Léčivá síla křtu a schopnost odevzdat Bohu své starosti (Natálie Neumannová)

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

KŘEST má velmi pozitivní vliv na duchovní struktury člověka. Dle křesťanské tradice při něm dochází k očištění a nadpřirozené proměně. Po psychologické stránce přináší člověku klid a mír. Plné odevzdání se Bohu může být rovněž lékem proti úzkostem. Slábne nebo zcela mizí pocit samoty. K rozhovoru pro Celostní medicínu jsem tentokráte přizval Natálii Neumannovou (19), která křtem prošla o loňských Velikonocích. Proč se nechala pokřtít? Proč jí nestačil seberozvoj? A k jak velké transformaci u ní došlo?

Natálie Neumannová studuje v Olomouci sociální práci s dětmi a mládeží. S dětmi jezdí na tábory a věnuje se dobrovolnictví. O sobě říká: „Jsem obyčejná holka, co si jde za svými sny. Jsem víla, která se snaží dělat dětem hezčí svět.“ Z Natálie vyzařuje obrovské nadšení a vděčnost. Je přesvědčena, že všechno je možné. Povídáme si o jejím vztahu k Bohu, ale také třeba o splněných modlitbách nebo snech, ve kterých se jí zjevila Panna Marie.

Natálko, jak Tě napadlo nechat se pokřtít?

S oblibou říkám, že Pán Bůh si našel spíš mě než já jeho. Ještě když jsem nebyla věřící, přišla za mnou ve snu Panna Marie a měla jsem několik dalších mystických snů. Například se mi zdálo, že se modlím růženec. Dnes mám tuto modlitbu hodně ráda, ale vzpomínám si, jak jsem si tehdy po probuzení nechápavě říkala: „Co se to děje?!“ Růženec jsem tehdy neznala, celé mi to začalo docházet až o pár let později.

Poprvé jsem se začala modlit, když se mi rozváděli rodiče a připadala jsem si na vše sama. Následoval křest kamarádky mé mamky, kde mi myšlenka na křest přišla poprvé. Řešila jsem to pak i s jedním panem profesorem na gymnáziu, které jsem studovala (ten pak na křest i dorazil a bylo to krásné). Hlavně mě ale oslovil jeden kněz při svém kázání v Benátkách nad Jizerou. Tehdy, v lavici kostela, přišlo mé rozhodnutí: „Pane, jestli se mám stát tvou dcerou, zařiď, prosím, ať se sem přestěhujeme”. Okouzlilo mě to a při vycházení z kostela jsem věděla, že jestli se sem přestěhujeme, chci začít chodit do kostela a na katechezi (teoretickou přípravu na křest).

Co Ti křest přinesl do života?

Křest a přijmutí Krista za svého spasitele mi dodalo neskutečně mnoho pokoje a klidu do života. Věci, které pro mne byly náročné, jsem začala vnímat s nadhledem a klidem v duši. Přijala jsem fakt, že v mnoha situacích nevím, ale chvála Bohu je tu se mnou někdo, kdo ví mnohem víc než já. A tak Mu důvěřuji, že On ví, co dělá a vede mě tou správnou cestou.

Svůj křest bych nazvala velkou proměnou. Nyní, když je to už rok, mohu vidět, jak se můj život diametrálně proměnil. Vše je teď jiné a hlavně lehčí. Naučila jsem se Pánu důvěřovat a odevzdávat mu své věci. Díky Pánu už nejsem nikdy sama. To je pro mě jedna z nejsilnějších myšlenek víry a křesťanství. Celkově mi křest dodal i určitý nadhled. Dokážu spoustu věcí zvládat líp.

Vnímala jsi změny na sobě už před křtem? Už v přípravě jsi cítila, že Tě někdo vede?

Myslím si, že nic se neděje lusknutím prstu. Během přípravy na křest bylo krásné, že jsem aktivně začala číst Bibli. To se mi moc líbilo. Něco jsem doma pronesla a mamka: „Odkud to máš?“ „Já nevím.“ Mamka: „Tak byla jsi na katechezi, tak asi v Bibli, ne?“

A právě tento verš máme i na nástěnce v předsíni, který jsem si vzala za svůj: „Čeho je srdce plné, tím ústa překypují.“ Moc mě baví pozorovat, jakým způsobem lidé mluví a podle toho dokážu docela odhadnout, co je kdo zač.

Co se dělo v den křtu?

Vzhledem k tomu, že jsem byla křtěna na bílou sobotu o noční vigilii tak den probíhal, jako bych opravdu slavila narozeniny. Dorazila má kamarádka, maminky kamarádka a slavily jsme, tančily jsme, pochutnaly si na skvělém jídle a chlebíčkách. Křest pro mě byl emočně náročný, a tak si ho upřímně skoro nepamatuju, díky fotkám si dokážu dodat obraz k emocím co jsem cítila. Pamatuji si, že mne mnohokrát přepadly slzy vděčnosti, dojetí a radost. Oslavy trvaly do ranních hodin, všichni mi gratulovali. Bylo to krásný.

Dojatá jsem byla i z toho, když mi kmotřička dala svou modlitební knížku, kterou měla ještě po své prababičce. Ukazovala mi ji, ještě když jsem se připravovala na křest a mně se moc líbila. Když mi ji předávala, plakala jsem dojetím a jsem dojatá i teď, tak silný moment to pro mě byl.

To, jak popisuješ svůj křest, zní krásně, až euforicky. Slábne to od té doby?

Mám moc ráda slova našeho pana kněze, že vztah s Bohem je celoživotní dobrodružství. A díky Bohu, nemám pocit, že by má euforie slábla. Každým dnem jsem Mu za vše moc vděčná. Moc ráda jezdím autem, vnímám to jako jiný způsob modlitby, kdy si s Ním povídám, kochám krajinou a děkuju, za všechny ty dary. Jsem opravdu velmi vděčná. Fakt, že jsem dcerou Boží, je pro mne nejsilnější i v momentech paniky či strachu. Uklidňuje mě, že mě Bůh miluje a nedopustí nic zlého, co bych nezvládla.

Ty ses už od svých dvanácti let zabývala seberozvojem. Proč tedy ještě křest a křesťanství?

Naopak bych řekla, že díky seberozvoji mi je křesťanství blízké. Spoustu hodnot jsem tak měla nastavené dříve, než mi víra do života přišla. A v čem je to jiné? Nevím, otevře se další kolonka možných zajímavých knížek k přečtení 🙂

Navíc, já jsem vždy v něco věřila – ať už v anděly nebo ve Vesmír – ale chyběla tomu Boží přítomnost. Přítomnost Boha ve všem, co vidíš, cítíš, slyšíš. A pak jde o samotné rozvíjení vztahu s Ním. Když jsem třeba ve stresu a mám strach, co bude; pomodlím se, odevzdám Mu to a prosím Ho, ať je se mnou, občas mi přeběhne mráz po ramenou. Mám pocit, jako by mě někdo pohladil a řekl mi: „To bude dobré. Já o tobě vím. Důvěřuj mi.“ To se mi stalo mnohokrát a v ten moment jsem nikdy nebyla na pochybách.

Jak vypadá, z hlediska vnitřního života, Tvůj typický den? Na čem máš během dne svou pozornost?

Nejsilnější modlitba, kterou používám, když mě něco trápí nebo se potřebuji uzemnit, je: „Jsem dcera Boží a On to nikdy nevezme zpátky.“ Je to pro mě takové ochranné objetí.

Jsem uvnitř hodně ukecaný člověk, potřebuji především sdílet. Proto jsem si i založila sešit, kam píšu Pánu Bohu dopisy.

A především Pánu děkuji. Každý den, než jdu spát, mu děkuji za další den, který jsem s ním mohla prožít, za radosti, které se staly, a také mu důvěřuji, že i bolesti jsou k něčemu.  Mám své oblíbené modlitby, kterými prokládám den či se je modlívám před spaním. Často je mou poslední myšlenkou před usnutím vyznání. Vyznávám, že Ježíš Kristus je můj spasitel a král.

Natálko, když už jsme u lásky, tak to udělat, aby bylo na světě lásky více?

K tomu mě napadá verš z Bible. „My milujeme, neboť on první miloval nás“ (1 Jan 4:19). Takže díky Jeho lásce můžeme milovat i my. Mně to dává neskutečný smysl a víru. Občas mám pocit, že mnou jenom ta Boží láska prochází a já ji posílám dál.

Říkala jsi, že ses naučila Pánu odevzdávat své věci. Jak se to dělá?

Přijde mi, že s odevzdáváním je život mnohem lehčí. Protože některé situace neovlivníš. Odevzdat je Bohu a důvěřovat, že se vše děje tak, jak má, že je vše v pořádku a svět se nehroutí, ti dodá velký pokoj a klid v duši. Jde o to, uvědomit si, že to, co řešíš, je mnohdy prkotina. Vždyť o nic nejde, tak prostě půjdu jinou cestou, která možná půjde víc do kopce, ale to, kam směřuji, to neovlivní.

Mohu dát jako příklad svou maturitu? Ráda prohlašuji, že jsem si maturitu opravdu vymodlila. Protože si myslím, že jsem ji více promodlila než, že jsem se učila. Doteď si pamatuji moment, kdy jsem stála před školou se svými stresy, strachy, co vlastně bude potom. Protože jsem maturovala poprvé až v září a ani ne týden poté jsem měla nastoupit na vysokou školu do Olomouce. Jen jsem tak stála před budovou školy a modlila se: „Pane, prosím Tě, veď moji ruku, ať si vytáhnu otázky, které umím, ale především Tě prosím, buď se mnou. Je to ve Tvých rukou a já důvěřuji tomu, že to bude, jak se to má stát. Ale prosím Tě, buď se mnou, ať to dopadne jakkoliv, s tebou zvládnu cokoliv.“

Odevzdávání pro mě znamená, že udělám pro svou věc maximum, ale v momentě, kdy už je to o hodu mincí nebo o tom, jakou si vytáhnu otázku (je tam spousta proměnných, které se mohou stát), tak důvěřuji Bohu. Pro spoustu lidí to může být Vesmír, Anděl strážný, úplně cokoliv. To je pro mě odevzdávání. Že tu váhu a tíhu situace předám někomu, kdo ví víc.

Už jsi říkala, že se Ti Tvé modlitby plní. Povíš o tom ještě víc?

Troufnu si říci, že zatím byly všechny mé velké a důležité modlitby vyslyšeny. Pravdou je, že důvěřuji Bohu a nelpím na malichernostech. Soustředím na důležité věci a na Boha především – aby byl se mnou, ať už to dopadne jakkoliv.

Souvisí to s tím odevzdáváním. Četla jsem úžasný příběh o náročném ránu jedné vystresované maminky. Každý den ráno v 7:47 se nasoukala i s dětmi do auta. Byla nervózní a mrzutá, že nestíhá a že jedou pozdě. Pak se ale naučila, když sedne do auta, odevzdat celou situaci Ježíši: „Ježíši, zcela se ti odevzdávám, postarej se o všechno.“

Vzpomněla jsem si na to, když jsem měla v pneuservisu auto na zimní gumy a druhý den jsem se musela vracet do Olomouce a nebyla jiná možnost, jak to vyřešit. Moje objednané gumy byly ve špatné velikosti, musela jsem zaplatit mnohem více peněz. Byla jsem naštvaná, že to neklaplo, jak jsem chtěla. Na kruháči jsem zoufale bouchla do volantu, že mi je osmnáct a že bych potřebovala někoho, kdo se o to bude starat: „Odevzdávám Ti to Pane, Ježíši Kriste, odevzdávám Ti to Pane, Ježíši Kriste.“ Celou cestu jsem si to v hlavě opakovala, a pak teprve jsem byla schopná vrátit se do pneuservisu, dát tam ty peníze a pokračovat dál už s klidnější myslí. Takže když jsi frustrovaný, když věci nejdou, jak bys chtěl, tak to odevzdáš nahoru. A je ti lépe.

Děkuji za objasnění. Je něco, co chceš na závěr čtenářům vzkázat?

Miluj. Běž. Věř. A žij.

To je možná jedna z věcí, jíž se tak nějak řídím. Nepsané pravidlo, na které si občas v tomto pořadí vzpomenu. Že první chci milovat – Boha, samu sebe a své blízké. Pak se chci posouvat. Běhat, cestovat a měnit lokality, abych pořád byla v pohybu a poznávala. Dále věřit, protože bez Boha nejsem nikdo a s Bohem všechno. A žít život. Protože, kdy jindy než teď a kdo jiný než my?