Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Postavení starých rodičů v společnosti se mění, stejně jak se mění jejich role. Dnes už se nevnímají staří rodiče jako slabí staříčkové nebo drobné dámy, tak jak tomu bylo kdysi. Takovéto vyobrazení starých rodičů dnes nahrazují aktivní a dynamičtí dospělí, kteří se stali starými rodiči proto, že jejich vlastní děti se staly rodiči. Jsou ale i nadále plní elánu, aktivní ve svém dosavadním životě, pracovních činnostech, volnočasových aktivitách, kterým se chtějí a věnují i nadále. To, že jejich děti mají děti, neovlivňuje tuto jejich dynamičnost a aktivitu – a rozhodně se nechtějí navléct do pantoflí a přijmout roli slabých a nemocných.
Jaké je však místo prarodičů v současné společnosti, které jim připisujeme? Stále víc je pro prarodiče těžší a těží najít přiměřenou rovnováhu mezi svým aktivním životem, který měli před tím, než se stali prarodiči, a rolou prarodiče-pomocníka, který je vždy po ruce v případě, že to jeho děti nebo vnoučata budou potřebovat. Staří rodiče jsou však nesporně důležitým článkem rodinného systému.
Vývojoví a dětští psychologové stále víc poukazují na opodstatněnost této role. Ukazuje se k/ke příkladu, že děti, které vyrůstají pouze se svými rodiči, mají pak potíže chápat svoji rodinnou historii, ukotvení v rámci rodinných vztahů, neumějí si představit svůj „rodostrom“ a svoje postavení v něm, často ani například neznají příjmení (nebo dokonce i jména) svých prarodičů. Děti vyrůstající bez možnosti interagovat se svými starými rodiči jsou o tuto oblast do značné míry ochuzeni, přicházejí určitým způsobem o „historické ukotvení“ nebo uvědomění. Minimálně pak mají rodiče těžší úlohu jim tyto rodinné kořeny přiblížit.
Jednou z rolí prarodičů je zmírňovat konflikty, pomáhat nacházet jakýsi pokoj v rodinných, vztahových či jiných bouří, kde se v její osobě střídá role utěšovatele, zprostředkovatele, ochránců apod. a poskytují tak podporu nejen svým dětem ale i vnoučatům. To všechno však za předpokladu, že umí najít to správné vyvážené množství pomoci, vzdálenosti a opory.
Převládající názor na funkci starých rodičů je zakořeněný v tom, že prarodiče jsou ti dobromyslní, sladcí dospělí, kteří nemají na ramenech všechnu tu péči a starostlivost o děti – ta pořád zůstává na bedrech rodičů. Prarodiče jsou tak oproštěni od všech nepopulárních výchovných zásahů, které jsou na ramenech rodičů (všechny zákazy, příkazy, starost s tím, jestli si dítě udělalo všechny úkoly apod.). Prarodiče mnoho z těchto věcí obvykle řešit nemusí, ne natolik, jako rodiče dítěte. Tato role jim tak umožňuje být v očích vnoučete tím slad-čím a mnohem přístupnějším dospělým. Dnes jsou však lidé, kteří se stali prarodiči, často v období života, kdy jsou pořád v období aktivního života, často dokonce „mulati-aktivního“, angažují se v různých sociálních aktivitách, mají množství dalších sociálních rolí, které se jim akumulují, nashromažďují a je těžké je sladit (může být např. předseda zájmového sdružení, navštěvovat nejrůznější zájmový kroužek nebo klub, nemluvě o tom, že často ještě může být ekonomicky aktivní a být v zaměstnaneckém poměru).
Někteří autoři v oblasti sociální a vývojové psychologie mluví o těžké úloze prarodičů najít „správné místo“ a „správnou vzdálenost“, jinými slovy jako najít rovnováhu mezi tím, aby rodiče byli nápomocni a vždy „po ruce“ v případě, že je budou vnoučata nebo rodiče potřebovat (např. pohlídat vnoučata, poradit s něčím, pomoct s nákupem, financemi apod.), ale zároveň nebýt nadmíru zasahující, nezasahovat do výchovy rodičů apod. Doporučení odborníků zdůrazňují to, že prarodiče by měli pochopit, že jejich autoritativní role v rodině a výchově vnoučat se změnila (oslabila) ve prospěch rodičů, na které se teď přenesla. Na druhé straně zdůrazňují, že dětem, které neokusí i protichůdnou výchovu od prarodičů, bude vždy něco scházet.