Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Kdy je nám naše intuice ku prospěchu a kdy naopak je poslouchání našich „vnitřních rádců“ nebezpečné? My lidé jsme obdařeni několika základními smysly, zejména je to zrak, čich, sluch, chuť a hmat. Těchto pět smyslů tvoří naše senzorium, i když víme, že u některých subhumánních živočichů je senzorium v jiném počtu nebo kvalitě. Psi např. slyší zvuky (elektromagnetické vlnění vzduchu) o mnohem vyšší frekvenci, zatímco člověk pouze v rozsahu přibližně 20 až 20 tisíc Herzů. Netopýři a delfíny navíc používají kromě toho i úplně jiný smysl ke své orientaci, kterým je ultrazvuk; co se týká zrakového a barevného vidění a ostatních smyslů, taky jsme na tom v porovnání s některými zvířaty úplně jinak.
Obecně tedy člověk oplývá pěti základními smysly zmíněnými v úvodu. Určitě by se dalo namítnout, že těch smyslů máme víc. Např. tzv. propriocepce, což znamená smysl pro polohu a pohyb našeho těla prostřednictvím receptorů umístěných v našich svalech, šlachách či např. vnitřním uchu. Díky nim víme, kde máme ruku, kde nohu, kde je nahoru a kde dolu a lépe si uvědomuje naše fyzické sebe sama.
Někteří autoři a odborníci v oblasti neurologie a neuropsychologie pak tuto propriocepci označují jako určitý „šestý smysl“. Mnohem víc se však mezi lidmi zdomácněl termín „šestý smysl“ jako označení jakési naší vnitřní schopnosti podvědomě vysuzovat na základě jakéhosi „mimo-smyslového“ či nadpřirozeného vnímání, kdy spojujeme informace z ostatních dílčích smyslů a tak reagujeme na určitou situaci. Pro dané fenomény se používá taky termín intuice.
Antropologové říkají, že schopnost intuitivně vycítit nebezpečí byl jednou ze základních zručností a schopností našich předků, protože prostřednictvím „husí kůže“, nepříjemného pocitu v žaludku, nebo jen jakéhosi „divného pocitu“ byl člověk schopen ukrýt se před predátorem, utéct před nebezpečím či ulovit „večeři“. Neurologové a lékaři ale namítají, že i šestý smysl a intuice není nic jiného než fungování naši centrálně-nervové soustavy, uplatnění systému učení, emocí (zejména emoce strachu – která se váže na neurovegetativní systém – a uplatňuje se v různých napjatých situacích).
Ať je to s naší intuici jakkoli, náš vnitřní hlas, který nám radí, abychom zítra nešli do práce, nebo abychom se vyhnuli obvyklé cestě do práce a místo použití dálnice X šli raději oklikou, či dnes z práce místo, abychom šli hned domů, stavili se nejdřív u babičky, nebo šli nezvykle vyzvednout děti ze školky dřív.
Někdy je náš „šestý smysl“ pouze jakousi výmluvou, když se nám nechce jít do práce nebo nebýt v ní déle, než je nevyhnutně nutné, a nedá se říct, že by nám náš vnitřní hlas byl nějako k prospěchu; jindy nám umožní vyhnout se přecpané dálnici, ušetří nám čas při cestování či vyřizování běžných denních aktivit a mnoho jiného. Ať je náš „šestý smysl“, intuice pouze uplatňování nevědomých heuristických postupů při rozhodování, kdy nám zkracuje a ulehčuje proces rozhodování, nebo systémem vědecky nepodložených tvrzení – někdy se poslouchat naše „vnitřní hlasy“ opravdu nevyplácí… Kdy?…
… Kdy a jak rozeznat tolika potřebný „šestý smysl“ a intuici od patologických bludů a paranoii? Kdy se z našich vnitřních rádců, intuice chcete-li, stane patologický, chorobní blud nezaložený na realitě? „Manželka mi je určitě nevěrná… Vždyť je to úplně jasné, že mě manžel podvádí… V práci mi všichni podkopávají židli a jen čekají, až udělám nějakou chybu, aby mě mohli vylít… Šéf si o mě myslí, že jsem k ničemu“ apod.
Tyto vnitřní hlasy a jejich obsah se můžou týkat čehokoli, např. pronásledování („Oni po mě jdou, určitě mě chtějí zničit, unést…“), nebo může jít o bludy hypochondrické („Určitě mám HIV, infarkt, rakovinu…“), stěžovatelé neboli tzv. kverulantské (kdy se jedinec na všechno a na všechny stěžuje, s ničím není spokojený), žárlivecké apod. Společným jmenovatelem je, že o jejich pravdivosti je jedinec nevratně přesvědčen a i když se nezakládají na pravdě a nejsou tedy reální, je nemožné běžnými prostředky přesvědčit jedince o jejich neadekvátnosti. Naopak, člověk pod vlivem bludů jim silně věří a jakékoli přesvědčování okolí ho ještě víc utvrzuje v přesvědčení o jeho pravdě. Jakákoli snaha o vyvracení jeho bludu pak má za následek, že jedinec se ještě víc vtáhne do sebe a svého bludu, protože má pocit, že se už opravdu „všichni proti němu spikli“ a že už nemůže nikomu věřit. Žárlivec bude jakékoli protiargumenty považovat za pouhou chabou obranu, hypochondr slovům lékaře nebude věřit a pořád a pořád se domáhat jiného názoru a bude podstupovat stále další a další neproduktivní a zbytečná vyšetření, a člověk pod vlivem perzekučního bludu se bude i nadále domnívat, že ho přišli unést mimozemšťané z planety X a když mu budete tvrdit opak a nabourávat jeho bludný systém reality, tak hrozí riziko, že Vám ještě víc přestane důvěřovat, protože si bude myslet, že už „patříte k nim“ a že se musí mít na pozoru i před vámi. V takovýchto případech, které jsme si teď zmínili, už mluvíme o duševní poruše, která se označuje jako tzv. porucha s bludy.
Terapie a léčba je velice obtížná, protože obsah jedincova bludu může někdy vyvěrat na základě negativní prožité situace, kterou si on dotvoří takovým způsobem, aby zodpovídala jeho bludu. Když mu např. šéf dal letos menší prémie (což je objektivní realita), tak i když toto rozhodnutí bylo uděláno na základě jiných skutečností, člověk si vytvoří paranoidní blud o tom, jak na něm šéf „sedí“ a jak jej chce zruinovat.
Rizikem u bludné poruchy může být, že se symptomy prohloubí a přidruží se i další příznaky nemocí ze schizofrenního okruhu (zrakové, sluchové či jiné halucinace, bludy kontrolování, vysílání myšlenek atd.), a hrozí tedy rozvinutí poruchy, která se označuje jako schizofrenie.
A proto, u jakýchkoli projevů, které se spojují s nevyvratitelnými bludy a které stěžují fungování jedince v jeho životě, práci a rodině, a zatěžují jak jeho samotného, tak i jeho okolí a nejbližší, je dobré se jít poradit do jakékoli ambulance klinické psychologie nebo specializovaného psychiatrického zařízení, které se zaměřuje na otázky psychického zdraví a duševních nemocí.
Knihy o vnitřním štěstí naleznete v naší nabídce.