Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Když se roztrhne symbolický pytel s určitou nemocí, znamená to, že existují nějaké okolnosti, které působí všeobecně a ovlivňují zdraví občanů.
Podle dotazů, které dostáváme do poradny, se takový pytel roztrhl s autoimunitními nemocemi, jako jsou například autoimunitní porucha štítné žlázy, morbus Crohn, revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, syndrom tzv. suchých sliznic, alopecie – vypadávání vlasů, vitiligo, neplodnost, kdy si tělo ženy tvoří protilátky proti spermiím muže, obalům vajíčka atp.
A dále se roztrhl pytel s výroky lékařů, kteří svým pacientům říkají: Musíte se s tím naučit žít, to má dnes téměř každý, to nelze léčit, já to mám také, nechejte to být, z toho Vaše dítě vyroste…
Jaké jsou ty všeobecné okolnosti?
Člověk si okamžitě pomyslí: stres, hektický způsob života, smog, kouření, alkohol, užívaná hormonální antikoncepce, civilizační faktory… a jistě má pravdu. Je to velmi obecný pojem, který vystihuje realitu. Jenže mám na mysli jiné okolnosti, které nejsou na první pohled vidět.
Jde o přenos tradiční nemoci z generace na generaci. A nehovořím o genetických nemocech, které jsou dány určitým genem. Jde o zvyklosti, způsob pohlížení na nemoc, bagatelizování projevů.
Celé generace bydlí v závadném domě, v prostředí, kde jsou například plísně, chladné zdi, vibrace, kouř, nadměrný hluk…
Z generace na generaci se předávají i stravovací návyky, tradiční recepty jídel, po kterých měli všichni zdravotní problémy, operace žlučníku, ledvinové kameny…
A postoj k problému je vyjádřen slovy: Když jsem s tím mohl žít já, proč bys s tím nemohl žít i ty. To nic není, měla to tvoje babička, mám to já (budeš to mít i ty…).
Ale největší vliv na vývoj uvedených nemocí má způsob léčení, tedy spíše reakce na různé příznaky, jestliže se příznak přímo potlačuje a neodstraňuje se příčina, ba ani se nehledá…
Bolí hlava, vezme se lék proti bolesti hlavy, a pokud dotyčný nepomyslí na to, že bolest hlavy je například projevem nedostatečného příjmu vody, a nezlepší svůj příjem vody, bude ho hlava bolet stále a časem si utvoří chronickou nemoc, dokonce se závislostí na léky. Tento příklad s bolestí hlavy je ukázkou toho, když si člověk sám ordinuje léky a potlačuje svůj příznak, ale stejný princip se děje vysokým procentem i v každodenní praxi různých ordinací, jak praktických lékařů, tak specialistů. Když se objeví nějaký příznak, je to signál, že něco není v pořádku. Dám příklad, kterému porozumíte: Jedete-li autem a začne blikat kontrolka, vyhodnotíte to jakožto signál, že něco není v pořádku. Bylo by normální, že byste vzal neprůhlednou náplast a zalepil jí blikající světýlko, aby nebylo tolik vidět? Nebylo, viďte? Zastavil byste a pátral po tom, proč bliká, co chybí, co se pokazilo. Je tedy normální, když vás něco bolí a vy na to dostanete lék proti bolesti? Aniž by se pátralo po příčině bolesti? Není: Vyšetřování a pátrání po příčině je zcela automatický proces, který má předcházet podání léku. Každý si nyní udělá sám představu o tom, jestli se to běžně děje nebo ne. Ve své úvaze beru v potaz, že se to děje. Lékař provede objektivní vyšetření, zadá laboratorní testy nebo použije některou zobrazovací techniku.
Dostane výsledky potvrzující, že příčinou problému je např. zánět. Jsou tedy indikovány léky se zaměřením proti zánětu. Léčba zánět zastaví, pacientovi se uleví.
Ale musím říci své „ale“: Zánět není příčinou problému. Zánět je totiž následek, je to snaha těla se léčit. Obranný systém chce svůj problém řešit a zánět je jedním z nástrojů, podobně jako též horečka, kašel, výtok…, jak to uskutečnit. Pokud je tedy zánět zastaven, problém nevyřešil sám obranný systém, nýbrž to za něj vykonal proti-zánětlivý lék… Jinými slovy – lék zabránil tělu v téže léčivé činnosti.
Jestliže si toto uvědomíme, pak je to šok v poznání principu běžného léčení…! A jak se na to má tvářit imunitní systém? Chce se bránit, ale nedostal k tomu příležitost, místo aby se posiloval, oslabil se. Pokud se popsaný proces potlačování příznaků ještě brzy zopakuje, selhává postupně jeho funkce docela, v případě autoimunitních nemocí bych použil termín, že reaguje chaoticky. Místo toho, aby bránil člověčí zdraví, začne ho ničit, vytvořené protilátky zcestně zaútočí proti vlastním tkáním: Ať to budou buňky štítné žlázy (autoimunitní porucha štítné žlázy), sliznice střeva (m. Crohn), synovie kloubů (revmatoidní artritida), myelinové pochvy nervů (roztroušená skleróza), sliznice oka či jiných orgánů (syndrom tzv. suchých sliznic), vlasové cibulky (alopecie) atd.
Jenže ani v tomto případě problém nekončí. Popsaný autoimunitní princip není příčina, nýbrž také jen následek… V důsledku útoku protilátek na buňky štítné žlázy se pak netvoří dostatek hormonu a tělo začne trpět jeho nedostatkem. Projevy přivedou pacienta k endokrinologovi, ten zjistí sníženou funkci štítné žlázy a předepíše umělý hormon, který nedostatek zvnějšku doplní a projevy pacienta se zlepší. Jenže tím není řešena příčina, opět se pouze reaguje na následek. Popsaný endokrinologický problém je tedy problémem – až druhotným… Tím prvotním je problém imunitní. Pacient patří teoreticky do prioritní péče imunologa. Jenže – když se k němu dostane, pokud se k němu dostane, pak je mu sděleno, že s tím se nedá nic dělat. A to je další šok.
Lékař, který stojí na vrcholku zde popsaného příčinného řetězce, pacientovi sdělí: Nejde to léčit.
Tento výrok má mnohem větší význam, než bychom si mohli zprvu pomyslet: Specialista – imunolog pacienta přímo naprogramuje slovy „nejde to léčit“.
Pokud budeme případ dále rozebírat, pak se dostaneme na úroveň, která není měřitelná přístroji, ale všichni víme, že existuje. Naše MYSL pracuje podle vnitřního programu, jím se řídí imunitní systém, hormonální systém a další. Pokud tedy pacient přijme program imunologa „nejde to léčit“ nebo program svého předka „měla to tvoje babička, mám to já, budeš to mít i ty“, pak je jasné, jak „velkou“ naději má pacient k vyléčení.
A s tímto fenoménem se v dnešní době „roztrhl pytel“.