Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Vánoce jsou, alespoň pro mne, jedny z nejkrásnějších svátků na tomto světě.
Během nich se totiž dokážeme utišit, najít v sobě lidskost prolnutou tkaninou vzpomínek na všechny milé, dávno minulé okamžiky, kdy jsme byli sami malými dětmi. Kdy jsme se těšili a měli kolem sebe spoustu lidí, kteří pak časem, pozvolna, pomaloučku, opouštěli své laskavé pozice. I možná proto stále některé rodiny prostírají talíř navíc, stejně, jako činili i naši předkové, zvláště, zemřel-li někdo ve stávajícím roce. Předehrou těchto svátků bývá tajemný, křehký adventní čas, kdy každou neděli zapálíme jednu svíci, zdobíme příbytky, ať už věcnou okrasou, případně též hudbou, která se nese prostorem v podobě tradičních lidových koled, často též doprovázených dětskými hlásky, housličkami a varhany. Návštěva kostela, milé zpěvy rorátní v kostelíčcích se zasněženými báněmi a bludičkovými okny. Dříve děti chodívaly krajem přestrojeny za pastýře, s jesličkami, někde též odehrály celou betlémskou hru, pro radost sobě, ale hlavně druhým. Vždyť co jsou Vánoce než svátky radosti, naděje a světla. Někde též sebrali po chalupách klarinet, housličky, basu a dudy, chodili vesnicí a hráli, seč jim síly stačily. To se i ponocný hluboce uklonil, notoval do rytmu radostných koled.
Štědrý den je vlastně zářivou, slavností, honosnou oponou, která otevírá cestu k vánočním svátkům. V minulosti byl tento velký den naplněn již od rána všelikým shonem, chystáním, lopotem a vařením, které ukončil východ první hvězdy. Ostatně, bývá tomu v dnešní době jinak? Naštěstí hospodyním nebylo třeba chystat snídani či oběd, neboť se od rána velebil půst. Každý se snažil být co nejvíce milý, neboť, jací jsme prý o Štědrém dni, takoví budeme i v průběhu nastávajícího roku. Vše to jsou pověry, přívětivé a vlídné. Od rána tedy bývá v chalupách shon, hospodář přinese psům, houserovi a kohoutovi česnek, to, aby byli při síle, kousali a štípali, slepicím dopřeje obilí a mák, to, aby pro změnu dobře nesly. Dobytek dostane výslužku až po večeři, většinou štipec od všeho, co bylo předloženo ke štědrovečerní krmi. Hospodyně hlídá, aby se z chalupy nevyneslo mléko, neboť se věří, že by tím vynesla užitek kravám po celý příští rok. Nedojily by a mléko by postrádalo cennou smetanu. Spíše se mlékem hodně míchá, aby jej krávy měly na přes rok více. Pečou se vánočky, chystá se krupice, ta však až na konec, aby byla chutná. Krupice proto, aby se v domě držely peníze, což ostatně podpoří také kapří šupinka pod talířem plným čočkové polévky. Pečou se též peciválky, které jsou vítaným pamlskem rodiny a v průběhu roku též plní jakousi funkci sušenek či perníčků, které rádi klademe na stůl v podobě drobného pohoštění. Dřívější peciválky však mívaly své místo v okolí pece a kdo šel kolem, mohl si smlsnout. Základem, stejně jako i dnes, bývalo bramborové těsto, které se zpracovalo do podoby bochánků. Různě se plnilo, většinou mákem, případně povidlím. Někde se pro změnu sypalo perníkem, anebo, bochánky se chystaly zcela prostě, a to bez náplně, aby se pak polily rozpuštěným máslem, posypaly prachandou.
Velká pozornost se věnuje též štědrovkám neboli vánočkám, jejichž devět pramenů symbolizuje spletené sluneční paprsky. Kdyby se některé z hospodyň vánočka spálila, nebo jen, nedopatřením jemně osmahla, přivolalo by na celou rodinu smůlu, a to, v podobě nemoci. Často se též věřilo, že upečená vánočka odráží ženin vztah k muži. Pokud ji tedy nešťastnice připekla, mimo jiné to též mohlo znamenat, že si dostatečně neváží svého muže. Vánočkou se mnohde začínalo štědrovečerní stolování, také se dávala dárkem všem, se kterým rodina přicházela do styku. To se však nepekla pouze o Štědrém dni, ba naopak, několik dní předem, aby hospodyně stihla podělit všechny spravedlivým a rovným dílem. O Štědrém dni se pak chystaly vánočky zejména pro rodinu, čeledíny a chasníky. Jinak den plyne v područí očekávání, s příslibem velkých, posvátných chvil, ke kterým se přiklání pozornost každého člena domácnosti.
Pak, jakmile postoupí hodina a na nebi zasvítí pověstná Polárka, vykoukne hospodyně směrem k nebi, zda je hojně poseto hvězdami, v čemž spatří blahobyt bohaté snůšky, prostře stůl plachtou, ze které hospodář na jaře rozséval zrno. Několik zrnek pak hospodyně položí do misky na stole, to, aby byla hojnost, to, aby bylo i příští rok co sklízet a mlít. Mimo zrno zde v malých ošatkách leží také luštěniny, proso, semínka, ořechy, jednoduše vše, co rodinu v průběhu roku vyživuje a sytí. Prostředek stolu ozdobí dožínkový věnec. Pod každý talíř hospodyně položí šupinku anebo peníz, to, aby každý měl příští rok dostatek. Mezitím hospodář, než hospodyně zcela prostře, ucpe klíčovou dírku slámou, pro případ, že by někdo rodinu špehoval, čímž by mohl přivolat zhoubu. Pokropí svěcenou vodou světnici, dvůr, chlév i stodolu, to, aby stavení odolalo zlé moci, ohni, vodě a neštěstí. Někde pokropí také stromky, to, aby nezmrzly a příští rok neuschly. Na zem ke stolu položí sekeru, na kterou každý šlápne pravou nohou. To, aby sloužily údy, nebyly bolavé a zvládly mnohdy dlouhou cestu. Na stůl se pokládají vánoční oplatky, med, kroupy s houbami, které nesou tradiční název Kuba, nechybí chléb, vánočka, zmíněné peciválky. Předkládá se též krupičná kaše, zdobený jahelník, někde též jídlo nazvané „vocet.“ To se chystává už ráno, z rozvařených sušených hrušek, švestek, kdy se přidává rozličného koření, dusí se ve vodě, dokud se neutvoří vlastní šťáva. Pak se nechá vychladit a podává s ostatním. Nechybí samozřejmě i tolik časté zelí. Jídlo se však kraj od kraje liší, tam, kde mají dostatek prosa, staví jídelníček zejména na něm. Tam, kde zase mívají přístup k vodě, a tedy i rybám, mohou servírovat jikrovou polévku, jako se dočítáme například k Pojizeří. Jedno je jisté, na Štědrý večer se dosyta nají úplně každý, pokud to jen trošku jde a rodinu netrápí bída a nouze.
S cukrovím, jako takovým, se však nesetkáváme, to přichází až s obdobím první republiky, do té doby se předkládá sušené ovoce a ořechy, které jsou vlastně též sladkým pamlskem. O tomto večeru se od stolu nevstává, všichni jsou pospolu, sedí a hodují. Hospodář sváže stoly nohu řetězem, to, aby se rodina i příští rok sešla. Ke stolu je přiražena také prázdná židle, ke které hospodyně položí talíř. To pro chudého pocestného, jakožto i pro nebožtíka, který rodinu tento rok opustil. Počet míst je však vždycky sudý. Sedí-li tedy u stolu deset členů, jeden talíř je pro nebožtíka, prostře hospodyně ještě o jeden navíc, neboť lichý počet nese v sobě smůlu. Každému třeba sedět tak, aby tělo nevrhalo na stěnu dva stíny. Pokud by této pověry nedbal, příští rok by se s rodinou již neshledal. Jakmile je snědeno, nastává okamžik, kdy hospodář odnese část zbytků stromům, studni, ale také již zmíněnému dobytku.
„Studničko, studničko, dávám ti koledičku, abys nám dávala dobrou vodičku.“
Voda je život a ví to i hospodář, byť je často s jejím nošením svízel. Naštěstí ve stavení bývá rukou dosti. I z vody se věští, i voda promlouvá. Na okno tedy hospodář uloží misku s vodou, kterou tam ponechá do božího rána. Pokud voda zamrzne a misku mráz roztrhá, ztratí se příští rok voda ve studni. Byla-li k večeři mnohde ryba, seberou se její kosti, nasuší a roztlučou a poté, slouží jako základní medicína proti všeliké bolesti. Během chystání ryb však hospodyně musí dbáti opatrnosti, pokud by totiž nožem píchla do žlučí a ta, nedej Bože, se rozlila, někdo by zemřel a se smrtí přišlo ruku v ruce neštěstí. Kosti z masa, ale i z ryb, ty se pro změnu mohou i zakopat, ke stromům, ke studni, to, aby byla voda, hojnost šťavnatého, zdravého ovoce.
Vánoční zvyky, tradice a pověry
Mladá děvčata o poledni zakousnou šťavnaté jablko, ke kterému se pojí také milý příběh. Toto jablko nosí děvče u sebe celý týden, pečlivě jej opatruje, bedlivě střeží. Pokud by jí totiž jablko upadlo, případně jej někam odložilo, rázem by plod pozbyl kouzelné moci. O Štědrém dni, o poledni, jakmile začnou odbíjet zvony, zakousne se dívka do zmíněného jablka a vyběhne ven ze stavení na nejbližší cestu. Nesmí však promluvit, vyřknout slovíčka, namísto toho vyhlíží, kdo jako první přijde do cesty. Takový člověk pak v sobě nese vzkaz vedoucí k budoucnosti, může to být buď nastávající manžel, případně někdo, kdo odráží jeho profesi. Některé dívky se pak vracívají se zpěvem: „Potkala jsem ševce, vdávat se mi nechce.“ Tento zvyk je opět příležitostí pro mladé, nesezdané chlapce, aby dívkám nadbíhali, aby si s dívkami zpívali a radovali, nejsou-li jim lhostejné. Stejně jako přástky, svátek svatého Jana, tak i Vánoce jsou výzvou k milostné magii.
Jablko se ten den objeví ještě mnohokrát, zejména pak na konci Štědrovečerního hodování, kdy jej hospodář rozkrojí rovným dílem a každému ze stolovníků podá kousek. Neboť tím zaručí, že se celá rodina opět takto příští Vánoce shledá. Objeví-li se při rozkrojení jablíčka hvězda, je dobrým znamením, že příští rok bude naplněný prospěchem.
Někde po večeři hází hospodyně koštětem, které děvče koště první chytí, nejdříve se vdá. Hází se i střevícem, někde se lije olovo, které je po celý rok sbíráno z plíšků pečetících moučné pytle. Někde také vyšlou mladou dívku pro polínka, nesmí je však počítati, pouze skládati na ruce. Přinese-li sudý počet, je to také předzvěst blížící se svatby. Je-li součástí stolu ryba, kosti z ní se házejí na zem. Dívka, která pak první na kost šlápne, odejde příští rok ke svému muži. Po večeři potře hospodář chleba česnekem, zavolá na psa a dá mu kousek snísti. Poté jej dle pověry má vyhodit oknem. To, aby byl pes zlý, to, kdyby stavení navštívil zloděj. Jinde také podle toho, od koho si pes vezme kus chleba s česnekem, hádají, kdo se ožení, vdá, nebo půjde do světa.
Půlnoční mše
Tak plyne večer, poklidně a vlídně, dokud se nenaplní jeho čas, který poukazuje ke 23. hodině večerní. Lidé se oblečou a vyjdou ze stavení, doprovázeni světly pod hvězdnou oblohou, jeden druhého na cestách zdraví, všude vládne přívětivá laskavost. I tuto cestu doprovází pověry, je-li náledí, brázdí-li pěšiny sněhové závěje, pozor jen, aby někdo z putujících neupadl na zem, pak by totiž opět hrozilo, že do jednoho roku zemře. Kdo do kostela nemohl, většinou velmi staří lidé, půlnoční mši odsloužil doma. O tom, jak mohlo vypadat, dokládá svědectví dílko Karla Procházky, Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského: „Srdci českému milá je zvláště i mše sv. půlnoční. Byť snad ojediněle, ale zajisté svrchovaně dojímavě vysvědčuje to onen stařeček, jenž nemoha na půlnoční, šourá se v závějích až po kolena do malé zahrádky ke svým včeličkám. Sahá do kapsy, vyjme voskové svíčičky a do kyprých sněhových peřinek na stříškách úlů po jedné zastrkává a je rozsvěcuje v tu chvíli, kdy ve chrámě počíná vánoční mše půlnoční. A když poslední svíčička se sykotem vyhasíná, rozradostněn vrací se do světnice, že vykonal půlnoční pobožnost.“
Půlnoční mše v kostele je velice radostná, již od 23. hodiny zpívají se „hodinky“, po nich nastává ladění hudebních nástrojů k instrumentální mši svaté. Dudá se na dudy, troubí se na dlouhou troubu z březové kůry dělanou, aby pak přesně o půlnoci zatroubil též ponocný. A pak se opět lid rozejde, do svých příbytků, aby se na mši vypravil zase o Božím hodu vánočním.
Přeji vám všem poklidné vánoční svátky…
V článku jsou použity informace z knihy
Švédová, Zuzana. Štědrý bylinářův rok II. Praha, Grada 2022. 424 str. ISBN: 978-80-271-3645-2