Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Celé generace lékařů byly vzdělávány v této problematice, shromažďovaly fakta o této nemoci. Tvořily se teorie, které se průběžně přehodnocovaly. Bohužel nic se nezměnilo na skutečnosti, že neznáme příčinu onemocnění. Předpokládá se, že k onemocnění vede chybná reakce imunitního systému, který pod tíhou spouštěcího viru nebo bakterie, třeba borelie, je aktivován a začne napadat obaly nervových vláken v mozku a míše, a to hlavně v bílé hmotě.
Ta obsahuje nervové dráhy, které si můžeme představit jako jemná vlákna, tvořená z nervových buněk, po nichž jsou přenášeny nervové vzruchy. Bílá hmota je obalena myelinem, který slouží jako izolační vrstva a umožňuje rychlý přenos vzruchu po nervových vláknech. Při této nemoci se na centrálním nervstvu vytvoří rozesetá patologická místa – tzv. „plaky“, hlavně v bílé hmotě. Tato ložiska mohou mít velikost od 1 mm do několika cm. Dochází k rozpadu myelinového obalu, proběhne vlastně zánět, který se může zhojit jizvou.
V tom důsledku pak nervové vlákno nemůže kvalitně přenášet informaci k cílovému orgánu a ten pak špatně funguje. Výše popsaný proces je dobře znám. A dnes již také víme, že taková ložiska nevznikají jen v bílé hmotě, ale v menší míře také i ve hmotě šedé.
První projevy RS se objevují nejčastěji již ve věku 20 až 40 let, a to více u žen. Dnes, díky přesnější vyšetřovací technice, není vzácností rozpoznání RS již v dětském věku. Začátek klinických projevů RS není totožný se začátkem vlastního chorobného procesu. Ten může první klinické příznaky o léta předcházet. V minulosti se považoval dědičný výskyt za cosi vzácného. Dnes máme k dispozici čísla svědčící o tom, že dědičná dispozice ke vzniku RS je významným faktorem.
Pravděpodobnost onemocnění RS se mění v závislosti na rodinném výskytu takto:
- není-li v rodině nikdo s RS – 1:1000
- má-li matka RS, dítě-děvče – 1:50
- má-li otec RS, dítě-chlapec – 1:100
- má-li pokrevní příbuzný RS – 1:20 až 1:50
- má-li nejednovaječné dvojče RS – jako u ostatních sourozenců
- má-li jednovaječné dvojče RS – 1:3
Průběh je většinou charakteristický s atakami a remisemi a trvalým zhoršováním. Klinická forma onemocnění může být velmi rozmanitá, je to logické z toho, co jsem uvedl výše. Zhruba můžeme rozdělit příznaky vycházející z postižení jednotlivých laloků mozku, mozečku a míchy.
Časté jsou příznaky oční, stejně také poruchy udržení moči. Mohou se objevovat pocity necitlivosti, mravenčení na rukou a nohou, různé stupně ztuhnutí či ochrnutí. Nejsou vzácné poruchy rovnováhy a koordinace pohybů. Pocit celkové únavy, poruchy myšlení, logického uvažování a paměti, pocit elektrických výbojů v páteři atd. V diagnostice převzala rozhodující úlohu magnetická rezonance, neboť umožnila vidět zánětlivá ložiska a sledování jejich dynamiky. Vyšetření mozkomíšního moku přináší cenné informace, zejména pak jde o průkaz tzv. oligoklonálních proužků. Dále se zmíním o vyšetření evokovaných potenciálů (EP) – záznam elektrické aktivity, která vznikne v mozku jako reakce na přesně definovaný a pevně časově vázaný podnět na periferii. Vyšetření má prokázat, zda do mozkové kůry procházejí nerušeně všechny podněty.
Když není známa příčina, nemůže být také známa léčba a opět se zkouší mnoho prostředků. Léčení RS se za posledních 10 – 20 let změnilo pouze v tom smyslu, že se používají jiné formy kortikosteroidů (methylprednisolon podávaný ve vysokých dávkách do žíly) a přechází se na tzv. trvalou imunomodulaci. Asi od roku 1993 byl zaveden interferon beta, který snižuje zánětlivou aktivitu nemoci, jsou k dispozici asi 4 druhy. Jejich použití je limitováno vysokou cenou při nezbytném celoživotním podáváním. Své uplatnění nacházejí cytostatika k likvidaci imunitních buněk, účastnících se zánětu při RS. Přední světová pracoviště zkouší další a další možnosti a v lékařské literatuře se vždy nakonec referátu objeví naděje, že to bude skutečně ten pravý lék.
Jak je zvykem na této web, další částí článku má být pohled na tuto problematiku z hlediska celostní medicíny.
Mám příbuznou, která je touto nemocí také postižena. Žije sama se synem a byla zdravotní sestrou. Na dlouhá léta mi zmizela z očí. Když jsem se dozvěděl o její nemoci, rozhodl jsem se ji navštívit. Uviděl jsem obézní, oteklou, smutnou, ochrnutou 45 letou paní držící se na francouzských holích. Neschopnou se o sebe postarat, s vynechávající pamětí a těžko hledající slova při rozhovoru. Léčena kortikoidy a cytostatiky, nyní ponechána na udržovací dávce prednisonu. Obdržela invalidní důchod pro bezmocnost a byla smířena s tím, že se odebere do ústavu. Několik návštěv jsme rozebírali její život. Učil jsem ji změnit pohled na její nemoc. Léta pracovala jako zdravotní sestra a pohybovala se v nemocnici a najednou zjišťovala, že její problém je o něčem jiném. Naučila se jinak vařit, vynechala maso, cukr, do jídelníčku zařazovala hlavně zeleninu. Zvýšila pitný režim, jak jí to stav dovoloval. Provedli jsme řízenou střevní symbiózu – detoxikaci střeva – probiotiky – pak Acidophillus s řasou Chlorellou. Zlepšila se stolice, vytvořila si návyk, aby chodila každé ráno na stolici. Pak začala enzymoterapie ve vysokých dávkách. Postupně ustupovaly „hormonální“ otoky a ztrácela na váze. Dávku prednisonu jsme postupně snižovali, pomalu, na tu nejnižší dávku, kterou snesla. Zcela vysadit se dodnes nedaří. Tělo malou dávku stále potřebuje, její nadledvinková funkce je po 10 letém podávání prednisonu zcela ochromena.
Když odhodila 10 kg váhy, volněji se jí dýchalo, byla více pohyblivá a začali jsme s rehabilitací. Vozili ji na Tai – chi a cvičení s energií. Její život postupně během dvou let nabral zcela jiných rozměrů. Změnila myšlení, postoj ke svému tělu. Do ústavu se jí nechce, dnes to nepotřebuje. Sama si zajde nakoupit, sejde ze schodů, zcela zvládá práci kolem sebe. Mluví plynule. Má jen jedinou obavu, aby neztratila důchod o bezmocnosti, když se nyní již může pohybovat. Ten totiž padá na placení enzymů, které stále užívá ve vysokých dávkách.
Poradil jsem jí, aby její lékař požádal revizního lékaře pojišťovny, zda by jí enzymoterapie nebyla hrazena, když po dvouletém užívání se tak výrazně zlepšil její zdravotní stav. Ošetřující lékař i revizní lékař by s tím souhlasili, ale do kolonky schválení byl potřeba souhlas odborníka – specialisty – neurologa a ten to nepodepsal se slovy, že enzymoterapie je neúčinná.
V praxi celostní medicíny se setkávám s RS dost často, vždy se jedná o člověka s jinou historií, jiným rozsahem postižení. Nejde jen o problém toho postiženého člověka. Jde většinou o problém celé rodiny a troufám si říci i společnosti. RS je zařazována do kategorie nemocí autoimunitních. To znamená, že obranný systém nedokáže správně reagovat a svou pozornost soustředí vůči své vlastní tkáni. Jde o samodestrukci. Takže lékaři jsou nuceni podávat léky, které jsou zaměřeny proti vlastnímu obrannému systému, aby on sám nezničil své vlastní tělo. Proč je obranný systém tak poplašený? Je to v důsledku obrovského množství stresů, které na člověka působí. Člověk je vybaven schopností – adaptovat se na tento stres, ale když to trvá dlouho, vyčerpá se. Pak přijde zdánlivě běžný virus nebo bakterie a nemoc se spustí. Obranný systém reaguje chaoticky. Jak to dopadá, již víme.Takže skutečně neznáme příčinu vzniku nemoci – roztroušené sklerózy mozkomíšní?