Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Zvláštní to období, minulý rok, viďte. Život mnohým z nás se změnil natolik, že jsme se doslova museli naučit hledat jiné cesty, lovit v odlišných, třeba i dalekých vodách, vydat se na místa, kam by nás za normálních okolností vítr nikdy nezavál. Měla jsem to stejně, nové zkušenosti, zážitky, zcela nový směr. Avšak, ohlédnu-li se, cesta byla jedinečná, nespoutaná, dobrodružná a má.
Zkusme se zamyslet, co nám uplynulý rok dal. Samozřejmě, můžeme se zaměřit na vše těžké, které okamžitě vytane na mysli. Ale, co kdybychom se nyní podívali zcela jiným směrem? V klidu se posaďme, zavřeme oči, abychom si uvědomili, co dobrého se stalo. Minulý rok čítal jeden den navíc, neboť 29. únor byl dnem přestupného roku. 366 dní, které jsme prodýchali s lidmi okolo, dní, které jsou výjimečné už jenom tím, že tady jsme. Můj syn, když se ráno probudí, vždy mě budí se slovy: Dobré ráno, maminko, je tady zase nové sluníčko, můžeme si hrát. Jak tedy uchopit tento nový rok?
Hrajme si
Děti si hrají, zcela bezprostředně, jsou v tomhle stejné, všechny, do jednoho. Potřebují se snažit, učit, objevovat, přivonět, ochutnat nové. Potřebují pochválit, cítit, že jsou s námi, na jedné lodi, společně, v lásce. Kdy jste si naposledy hráli vy? Nemyslím tak, že byste vytáhli deskovou hru na stůl a kostkou házeli vysněná čísla. Takhle to sice může fungovat, nicméně chvíli, chvíli, po kterou jsou spoluhráči schopni sdílet stůl. Zeptám se tedy ještě jednou. Kdy jste si naposledy hráli? I přes všechny těžkosti vyběhli ven, abyste se nadýchali svěžího vzduchu, rukama zadělali těsto na domácí chléb, rozeseli do půdy hrst náhodných semen, vzali barvy do ruky, abyste malovali velké kádě s okurkami. Seděli nad prací a měli z ní radost, protože jste pocítili, že je to přesně to, pro co jste si sem přišli. Že těchto dní bylo žalostně málo? Chcete jich víc? Hrajte si. Sepište si vše, co byste letos rádi, mohou to být malé, úplně prostinké věci. Malý kousek půdy? Vysněná postava? Naučit se tančit? Být více s lidmi okolo? Napsat knihu? Objet s dětmi svět? Najít si lásku a hrát s ní kuličky? Všechno je možné, jen nepřestat věřit.
„Prožil jsem toho hodně a myslím si teď, že již vím, co je třeba pro štěstí. Tichý život v ústraní na venkově, s možností být užitečný lidem, pro které je snadné konat dobro a kteří nejsou zvyklí na to, že by je někdo konal pro ně; potom pracovat a zabývat se něčím, o čem lze doufat, že to je k nějakému užitku, potom odpočinek, příroda, knihy, hudba, láska k bližnímu- taková je moje představa štěstí. A potom, k tomu všemu, mít tebe za družku a děti – je snad něco víc, po čem může toužit srdce muže?“ Lev Nikolajevič Tolstoj
Nebojme se vykročit zcela novým směrem
Znáte ten pocit, kdy se již dlouho utápíte na jednom jediném místě, aniž byste vůbec našli sílu vykročit z bludného kruhu ven? Všichni jsme si tím prošli, všichni, do jednoho. V tomto byl minulý rok naprosto jedinečný. Ze dne na den jsme se probudili do světa, kde se objevila velká spousta zákazů, nařízení, strachu, ale i lásky. A my, mnozí přišli o práci, svůj komfortní, poklidně linoucí se život, kde byly jasné linky a tvary. Najednou nebylo nic, namísto teček otazníky, namísto otazníků pevný vykřičník. Když můj syn staví nádraží, která jsou propojena dlouhými železničními tratěmi, často pak ke konci chybí koleje. Je třeba někde ubrat, něco přestavět, na chvíli se posadit, zazpívat oblíbenou píseň. A pak, opět se pustit do započaté práce. A vše si přestavět k obrazu svému. Ano, nechce se nám, vždyť to, co tu tak dlouho, velmi dobře fungovalo, je třeba přetřít, vyrvat a zpřetrhat. Někdy si však všimneme, že na nové cestě roste rozrazil, slunce svítí pod jiným úhlem, potkáváme zcela nové lidi, kteří nás naplní až po samý kraj. Když bylo minulý rok nejhůř, vyrážela jsem ven, do luk a lesů. A tam psala knihu. Nemohla jsem pracovat, má práce byla pozastavena. A tak, hledala jsem jinde. A bylo mi tam krásně.
Povím vám ještě jeden příběh, vždy na něj myslím, když nemohu z místa. Znáte tu zkazku o syndromu vařené žáby? Ve své podstatě je takovou metaforou, kdy žába při smyslech nikdy neskočí do vroucí vody, proč taky. Představte si však žábu, kterou umístíte do vlažné vody, abyste pomalu zvyšovali teplotu. Chvíli to bude únosné, viďte, za chvíli již méně. Stále však nebude úplně nejhůř. Jenže, pak, najednou, bude již docela nemožné opustit toto martýrium. Žába se uvaří.
Kolik z nás to tak má? Proč?
„Chceme-li dosáhnout změny, musíme uvěřit své vlastní schopnosti dotáhnout změnu až do konce a chovat se tak, jako by zázraky byly možné.“ John Gray
Buďme vlídní a laskaví
Povím vám příběh, který se mi, zhruba před dvěma lety stal. Pořádala jsem tehdy workshop, na kterém jsme tvořili zdravé vánoční cukroví. 12 různých lidí, z nichž 11 bylo velmi vlídných, laskavých, plných smíchu a nadšení. Avšak, jedna jediná bytost přišla s neuvěřitelně pošramoceným srdcem. Pustila se do mne, hnedle na začátku. Stála jsem, snažící se vytvořit protektivní bublinu, která mistrně odrazí všechny její útoky. Laskavá, bez ega, což bylo, uznávám, velmi nadlidské. Naštěstí přicházelo víc a víc lidí, živě debatovali, smáli se a sdíleli. A ona, mrzutá žena, které se ten den přihodilo Bůh ví, co hrozného, najednou roztála, začala zářit. Nálada okolo jí docela strhla, vysvlékla z kabátu, který měl šmouhy. Kdybych ji z úvodu usadila já, ano, mohla jsem, nicméně, byly to malé, bezvýznamné věci, třeba by odešla, práskla dveřmi. Ona však zůstala, aby odešla klidná.
„Laskavost je jako sníh, všechno, co pokryje, zkrásní.“ Sri Chinmoy
Hýbejme se a pečujme o sebe
Nový rok k tomu všemu vybízí. Prázdný čistý list, touha po změně. No jasně, kdy jindy, když ne právě teď? Už na nic nečekejme, pouze to udělejme, začněme a běžme. Mám spousty klientů, kteří jen čekají, na jaro, léto, podzim či zimu. Až tohle dokončím, tak začnu běhat, cvičit, najdu si práci, mnohem hezčí vztah. Samozřejmě, jsme-li v tom největším, nejtěžším zápřahu, učinit snahu nebývá snadné. Tady však hovoříme pouze o jídle, pár krocích navíc, máchnutí rukama. Znám tolik lidí, kteří jsou znudění, bez kapky energie, se splíny na duši. Přitom, sama vím, že z počátku stačí si zdravěji uvařit, vydat se za humna ke klikaté stezce. A každý den ujít o jeden krok více. Vážně to stačí, z počátku určitě. Znáte Exupéryho modlitbu? Umění malých kroků?
Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít vše hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy i zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že city se často stavějí proti rozumu. Pošli mi v pravé chvíli někoho, kdo má odvahu říct mi pravdu s láskou. Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky – přátelské echo, a alespoň tu a tam náznak, že jsem v něčem užitečný. Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život. Nedej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji. Nauč mě umění malých kroků!
Nikdo neví, kudy se bude letošní rok ubírat. Stále však máme velkou spoustu darů. Můžeme se věnovat konečně sobě, rodině, lidem, kteří utvářejí kruh zvaný přátelství. Splnit si sen, naučit se řídit, být aktivní součástí cyklostezky, která vede za domem. Snížit hladinu cukru, cholesterolu, postavit na zahrádce domeček pro děti. Anebo, stejně jako má blízká kamarádka, vysázet sad plný ovocných stromů, ořezat pastelky a začít kreslit. Naučit se cizí jazyk, hrát na housle, zdokonalit se ve vaření, udělat každý den jeden dobrý skutek. Začít psát deník. Omluvit se někomu, komu jsme před léty velice ublížili, každý týden navštívit jednu starou ženu, která bydlí v ulici, úplně sama. Naučit se šít, plést, dělat věci hned. Neodkládat. Věnovat pozornost lidem, co jsou s námi. Být v lásce, spolu, ale i pro sebe. To zcela stačí, nemyslíte? A pokud k tomu všemu přidáme ještě jednu hrst optimismu, může to být docela pěkný a nadějný rok.