Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
V dávných časech bylo celé adventní období protkáno pravidelnými svátky a událostmi, které dětem zpříjemnily čekání na Štědrý den. Vše započalo svatým Ondřejem, pokračovalo Barborkou, Mikulášem, Lucií, se kterou konečně ubývá noci. Dnešní děti mají desítky a stovky možností, jak strávit dlouhou, studenou zimu, které tehdejší děti vlastně vůbec neznaly. Zima plynula úplně jinak, v područí dospěláckých tradic a povinností, jako byly přástky či draní peří. Úloha každého byla jasně dána. Ženy, stejně jako i v průběhu roku, tráví čas v kuchyni, kdy každé ráno započne vařením čaje či melty. Čaj, ponejvíce z šípků, ohřívá se na kamnech několik dní. Z rána se do něj vždy přihodí hrst čerstvého šípkového plodu, přidá se voda, následně se průběžně popíjí a opět dolévá, po dvou dnech se čaj přecedí a začíná se opět nanovo. Na plotně se prohřívá taktéž i zelí, prastarý základ obědů a večeří. Tu se povaří pohanka, tam zase oves, jáhly či čočka, mastí se sádlem a provoní kořením. Zašívá se prádlo a opravuje náčiní. Tká se a šije, vyšívá a látá. Zapojují se i muži, hlavně tedy co se tkalcovství týká, nechybí ani výroba drobných dřevěných hraček.
Když slunce zapadá, dere se peří, většinou v největší chalupě ve vsi, kde je místo pro zhruba deset žen. Ty sedí hezky jedna vedle druhé kolem stolu, ve svých typických sukních a šátcích, čistí brk vedle brku a dávají stranou. Práce je zdlouhavá, lidí je však dost. Ženy pijí čaj, zpívají a vyprávějí, bedlivě pozorovány dětmi za pecí. Ty naslouchají všem těm báchorkám, příběhům a pohádkám, které již slyšely mnohé děti před nimi. A právě zde se utužuje ústní lidová slovesnost, neboť pohádky, které zaznějí o dnešní noci, pak budou tyto děti vyprávět jednou dětem svým.
Po draní peří pak následují přástky. Pro konání přástek se v obci obvykle zvolí jedna až dvě místnosti, kde se lidé sdružují shlukují, krátí dlouhé chvíle. Takovým obvyklým místem byl dům mladých manželů, vdov, dům, kde nebyl nikdo nemocný. „Přijďte k nám, s kuželem.“ Tak znělo obvyklé pozvání. Přástky začínaly o svátku svatého Martina, nejčastěji kolem svaté Kateřiny (na Kačenku po přádýnku) a trvaly místy celý advent až do čtvrté neděle postní. Přástky a draní peří tak smysluplně vyplnily dlouhé zimní večery. Scházeli se během nich staří i mladí, vyprávěli si příběhy, děvčata a mládenci zpívali. Přástky se tak staly pokladnicí lidového vypravěčství a lidových písní.
Mikuláš se svými dary
Ono poklidné prosincové plynutí proťaly okamžiky rozzářených očí, které jistě způsobil i Mikuláš. Dnešní děti kladou punčošku za okno, aby pak ráno ochutnaly hojnost dárků. Děti před sto léty většinou dostaly to, co jim v zimě nejvíce chybělo. Většinou se jednalo o ovoce, jako byla jablíčka, ale i ořechy, křížaly či sušené švestky. Na Plzeňku přes noc vyrostly za oknem impozantní mikulášské zahrádky, doplněné figurkami Mikuláše, anděla a čerta s metlou. Nad hromádkou jablek, hrušek a ořechů tyčila se z pozlacených a postříbřených dřívek celá věž z jablek postupně menších a menších. Spodní jablko, největší, bývalo podepřeno několika nožičkami, další bylo opět o dřívka opřeno a vzdáleno. Všechna tato poschodí z jablek byla bohatě zdobená, neboť do každého jablka byla napíchána další dřívka se sušenými švestkami, křížalami, později i s fíky a jiným sušeným ovocem. Častí byli také čertíci, jejichž základem byly sušené švestky, které se formovaly do podoby malých rarášků. Ti byli dekorování kouskem červeného papíru, který představoval jazyk, nos a rohy pak reprezentovaly mandle či jiné, dostupné ořechy. Ponejvíce vlašské, neboť těch bylo vždycky moc a tak, staly se hlavním atributem celého adventu.
Při mikulášské nadílce se myslelo též na obřadní pečivo, které se dávalo, jako výkupné Mikuláši a čertům. Takovým pečivem byly figurky, tzv. mikulášky, upečené z tuhého těsta, oblečené do širokých sukní, s očima ze dvou pepřů nebo borůvek. Pak i to největší zlobidlo a pozemský rarach, mohl být klidný, neboť měl k dispozici něco, čím se mohl snadno vykoupit. Na Valašsku, Slovácku a v jižních Čechách se též z tuhého pečiva pekly další roztodivné tvary, které se dovážely až na pražský trh.
„Na Mikuláše ráno přišla stařenka se slaměnkou vyloženou ubrouskem, naplněnou pečenými panáčky, oči a knoflíčky z rozinek, s vysmaženými věnečky, preclíčky, trdelníčky, brýlemi, ptáčky a různými pleteničkami, vše promíšené sušenými švestkami, jablky a ořechy.“
Jednou z největších dobrot, která se dávala též jako dárek, byl i tradiční, český perník. Po pekařích perníku a vánoček, jimž se říkalo caletníci, nazývá se starobylá ulice na Starém Městě pražském Celetnou. S perníkem se pojí také nádherné dřevěné formy, které si sami perníkáři na perník vyřezávali. Nejprve z dřeva tvrdého, aby jej pak nahradilo měkké dřevo lipové. K výrobě perníku sloužila pšeničná či žitná mouka, která se dle starých receptur zpracovala na těsto. Následně se forma vysypala hrachovou moukou, aby po upečení perníček snadno vypadnul ven. Perníky měly nejčastěji tvar srdce, miminka, kolíbky, panenky Marie, kříže, znázorňovaly též kavalíry, vznešené dámy, celé kočáry, jeleny, ale samozřejmě též Mikuláše a čerty. Často se též prodával perník ve tvaru písmen, který pak dostávaly dárkem děti, které již uměly číst a psát. Sladká abeceda byla velmi žádaná, ať už ve své perníkové podobě, ale též té z marcipánu.
Moc hezky o svatém Mikuláši píše též Jarmila Glazarová ve svém díle Chudá přadlena:
„Nebeská návštěva je velmi početná a velice pestrá. Velebný Mikuláš s bílými vousy a mitrou, v kněžském rouše z barevného papíru, oděném přes vyšívanou spodničku. Matička (kmotry) v bílé plachetce, svatební plenu přes hlavu a ramena. Papírová škraboška s něžnými ruměnci skrývá obličej. Hezké vlasy ze lnu nebo konopí splývají od čela přes tvář dolů. Rovněž bílí andělé, vlasy spuštěné přes obličej. Za Mikulášem jdou čerti, celí černí od hlavy až k patě, chlupatí kudrnatou srstí, s dlouhými rohy. V Beskydech pak za tímto procesím kráčívala smrt, hrozná nad všechno pomyšlení. Škrabošku s velikými zuby má vyřezanou z tykve a kosu na rameni.“
„Děti ve světnici hned bez říkání začnou s modlitbou. Nebeský průvod vejde s hlukem a šramotem. Čerti poznají mžikem, které z dětí se nechce modlit. Hned je popadnou a svazují povříslem. Smrt se rozhání kosou a snaží se ty nezbedné, nevykárané, ťuknout pod hlavou. Je hluku a křiku, modlení a povyku. Čerti pášou nejrůznější násilí, hlavně odrostlejším dětem rodu ženského a za výkupné dostávají malé Mikulášky, pečené z tuhého těsta, s očima ze dvou pepřů nebo borůvek. Mikuláš s Matičkou nadělují sladkosti, jablíčka a ořechy, křížaly a cukr. Ještě ráno nalézají děti pod polštářem dárky od Matičky, které tam potají schovala. Punčochy, zástěrku, na košilku. Milá, bílá, růžolící matička, milejší a sladší nežli Mikuláš.“
Zkusme i my zařadit tradice, které si naše děti ponesou v sobě, které pak předají také svým dětem. Zkusme jim zpříjemnit tyto velké dny, které jsou jak zrozené, aby byly naplněny těšením se a smíchem.
V článku jsou použity informace z knih:
GLAZAROVÁ, Jarmila. Chudá přadlena. Československý spisovatel v Praze, 1964. str. 260 str. ISBN 22-063-64.
ŠVÉDOVÁ, Zuzana. Štědrý bylinářův rok. Praha: Grada Publishing, a.s, 2021. 392 str. ISBN: 978-80-271-3164-8.
ÚLEHLOVÁ-TILSCHOVÁ, Marie.Česká strava Lidová. Praha, Triton 2011. str. 448. ISBN: 978-80-7387-421-6.