Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Na lidskou sexualitu bychom měli nazírat jako na psychosomatický proces a tedy jako na souhrn a interakci faktorů biologických (organické aspekty, fyziologie a anatomie, genetika a vrozené faktory), faktorů osobnostních a psychologických a v neposlední řadě trojici doplňují faktory sociální (aspekty prostředí, výchovy, předchozích situací a učení apod.). Proto, když se u jedince rozvine nějaký problém dotýkající se jeho sexuálního života, je důležité jej řešit multidisciplinárně, systematicky a celost-ně; ošetření pouze jedné roviny, jednoho faktoru, nemusí vést k požadovanému léčebnému efektu a sexuální potíže můžou recidivo-vat, nezmírňovat se, ale naopak, pořád víc přinášet do života jedince nebo páru nepohodu, nespokojenost a potíže.
Při jakýchkoli potížích souvisejících se sexualitou je dobré nejdříve vyloučit jakékoli zdravotní příčiny, a tedy jít se poradit do ambulance praktického lékaře nebo lékaře specialisty (sexuolog, psychiatr) a tam konzultovat danou situaci, aby tak odborník mohl zjistit, jestli za potížemi stojí nějaká biologická příčina (chybná funkce neurohormonálního systému, fyziologicko-anatomické potíže, infekce a jiné poruchy urogenitálního či jiného tělesného systému). Teprve, když se vyloučí jakákoli somatická příčina, je možné předpokládat, že za sexuálními potížemi jedince (a potažmo páru) stojí nějaký psychogenní faktor. Takovéto sexuální dysfunkce tak můžeme chápat jako širokou varietu potíží, při kterých se jedinec nemůže podílet na sexuálním vztahu tak, jak by si přál. Z této definice je patrné, že jde o silně individuální a subjektivní rovinu, poněvadž člověk aktuálně žijící sám, bez partnera, takovéto pocity zažívat nemusí, můžou vyvstávat teprve až v dyadickém, párovém vztahu, nebo se můžou vyskytovat situačně v partnerství, ve kterém se člověk aktuálně nachází. Tyto sexuální dysfunkce nevyvolané žádnou organickou poruchou nebo nemocí, které naopak vycházejí z vnitřních, psychogenních příčin, můžou zahrnovat různé potíže související s nedostatkem sexuální touhy a zájmu o partnerský sex; nebo – i když by tento zájem byl, dochází k selhání fyziologické reakce (např. chybí nebo selže erekce) – nebo je zájem i erekce v pořádku, ale potíž se dostaví v další, třetí etáží, a to vyvrcholení, kdy nedochází k orgasmu… a různé jiné potíže, se kterými můžou mít páry potíže ve svém intimním životě.
Nedostatek nebo ztráta sexuální touhy se projevuje tendencí nevyhledávat a neiniciovat sexuální aktivitu. Nízká frekvence sexuální apetence (chuti, vyhledávání a iniciování pohlavního styku) nemusí být potíží, problémem u těch párů, které jí mají „nastavenou“ na přibližně podobné nebo stejné úrovni. Jakmile se však ve vztahu potkají jedinci, u kterých je vyhledávání pohlavního styku různé, může jedinec, který vyžaduje častější frekvenci očekávat iniciativu od partnera, které se mu nedostává.
Odpor k sexu(alitě) představuje výrazné až naprosté vyhýbání se pohlavnímu životu, protože jsou sexuální aktivity u něj spojené se silnými negativními pocity, nepohodou, úzkostí až strachem.
Nedostatek sexuální slasti je typický tím, že jedinec se pohlavnímu životu sice (aktivně) nevyhýbá, přičemž se genitální reakce (erekce u muže, vaginální lubrikace pochvy u žen) nebo orgasmus dostaví, avšak sex jako takový je prožíván bez přiměřených pocitů libosti, rozkoše.
Selhání genitální odpovědí se vyskytuje u muže ve formě erektivní dysfunkce, čili potíží s dosažením nebo udržením erekce, přičemž při psychogenních poruchách tohoto typu může muž erekci jinak bez problémů dosahovat (např. při masturbaci, ve spánku, při partnerské předehře apod.) Ženská varianta těchto potíží představuje nedostatečnou vaginální lubrikaci, čili potíží je suchost vaginy, což potažmo způsobuje bolestivý pohlavní styk nebo jej přímo znemožňuje.
Poruchy orgasmu jsou další kategorií sexuálních dysfunkcí, při kterých se orgasmus buď nevyskytuje vůbec, nebo je výrazně zpožděný. Podobně, jako v předchozím odstavci, orgasmus se může v některých situacích dosahovat.
Předčasná ejakulace se u mužů projevuje v neschopnosti dostatečně ovládat či regulovat sexuální vyvrcholení, ke kterému dochází dřív, a tím nedosáhnou uspokojení oba partneři.
Neorganický vaginismus představuje u žen přítomnost svalových křečí v oblasti pánevního dna a vagíny, které brání zavedení penisu, čímž je tak pohlavní styk buď nemožný, nebo bolestivý.
Neorganická dyspareunie se vyskytuje jak u žen tak i mužů a dochází při ní k prožívání bolesti při pohlavním styku, přičemž není způsobená organickou příčinou (lokální poškození, porucha nebo nemoc, např. infekce a nesouvisí ani s jinými neorganickými sexuálními potížemi, např. suchostí vaginy), ale příčina je psychogenní.
Hypersexualita je charakterizována jako nadměrný sexuální pud, přičemž se může vyskytovat samostatně, nebo sekundárně při jiných nemocech (např. při afektivních poruchách jako jsou manické stavy při mánii nebo bipolární poruše apod., intoxikacích stimulačními psychoaktivními látkami apod.)
Je nutno zdůraznit, že psychogenní příčiny, které většinu zmiňovaných potíží v oblasti neorganických sexuálních dysfunkcí způsobují, představují velice různorodou a širokou skupinu, a často není neobvyklé, že se daná příčina neodhalí spontánně vůbec, protože je hluboce potlačena v nevědomí (podvědomí). Můžeme uvažovat od nejrůznějších faktorů jako je stres, úzkost, minulá zkušenost, negativní zažitá situace, trauma, výchova, faktory související s dětstvím, osobnostní vlastnosti, strach apod. Proto je velmi důležitou součástí řešení individuální nebo párová psychoterapie. Při přetrvávajících potížích souvisejících se sexualitou je proto dobré kontaktovat lékaře (praktický lékař, sexuolog, psychiatr) nebo psychologa.