Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Možná jste již slyšeli a také možná ochutnali tradiční postní velikonoční pokrm, tzv. pučálku, která se připravovala nasladko či naslano, jak kdo měl rád, jak kde bylo zvykem. Někde se pučálka chystala hned zkraje jara, to, když hospodyním docházely uskladněné zásoby, čerstvé bylinky ještě zdaleka neťukaly na dveře a v chalupách se již zajídalo kvašené zelí na desítky způsobů. Pak právě hospodyně nakličovaly hrách, který položil základ k jednomu oblíbenému tradičnímu velikonočnímu pokrmu, tzv. pučálce neboli pálenci.
Za základ pučálky však vždycky platil jen hrách suchý, zelený či žlutý, nikdy ne hrášek čerstvý, který by samozřejmě ani nevyklíčil. Jen pro zajímavost ještě uvedu, že jakmile hrášek dozraje v tvrdé semeno, již se neřadí na seznam zeleniny, nýbrž, řadíme jej již na seznam právoplatných luštěnin, které jsou kvalitním zdrojem vlákniny. Ve 100 g hrachu nacházíme 14 g potřebné vlákniny, což je téměř polovina doporučené denní dávky vlákniny na den. Z minerálů nám semeno nabídne například protirakovinný selen, vápník, molybden, měď, fosfor, draslík, zinek a jód. O něco více živin pak získáme, pokud hrách naklíčíme, čímž se na svět vyklube pozvolna rostoucí a sílící klíček. Ten je navíc vybaven nepřeberným množstvích důmyslných fíglů v podobě vitamínů, minerálů či chlorofylu, to, aby ustál ty první křehké dny na světě, kdy se ještě nedokáže tolik bránit.
Chcete-li si tedy zpříjemnit velikonoční svátky, uchystat si něco tradičního, výživného a vlastně i velmi chutného, zcela jistě to zkuste se zajímavou pučálkou.
Pučala má milá pučálku,
nesla ji milému na šálku:
„Od lesa k lesu
pučálku nesu,
pu – pu – pu – pu – pu – pu – pučálku,
nesu ji milému na šálku.“
Karel Jaromír Erben
Pučálka v naší historii
V knize Čeňka Zíbrta, Smrt nesem ze vsi…Pomlázka se čepejří, se můžeme dočíst, že například v Nepomuku na čtvrtou neděli postní, tzv. neděli Družebnou, počnou děvčata strojit pučálku. Tento proces zahrnuje akt, kdy několik dní před Družebnou nedělí namočí hrách do vody, aby pak ve zmíněný den hrách upražily na másle v pekáči. Takto upražený hrách se promíchá s rozinkami, pokroutkami (zdrobnělý tvar slova pokruta, jež v starší době žilo významem placka, bochník, koláč, vdolek. Příbuzné je slovo pokrutina, placka vznikající lisováním oleje ze lněného semene, ze semence, z řepky. Pokroutka je tedy asi placička), dalším rozličným kořením, jakožto i medem. Takto upravená pučálka se následně schová a předkládá hostům, kteří v tento den přijdou rodinu navštívit.
V časopise Český lid z roku 1929, ročník 29 se píše: „Ve vodě ho nechaly den nebo dva pučit, podle toho, kerak byl hrácha tvrdyj, když napučíl a pjekně zmík, pražily ho s vomaskem na pekáči a bedlivě míchaly, haby se nepřipálil. Potom ho vosolily, vopepřily a některé hospodyně i cukrovaly místo soli. Haž ho v neděli přinese tetička na stůl, burete ho šichni dobře chroupat. Jenže po ňom bývá velká žízeň.“
Rovněž se tradoval jeden milý zvyk, že pokud měli v chalupě nesezdané děvče, na Družebnou neděli jej přišel navštívit její milý, budoucí ženich, který byl pohoštěn naklíčenou pučálkou. K té vždy dostal vidličku, se kterou však nebylo možno pučálku jíst. A tak, byl-li průbojný, nebál-li se o cokoli požádat, měl si, dle tradice, hospodyni říci o lžíci. Pokud tak neučinil, rodina mohla usoudit, že takový ženich nebude, co k čemu.
S Družebnou nedělí se také vázal zvyk, podle kterého se tomuto dnu přezdívalo liščí. Tehdy dospělí vyvěšovali po zahradě na stromy preclíky. Dětem pak pověděli, že je tam ztratila liška mající preclíky pověšené na ocase a tedy, děti si je mohou ukořistit pro sebe.
Jiná tradice zase dokládá, jak během postního času vysedávaly v pražských ulicích babky, které před kolemjdoucími strávníky hrách pražily, dochucovaly, servírovaly a prodávaly.
Celý předvelikonoční čas, podobně, jako ten předvánoční, je vyplněn i dalšími, zajímavými a rozjívenými zvyklostmi, kdy například na Mostkovicku, chodíval po vsi Pučálník. Ostatně o tom píše i Jan Vyhlídalv díle Z hanáckých dědin a měst, z roku 1902: „V Mostkovicích za dlouhých večerů postních chodí pučálník. Některý mladík obleče na rub obrácený kožich, hlavu pokryje chlupatou beranicí; do zástěry vezme sazí a chodí po dědině, lidé praví, že to pučálník. Tluče na dvéře stavení, ve kterých bydlí děvčata, i jinde. „Nechoďte otvírat,“ napomínají se domácí navzájem, „pučálník jde!“ Někde otevrou, a tu pučálník počerní otvírajícího a naháže smetí do síně. Druhého dne jest toho plná dědina, že tam a tam byl pučálník, a toho a toho začernil. Pokud seli hrách, pučálník házel zrna hrachová do síně.“
Mně osobně by se v současnosti takový zvyk i líbil. Nicméně, vraťme se opět k té naší velikonoční pučálce.
Jak takovou velikonoční pučálku nachystat?
Chystala-li se pučálka naslano, většinou se do ní přidával česnek, majoránka, dále také povařené kroupy, kdy se hrách připravil oním tradičním, již zmiňovaným postupem, aby se do něj zapracovalo vše výše zmíněné. Takto nachystaný pokrm byl velmi voňavý a také vysoce sytící. Podávala-li se pučálka v restauracích, často se k ní servírovalo pivo a nakládaný křen. Samozřejmě, dle zvyklostí. Ony ty Velikonoce jsou vůbec plné velmi krásných receptur, nejprve tedy, když se člověk po dlouhou dobu podroboval půstu, aby do jídelníčku pozvolna vpouštěl první zelené bylinky, a nakonec i maso. Vždyť vzpomeňme jen Zelený čtvrtek, kdy se servírovala kapusta, zelí, špenát a z kopřivy, kerblíku, petržele, pampelišek a medvědího česneku se vařívaly polévky. A co teprve taková tradiční velikonoční nádivka, která se chystává ještě v dnešní době. Škaredá středa se svými jidášky, Velký pátek s přísným půstem, který byl občas narušen podávanou rybou. A pokud ji rodina striktně odmítla, servírovaly se pečené brambory vytvarované právě do rybí podoby. Bílá sobota se svými mazanci, bochánky a pečenými věnci, tu a tam také podplemenicemi, plackami uchystanými z žitné mouky, sypanými solí a kmínem. Boží hod velikonoční s pečeným jehněčím či telecím, kdy na stole nechyběl ani sladký beránek. No a pak, konečně Pondělí velikonoční, které od pradávna ctí symbol vejce, jakožto atribut nového života, plodnosti, hojnosti, štěstí.
Tak tedy, ať jsou vaše Velikonoce naplněné, pospolité, bohaté a radostné.