Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Není výjimkou, že se svými pacienty diskutuji otázku, jaký je rozdíl mezi léčením a vyléčením. Pokusím se tu o krátkou úvahu.
Znám-li příčinu, mohu něco léčit. Když neznám, bude to ošetřování pouze obecné a nevedoucí k uzdravení, jenom tlumící bolest, zánět, určitý projev nemoci.
Uvedu zobecněný pohled pacientů (souhrn jejich výpovědí), jak to probíhá v praxi, když se svým zdravotním problémem navštíví svého lékaře.
Středem pozornosti je příznak – projev nemoci. Lékař je objektivně vyšetří, provede laboratorní a potřebná zobrazovací vyšetření a souhrnem toho je, že vysloví diagnózu. Ta však nic neříká o příčině, jenom přesně popisuje, jak ten projev nemoci vypadá. Laboratorní hodnota, například zvýšená hladina cholesterolu, ukazuje reakci těla, útvar na rentgenu konstatuje, že je tam něco, co tam nepatří… Křivka EKG zaznamená patologickou vlnu…
Tyto zprávy z vyšetření nevysvětlují příčinu. Lékař si musí z výsledků vytvořit představu o dění v těle a příčinu může jen odhadovat, neboť teoreticky, z encyklopedie nemocí, ví, co může být příčinou.
A hned je ordinován lék, který je svým účinkem zaměřen tak, aby se bolest zmírnila, aby zánět polevil, aby byl bacil zničen. Probíhá léčení…
Bacil však není příčinou problému, našel jen v těle vhodné podmínky: Imunitní systém bacil nevidí, neumí si s ním poradit, a tak si bacil udělá, co chce. Když začne škodit, dostanete proti bacilu antibiotikum. V tom daném okamžiku je zničen, všechno se uklidní, ale podstata „slepého“ imunitního systému tím vyřešena nebyla, naopak imunitní systém se tím ještě více oslabil, vytvoří se ve střevu dysmikrobie, a tím ještě výhodnější podmínky v těle, aby se tentýž bacil (nebo jemu podobný) znovu rozmnožil. Situace se opakuje. Kolikrát? Jednou, dvakrát, vícekrát? Probíhá léčení… Ano, ale o vyléčení určitě ještě nepůjde.
Pacient vyhledá lékaře, požádá ho o pomoc, převede na něj odpovědnost… On ví, že symbolicky za dveřmi stojí právník pacienta… Pokud lékař nepodá antibiotikum a stane se, že bacil pacientovi ublíží, podá na něj vzápětí žalobu. Takové jsou, žel, postupy dnešní doby.
Lékaře tedy logicky nebude už tolik zajímat, zda jeho ošetřování povede i k vyléčení… Pacient za ním přišel, požádal o pomoc. Lékař zjistil přítomnost bacilů, a proto v danou chvíli ordinuje antibiotikum. Postupuje přesně podle pravidel, kdyby se (i kdyby se) pacientovi něco stalo, on je z obliga. Podal antibiotikum. A pokud pacientovi antibiotikum ublíží, také se nic neděje, protože lékař postupoval podle současných vědeckých poznatků a práva, lege artis.
Jenže tělo se chce uzdravit a používá k tomu i své nástroje. Třeba teplotu, zánět, má armádu bílých krvinek, má svou imunitu a vždy se snaží vetřelce zničit.
Jestliže máte problém – zánět… a přistoupíte k léčení, které spočívá v tom, že zánět potlačíte, pak vlastně tělu berete jeho nástroj, pomocí kterého se chce „opravit“. Ať chcete tento fakt připustit nebo ne, bráníte se vyléčení.
Nejprve máte problém v krku – lékař uvidí zánět – dostanete antibiotikum – tam zánět ustoupí. Jenže tentýž proces je v těle stále, tělo se proto pokusí o zápas na jiném místě – začne vás bolet koleno – jdete na ortopedii – je tady zánět – dostanete protizánětlivý lék – zánět je potlačen – zmizí z kolena – za nějakou dobu se objeví zánět na močovém měchýři, tentokrát jdete k urologovi – je tam zánět – dostanete antibiotikum – zánět ustane, pak se objeví znovu v krku, na průduškách… Na každém oddělení vás takto kdosi ošetřuje…, ale nikde vás nevyléčí. Vy se z toho můžete zbláznit. Lékař také…, už neví, co si s vámi počít, člověče, vy si ale zase „vymýšlíte“, vy to snad simulujete, máte to už zřejmě od nervů, jak na to stále myslíte. Pošlu vás raději na psychiatrii. Vy řeknete psychiatrovi – já mám deprese, úzkost, jsem unavený/á… Ano, ano, dám vám antidepresivum, to přejde.
A vidíte, jde opět o tentýž proces, jen znovu potlačovaný, lékař vás léčí, ale nevyléčí. Psychiatr vám s velkou pravděpodobností antidepresivum napíše, protože za dveřmi stojí stále ten právník… Kdybyste spáchal/a ve své depresi sebevraždu, on je z obliga, on postupoval, jak měl, předepsal přece antidepresivum…
Jak probíhá akutní stav?
Představte si, že vás náhle přepadne ischias. Máte bolest. Je to nesnesitelné, nemůžete se pohnout. Jasně. Jde o akutní situaci, která omezuje život. Nelze jinak – lékař vám v tomto případě uleví, dostanete něco na zmírnění bolesti, na povolení svalového napětí. Akutně vás léčí – a bez průtahů.
Ovšem potom se objeví otázka:
Co bylo příčinou toho akutního stavu?
Je to věc anatomické podstaty? Tedy je to něco, co nelze upravit lékem, ale musí řešit operace?
Je to věc přechodná – vysunutí obratlů – útisk nervu = bolest? Vrátí se obratel do původní polohy?
Nebo je to věc nevratná, trvalá?
Je to věc, která souvisí s oním cestujícím zánětem? Tentokráte se zánět projevil v jednom místě páteře? A tak podpořil spasmus (stažení) svalů, tím vychýlení plotýnky, uskřinutí nervu – bolest?
Prudký pohyb byl jenom tím spouštěčem – již připravené situace?…
Lékař vám dal lék proti zánětu a lék na uvolnění svalů a vy si v lékárně koupíte mast s „koňskou sílou“ proti bolesti a proti zánětu. Čili mírníte si bolest, ale současně se bráníte vyléčení.
To nelze vyčítat, nesmíte trpět, musíte ty léky brát, ale vysvětluji, že je to protichůdné a že se tímto způsobem nedostáváte k vyléčení.
Co je špatně v dalším postupu?
Popsaný akutní stav je také následek – léčení je zaměřeno jenom na zastavení akutnosti.
Již se často nehovoří o skutečné podstatě, proč k tomu došlo a co se tedy vlastně má léčit. Hodně často se stává, že pacient sám přestane mít zájem o další vyšetřování… Jakmile mu totiž bolest poleví, musí se věnovat zajištění živobytí a nemá čas na důkladné řešení svého problému.
Onemocnění nezačalo v okamžiku, kdy se projevil první příznak, ale muselo se k nemoci nějakou dobu schylovat. Musel působit některý „stresor“.
Takže lékař má nejprve pojmenovat příčinné řetězce oněch stresorů a s pacientem pracovat na tom, aby se tyto příčinné řetězce přerušily.
Váš lékař si potřebuje udělat čas a věnovat se společně s vámi rozboru situace.
Článek: Je lékař současně i léčitelem?
Pokud se tak nestane a léčba se zaměří jen na likvidaci popsaných následků, event. na tzv. sledování a tvrzení, že je to pod kontrolou, nemůžete se ani dočkat vyléčení. Pokud se nestane zázrak.
Jestli to není ochoten udělat, pak si hledejte jiného.
Vstřícný postup
Vyšetření biorezonanční a podobná bývají jemnější a dokáží se více přiblížit k hlubší příčině. Zjistí to, co se nezobrazilo klasickou metodou, můžeme zde hovořit o blokádách energetického toku apod. Vyšetřování je však zatíženo subjektivním hodnocením vyšetřovatele či možností falešné interpretace techniky. Nespoléhám se proto na ni, získané informace z pečlivého rozboru mi dokreslí mozaiku celkového obrazu dostatečně.
Osobně se už bráním klasifikovat, co je klasická medicína a co „neklasická“. Myslím, že medicína je ta, která logickými postupy dovede pacienta až k jeho uzdravení.
Proto je třeba rozlišovat pojem léčení (vlastně jde o ošetřování) a pojem vyléčení.
K vyléčení směřuje ta medicína, která do větší hloubky pojmenuje příčinu. Tu následně i odstraní a použije specifický léčebný postup.
Pokud je pojmenování příčiny jen obecné – vycházející ze stanovené diagnózy, kde si můžete v encyklopedii přečíst, co danou nemoc obecně způsobuje, nebo je tam pěkně napsáno, že příčinu zjistit nelze, je neznámá apod., pak může jít pouze o obecné léčení či ošetřování. Je tak většinou zaměřeno na likvidaci vyskytujících se projevů.
Takový proces se sice nazývá léčením, ale o vyléčení hovořit nelze.
Příčina vždycky existuje, bez výjimky.
Tak jako ve fyzice: Každá akce má svou reakci… Nemoc je ta reakce, následuje po jisté akci. Jinak by reakce nemohla být.
Je ovšem otázkou, na které rovině příčinu hledáte.
Klasická medicína se opírá o to, co vidí, co zobrazí, co prokáže, na co má důkaz.
Přírodní medicína přijímá i to, co není hned vidět, ale přesto o sobě dává vědět jistou informací…
Ovšem nejčastější je příčina neviditelná: Pokud přijmete fakt, že člověk není jenom tělo, nýbrž že má také duši a ducha, pak vše musí být v rovnováze – tehdy je totiž člověk zdráv. Když není v rovnováze, je nemocen.
Máte nemoc? Pak to znamená, že nejste v uvedené rovnováze.
A na tomto poli potřebujete zapracovat. Měla by nastat totální změna v životních hodnotách a režimu…, přerušení působení příslušného stresoru. Protože to, co se ukázalo lékařům při vyšetřeních, je jen důsledkem.
Můžete namítat objektivní důvody, proč něco zjišťovat nebo měnit nelze, jistě budete mít „také svou pravdu“, ale „nemoc to zajímat nebude…“ Nemoc pokračuje dle „svého programu“, je naopak „ráda“, že příčina není dosud pojmenována a že léčení probíhá bez řešení příčin a jen obecně.
Na to všechno je potřeba dostat od svého lékaře uspokojivou odpověď.
Snažím se touto úvahou vysvětlit, že v první fázi zkoumání choroby není prioritní užívání nějakých léčiv.
Měla by například „zasedat velká rodinná rada“, dále by měla právě rodina převzít do svých rukou odpovědnost a iniciativu… Nastavený zdravotnický systém nevidí dál než tam, kde má projevy nemoci „v plném proudu“, čeká na to, až se pacientův stav „dostatečně“ zhorší, aby se mohl léčit – už jasné následky. Jenže ve velkém procentu nemocí nelze příčiny doložit. A na tu pravou příčinu si nekoupíte lék v lékárně.
Někdy člověk udělá totální změnu svého života sám, někdy ji za něj udělá „osud“. Člověk potom padne až na dno a nemá jinou možnost než začít od začátku… Půjde novou cestou, nebo se vrátí ke starému? Jsem tímto způsobem v kontaktu s mnoha lidmi z celého světa. Někteří se sice dostali na dno, ale jsou v situaci, kdy už totální změnu neprovedou, nejsou schopni ji udělat, nemají sílu, prostředky, motivaci a zůstávají na svém „lůžku“ sami se sebou a s Bohem, kterého mimochodem do té doby neznali a ke své škodě nehledali.