Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Úzkost nebo úzkostné stavy jsou do jisté míry přirozeným stavem. Úzkost nám pomáhá lépe se soustředit nebo čelit nebezpečné situaci, která nám hrozí. Skutečným problémem se stávají, pokud se objevují stále častěji a úzkost nepramení z konkrétní situace, ale z neurčité hrozby či dokonce obavy nemají vůbec reálný základ, jen všeobecný charakter. Pokud se nepříjemné stavy opakují, může pacient dokonce začít prožívat obavu z obavy či též strach ze strachu neboli anticipační úzkost. Dotyčný člověk se předem bojí situací, které nemusí nastat a v naprosté většině nenastanou.
Tyto stavy jsou doprovázeny fyzickými příznaky, mezi které patří zrychlený tep (bušení srdce), pocení, třes, vnitřní chvění, obtížné dýchání, pocit zalykání se, bolesti nebo nepříjemné pocity na hrudi, břišní nevolnost, pocit slabosti v končetinách, návaly horka nebo chladu, pocity znecitlivění nebo mravenčení … K charakteristickým psychickým příznakům patří pocit závratě, neklidu, strach z mdloby, ze ztráty kontroly, strach ze „zešílení“, strach ze smrti. Pokud tyto stavy začínají „přerůstat přes hlavu“, je potřeba vyhledat odbornou lékařskou pomoc.
Tyto stavy jsou obvykle vyvolány situací, která se dá označit za spouštěcí – nepříjemné místo, situace, obavy, vzpomínky, představy ale i třeba tělesné příznaky. Je zřejmé, že tzv. spouštěčů může být celá řada. Potom obvykle začínáme o tomto spouštěcím impulsu přemýšlet a zcela neracionálně ho hodnotíme: „Co by se stalo, kdyby…“
Ovlivnit vznik těchto myšlenek, které naskakují automaticky ovlivnit nelze, ale lze zvládnout další průběh, tj. jak o celé situaci přemýšlíme a jak ji můžeme zvládnout. Pokud mě napadá, že by se mi skutečně mohlo něco vážného či nepříjemného přihodit, tak mi to celkem pochopitelně navodí nějakou emoční reakci. V tomto případě nejspíše obavu – úzkost. Podle toho, jak o celé situaci přemýšlím, je ovlivněna moje emoční reakce. Čím více je pro mne situace ohrožující, nepříjemná, tím výraznější bude moje emoce, tím bude moje úzkost větší. Toto bývá doprovázeno výše zmíněnými tělesnými příznaky.
V tomto úzkostném stavu si většinou chceme pomoci tím, že se situacím, které mohou vyvolat úzkost, vyhýbáme. Tím ovšem ztrácíme jistotu, že tuto situaci můžeme zvládnout. Důsledky úzkostných stavů mohou být opět různorodé v závislosti na typu, délce trvání a intenzitě obtíží (nezvládání běžných činností např. nákupy, ztráta zaměstnání, problémy ve vztazích…).
Léky mohou zmírnit příznaky anebo změnit neurochemickou nerovnováhu, ale taková terapie musí být dlouhodobá. V některých případech je možno jí nahradit psychoterapií, nejčastěji kognitivní behaviorální terapií. Je možno kombinovat i s užíváním psychofarmak. V mírnějších případech, pokud nejsou předepsané léky, je možno užívat i přírodní prostředky zmírňující stres a napětí. V případě, že už pacient užívá léky, musí nejprve konzultovat užívání přírodních přípravků s ošetřujícím lékařem.