Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Podle čeho posuzujeme lidi a uvažujeme o jejich vlastnostech, povahových či charakterových rysech? Je to na základě intuice, informací či předchozí zkušenosti? Dá se říct, že od každého něco. Mnohem víc než objektivní data, vědomosti a znalosti o druhém vstupují do popředí naše pocity, dojmy a naše intuice. Proč tomu tak je? Fungujeme pořád v zajetí různých předsudků, které nás ovlivňují?
Čím je pro nás člověk neznámý (nový kolega, soused, kdokoli, kdo na ulici projde kolem nás na kole), tím víc se nemáme čeho chytnout – ale mozek má potřebu utvořit si dojem o daném člověku tak či onak. Co z toho, že o něm nemáme žádné informace. Ty si mozek dotvoří. Lépe řečeno použije svoje vlastní zbraně – předchozí vzpomínky z podobných situací, různé vizuální klíče, emocionální doprovod, který se nám k tomuto obrazovému materiálu spojuje – et voilá – vytvoří se první dojem.
Usuzovat o druhém jen a pouze na základě intuice subjektivních pocitů a předchozích zkušeností (které s danou osobou a danou situací nemají co dělat) není vždy moudré a mnohdy tak může způsobit, že si o druhém vytvoříme mylně negativní dojem pouze proto, že nám daná osoba velmi připomíná nepříjemného souseda, se kterým jsme měli kdysi malicherný konflikt, nebo sestru, na kterou podvědomě žárlíme, protože je úspěšnější, hezčí, chytřejší, bohatší atd. (doplnit přídavná jména se dají jakákoli).
Ale není se čemu divit. Vždyť posuzování druhých na základě vágních a zcela nevědeckých a nepodložených způsobech je tady s námi už dlouho. Jedním z kdysi používaných metod posuzování druhých, vycházela z předpokladu, že lidské vlastnosti, povahové rysy a morální či charakterové vlastnosti se dají vysuzovat z tvaru lebky. Tento obor se nazývá frenologie a tvrdí, že různé schopnosti a vlastnosti lidské mysli mají v mozku různé zastoupení – a to ovlivňuje samotný tvar mozku a potažmo tvar lebky. Frenologie měla pravdu s tím, že různé vlastnosti a schopnosti mají v mozkových strukturách svoje zastoupení (neurologové umí přesně lokalizovat jednotlivé orgánové funkce v mozkových lalocích a vnitřních strukturách mozku), ale tvar lebky tyto funkce můžou jen stěží ovlivnit.
Fyziognomie je dalším z používaných metod posuzování druhých, který měl v minulosti silné zastoupení. Jde o způsoby vysuzování vlastnosti druhého z rysů jeho obličeje. Umíme si představit, že ve středověku za dob všemocné inkvizice se dostalo do mučidel či na hranice množství nevinných lidí, kteří těžkou prací na poli a v chudých a nehostinných životních podmínkách nebyli fyzicky příliš atraktivní. A před soudem se mohl hájit jakkoli, ale proti argumentu jako např.: „Vždyť se na něj podívejte, musel tu dívku zabít on, vždyť sám vypadá jako ďábel“. Ubohý rolník nic nesvedl. A opravdový viník, třeba i z řad buržoazie, nebyl nikdy ani jen ve stínu obvinění – proč? Protože je hezký, s parukou a s líčidly, v drahém oblečení – no uznejte! Co pak by někdo tak krásný mohl učinit takový hrdelní zločin?
Kdysi se taky věřilo, že o lidské povaze vypovídá i typ postavy a tělesné konstituce – a jinak se usuzovalo o lidech hubených – vysokých s dlouhými končetinami, atleticky svalnatých či nízkých s krátkými končetinami a sklonem k ukládání tuku.
Ale zákony fyziognomiky se do určité míry řídíme dodnes. Z tváře vysuzujeme aktuální emoce. „Kdo se pořád usmívá, má pak kolem očí vějířky vrásek“, „kdo je pořád mrzutý, směrují mu koutky úst směrem dolů“. Z tváře mnohé vyčte i lékař nebo všímavý pozorovatel – pobledlost a anémii, počátek chřipky, kdy je člověk unavený, má „sklovité“ oči atp. Je pak otázkou erudice a schopnosti umět si svůj odhad a domněnku ověřit, než pouze „do větru“ hádat. Intuice a naše nevědomí (podvědomí) nám však na druhé straně velice pomáhá k jakémusi rychlému skenování, kdy v mžiku vteřin nebo velmi krátké chvíle získáváme z pozorování druhého člověka spoustu informací, nebo spíše dojmů, pocitů. A samozřejmě, (první) dojem je naší silnou zbraní – umí nám napovědět, poradit nám, varovat nás před něčím (někým) – a mnoho z nás zná a zažilo situaci, kdy intuice převážila nad ráciem, a velice snadno nám pomohla vyhnout se nepříjemnostem, např. když nám rácio říkalo, že máme jet metrem, ale i tak jsme poslechli náš vnitřní hlas a jeli raději tramvají. Vyhnuli jsme se tak třeba výluce metra kvůli poruše na trati nebo pouze setkání s někým, koho jsme potkat nechtěli.
Různé neverbální projevy, které při posuzování druhých hrají roli, i když si často neuvědomujeme, že nás ovlivňují, nám můžou pomoci získat první dojem o druhém – způsob jeho mluvy, mimické svaly a „řeč“ tváře (úsměv očí nebo naopak, těkání, pohled do země), strnulost postoje, pohyby těla (přešlapování, poklepávání nohou či rukou apod.) a jiné neverbální projevy.
Chtě či nechtě žijeme a fungujeme v určitých stereotypech a nevědomých vzorcích usuzování – důležité však je být si jich vědom a nesoudit druhé jen a pouze podle vnějších charakteristik, které někdy můžou být vnější sociální maskou. Naopak, zkušený pozorovatel může mnohé vypozorovat „mezi řádky“ právě díky svým pocitům, dojmům a intuici, která ho vede dál – a pomáhá mu utvořit si názor o druhém, který vznikal na základě prvního dojmu, intuice a pocitů, a díky nim pak mohl tyto hypotézy potvrdit nebo si je poopravit. Intuice je taky naší cennou vlastností, tak ji poslouchejme a trénujme si ji! Mnohdy jí můžeme být vděční stejně, nebo třeba i víc, než našemu ráciu…