i sarkasmus, štiplavé poznámky na někoho adresu či pomlouvání. Extrémem je pak už jen fyzické napadení. Tohle všechno tedy rozhodně pod asertivitu nespadá.
Co tedy znamená asertivita v praxi? Jaké jsou tedy naše tzv. asertivní práva?
Právo sám posuzovat svoje vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně sám zodpovědný. Jakousi pověrou je, že často máme pocit nebo jsme naučeni, že nás pořád někdo kontroluje, někdo nad námi stojí a říká nám, co máme dělat, jak se chovat, jak věci prožívat apod. Takovýto „zlozvyk“ máme možná z našich školských let, avšak je třeba si říct, že za své chování jsme odpovědni my sami, jak sami pro sebe, tak i navenek. Všechny ostatní práva se pak odvozují od tohoto základního.
Právo neposkytovat žádné výmluvy, ani omluvy vysvětlující tvoje chování. Často máme pocit, že se druhým lidem musíme za něco omlouvat či se cítit provinile. Pozor, nemýlit si to se slušností. Když objektivně někomu uděláme jakoukoli škodu (materiální, citovou apod.), je nanejvýš morálně etické a slušné se omluvit. Nicméně, když nás třeba známý pozve do kina, můžeme asertivně odmítnout bez jakýchkoli pocitů viny. Pro něj i pro nás z takového chování nic neplyne. Nanejvýš, že se třeba domluvíte na způsobu náhrady, jiném termínu či místo kina půjdete do divadla.
Právo změnit názor. Ze starých časů a pohádek jsme si osvojili, že za svým názorem se stojí. Kdo se ho nedrží, je nezodpovědný, nedůvěryhodný, slaboch či nerozhodný. Co když však v průběhu času získám rozporuplné informace o něčem, na co jsem měl před tím jiný názor, třeba „do toho obchodu už nechodím nakupovat, změnil jsem na něj názor, protože se zhoršili jejich služby (zdražili apod.)“, čili jinými slovy, na základě nových skutečností aktuálně přehodnocujeme naše postoje.
Právo dělat chyby. Ve škole nás učili, že chyba je zlá, chyby se nedělají. Vyznačovali se červeným perem, aby každý hned viděl, kde žák chybu udělal. Kde zůstalo „mýlit se je lidské“, zejména v běžném životě?
Právo říct já nevím. Opět prožitek z dětských let, kdy pani učitelka ve škole měla na všechno odpověď. To dnes už neplatí. Či už jde o odbornou či jakoukoli soukromou triviální záležitost, můžeme říct „já nevím“.
Právo být nezávislý na dobré vůli a mínění jiných. Mnozí z nás mají potřebu se druhým zalíbit a sami nevědí proč. Zapomínáme, že ne všem padneme do oka, tak jak ne každý padne do oka nám. Je třeba se otočit a jít dál, c´est la vie.
Právo dělat nelogická rozhodnutí. Jak by jste vysvětlili, že když je špatný obraz v televizi, otec jednoduše po ní zabouchá. A hele! Ono to funguje.
Právo říct já ti nerozumím. Ne vždy úplně chápeme, co nám druhý říká, nebo proč dělá to a to. Místo toho, abychom tupě přikyvovali, i když vlastně vůbec nechápeme, oč tomu druhému jde, je dobré se zeptat. Nesmí nás však překvapit, když on taky využije svého práva říct „já nevím“…