Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Je známo, že neverbální komunikace, která doprovází náš mluvený projev, je v mnoha smyslech silnějším komunikačním kanálem než slova. Mezi významné prvky neverbální komunikace patří např.:
- gestikulace (pohyby rukou),
- mimika (výraz obličeje),
- posturika (poloha těla),
- kinezika (pohyb těla),
- proxemika (vzdálenost, kterou komunikující mezi sebou udržují),
- haptika (komunikace prostřednictvím doteku, např. pohlazení, podání ruky, facka),
- paralingvistické projevy (rychlost řeči, pomlky, různé doprovodní zvuky a intonace, jako jsou povzdechnutí, vzlyk, pláč apod.),
- oční kontakt.
Právě „řeč očí“ je jedním z nejsilnějších neverbálních komunikačních kanálů, přičemž některé výzkumy uvádějí, že až víc než 43 % naší pozornosti při mezilidské komunikaci věnujeme pohledu do očí. Skutečně, když respondentům výzkumníci ukazovali různé fotografie, na kterých byly zobrazeny např. přírodní motivy, umělecké artefakty, různí lidé anebo tváře a portréty, s využitím moderních zaznamenávajících počítačových programů vědci byli schopni určit, které části na obrázku lidé fixovali pohled nejvíce. Zatímco nejčastěji obrázky přírody a fotografie s neživými předměty obvykle respondenti „prolétli“ pohledem mnohem rychleji, u těch fotografií, kde byl vyobrazený lidský obličej, se pozastavili výrazně déle. A co víc, na fotografii znázorňující lidský portrét se pohled zastavoval nejvíc v oblasti očí, a hned pak na ústech. Očím a ústům při komunikaci podle výzkumu věnuje až 56 % pozornosti při vzájemné mezilidské interakci a komunikaci.
Proč máme tendence fixovat náš pohled právě na tyto části lidského obličeje, je pravděpodobně proto, že jsou oči a ústa nejvíc spojené s vyjadřováním emocí. Často si nevystačíme s pouze verbální komunikací, ale potřebujeme, vyhledáváme a navazujeme oční kontakt s naším komunikačním partnerem, abychom se mohli pokusit odečíst, co si myslí, jaké myšlenkové pochody doprovází jeho verbální reakci, nebo reakci na naše sdělení. Právě neverbální komunikace a především oční kontakt je tak tím pojítkem, který nám tolik schází při dnešní internetové době plné emailů, textových zpráv, intranetových firemních sítí apod., a vzpomeňme si, kolik rozporuplných pocitů jsme měli ze zprávy, kterou jsme špatně „přečetli mezi řádky“, protože jsme přečetli pouze „suchý“ text, ale tím, že nám k tomu chyběli doplňující informace (stačila by pouhá intonace hlasu nebo pohled na partnera – a hned bychom věděli, jak danou větu myslel, co prostřednictvím ní chtěl vyjádřit).
Oční kontakt by neměl chybět v každé naší komunikaci, jinak by vyjadřoval nezájem, na druhé straně by neměl být ani příliš dlouhý. Když to přeženeme, může takovýto pohled být vnímán jako nepříjemný až ohrožující.
Některé výzkumy říkají, že množství očního kontaktu souvisí do určité míry s nadřízeností a podřízeností. Máme tendenci udržovat větší oční kontakt s těmi, kdo jsou vůči nám v nadřazené pozici, protože od nadřízených potřebujeme víc zpětnou vazbu (co si myslí, co a jak prožívají při komunikaci s námi). Oční kontakt tak může být ukazatelem toho, jak se osoba, která s námi komunikuje, cítí z hlediska sociální hierarchie. Ti, kteří se v dané komunikaci nebo ve vztahu cítí nadřazenější (a nemusí jít vždy o nadřízené a šéfy v zaměstnání), mají tendenci oční kontakt přerušovat častěji a méně jej navazují, protože natolik nevyhledávají ujištění a zpětnou vazbu o našich reakcích a emocích.
Ne každé vyhýbání očního kontaktu však musí nevyhnutelně znamenat nezájem a aroganci. Může se komunikující partner stydět, něco skrývat, být plachý, nesmělý, přemýšlet a srovnávat si myšlenky?… I navzdory tomu, že neverbální komunikace je vždy ta mocnější, a na základě které víc vysuzujeme „mezi řádky“, někdy je dobré, spíše než lovit v temných vodách domněnek, se jednoduše zeptat…