Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Kdy mluvíme o puntičkářství jako o osobnostním rysu a kdy už je to porucha?
Někteří z nás často potřebujeme mít věci seřazeny, naplánovány a vykonány přesně tak, jako potřebujeme, jak je chceme mít a jak to považujeme za nejlepší – a jakékoli vybočení od našeho „standardu“ se nám jeví neadekvátní a hodnotíme jej jako nenormální, špatné či nedostatečně provedené. Naše okolí je však mnohdy často rádo, že nemusí tyto různé úkony dělat, protože to rádi uděláme sami, a protože to nikdo neudělá tak dobře, jako my. Proč? …protože jsme puntičkáři!
Avšak, není puntičkář jako puntičkář. Když se tento osobnostní rys stává hluboce zakořeněnou a neměnnou reakcí na většinu osobních a sociálních situací, tak člověk už nedokáže reagovat jinak, než ve smyslu svého puntičkářství – a to se stává jeho trvalým vzorcem chování, který je extrémní a výrazně se odchyluje od způsobů, jakými jedinci v jeho kultuře obvykle jednají, vnímají, myslí či cítí. Tehdy to už není jenom úsměvné zarovnávání komínků ve skříni, vypracovávání pracovních zpráv či jiných úkolů, čistění koupelny apod. – ale v značném smyslu zasahuje toto chování nejen na osobnost daného jedince, ale i na jeho vztahy k druhým. Pak už jeho chování jako celek neodpovídá společenským a kulturním očekáváním (nebo chcete-li „normě“), ale dochází u něj k různým projevům zkreslení kognitivních (poznávacích) funkcí – kdy jedinec neadekvátně, zkresleně vnímá a interpretuje věci, lidi a situace, neadekvátně si vytváří dojem k sobě samému, druhým lidem či situacím – v případě našeho anankasty tedy – „nic není uděláno v pořádku, všechno je to špatně, musím si to udělat sám, protože to nikdo neví, nebo nechce udělat doopravdy dobře“. Kromě kognitivních potíží dochází k přidružení potíží na úrovni emocionality, ovládání svých impulzu a motivace a chování v rámci sociálních a interpersonálních interakcí.
Anankastická porucha osobnosti
A jak se tedy anankasta projevuje? Jde především o nadměrné a expresivní pocity pochyb a opatrnosti spojené s výrazným zabýváním se detaily, pravidly, pořádkem, organizací, seznamy a plánováním, které je neproduktivní, protože tento nadměrný perfekcionismus a plánování často brání ke splnění daného úkolu – buďto z časových důvodů, že to perfekcionista kvůli rozebírání detailů a různých pochyb zkrátka nestihne, nebo kvůli nepatrným a nezávažným detailům se nepřikloní k alternativnímu řešení svého úkolu, kvůli kterému jej nedokončí. Např. na pracovní poradě neodevzdá prezentaci, protože se ještě nedořešilo, jaká barva se zvolí jako hlavní marketingový symbol. K anankastickému chování taky řadíme nadměrnou svědomitost, až skrupulantství, nevhodné zabývání se produktivností na úkor radosti z prováděného úkolu a mezilidských vztahů – tehdy člověk zapomíná na „proces“, ale zajímá ho jen a pouze dobře provedený „výsledek“. Často můžou být tito jedinci paličatí, rigidní a pro okolí bizarní pro svou konvenčnost a (sociální) pravidla. Co vyvstává jako výrazný problém právě v sociálních vztazích je, že to, co je objektem jejich skrupulantství a anankastického chování, vyžadují i od ostatních. Takže postupem času už to není jen úhledně uklizen vlastní šatník, ale celá rodina musí mít ve skříňkách komínky, všichni kolegové musí zařazovat spisy přesně podle jeho zorganizovaného systému – a když tomu tak není, může ho to zúzkostňovat nebo vyústit do jiných nepřiměřených emocí.
Avšak pozor, ne každý s těmito projevy musí hned být anankasta a trpět tedy tzv. anankastickou poruchou osobnosti. Zejména jedinci, kteří mají rádi pořádek, ale v ostatních rysech nesplňují diagnostická kriteria, tzn., že jejich puntičkářství sice je, ale není natolik vážné, že by způsobovalo potíže v osobním či vztahovém životě. Pak je potřeba zvážit, jestli se u jedince neobjevuje v pozadí jiná potíž, která stojí za jeho puntičkářstvím, jako je např. obsedantně-kompulzivní porucha, příp. určitý typ fobie (např. strach ze špíny apod.) Tehdy jsou projevy připomínající puntičkářství znakem nějakého jiného základního problému.
Co s tím?
Léčba specifických poruch osobnosti obecně je obvykle dosti komplikovaná. Jde o přetrvávající vzorec prožívání a chování a potíže, které jsou výrazně rozsáhlé a postihují celou osobnost, mají začátek obvykle v adolescenci příp. raném dětství – a právě z důvodu, že tito jedinci často selhávají ve svých vztazích, resp. vztahy se svým okolím a blízkými (rodina, kolegové, přátelé) jsou narušeny v důsledku jeho chybného a zkresleného vnímání, prožívání a chování, tak obvykle problémy s tím spojené nevidí v povaze své osobnosti. Naopak, jsou výrazně přesvědčeni o své „normálnosti“ a z toho důvodu vlastně pomoc nemají důvod vyhledat. Když ano, tak je to často v důsledku jiných přidružených potíží – např. úzkost, deprese nebo vztahové či rodinné potíže, které se v jeho vztahovém systému nakumulovaly. Často proto mají tendence zaměřovat se na tyto sekundární aktuální potíže, avšak nevidí, že za nimi stojí jejich vlastní specifická (v našem případě anankastická) porucha osobnosti. V rámci psychoterapie mají často tendence odmítat a nepřijímat všechno, co nabourává jejich koncept „normality“, a tedy dochází relativně často k tomu, že jedinec přestane na terapii chodit a léčbu ukončí. Je proto na místě velká dávka motivace a odhodlání jak ze strany samotného jedince, tak i jeho okolí a nejbližších.