Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Mnoho lidí má tendenci ke dvěma absolutně nesprávným reakcím při střetu zájmu či konfliktech. Jedni mají tendenci partnera převálcovat, podkopat pod černou zem a když už leží na zemi, ještě mu uštědřit poslední ránu z milosti. Takovýto jedinci mají pocit, že množstvím argumentů dosáhnou svého, zvítězí, vyhrají, porazí soupeře.
Jenomže při tom zapomínají, že tím druhým člověkem je partner, manžel, sourozenec, přítel, kamarád, čili někdo blízký, koho mají rádi, na kom jim záleží anebo minimálně s ním sdílí stejnou domácnost, střechu nad hlavou apod. Kdo je pak ve výsledku vítěz? Je vůbec nějaký vítěz, když pak takovýto konflikt nabourává vztah mezi dvěma lidmi? A je vůbec důležité, aby někdo z nich vítězem byl? To, že někdo je „vítěz“ v konfliktu, má to ve skutečnosti hodnotu, když si to promítneme na vzájemný vztah? Je blízký vztah opravdu o soupeření, vítězství jeden nad druhým?
Druhou skupinou konfliktů mezi partnery v komunikaci jsou ty, které neplynou s přílišného prosazování dominantního partnera, ale naopak, vyvstávají tehdy, když se problém neřeší. Někteří lidé dlouhodobě, chronicky a z povahy své osobnosti neradi vstupují do otevřené komunikace, prosazování názoru, řešení situace… a raději si všechno nechávají pro sebe, uvnitř doutnají. Takováto strategie taky nebývá mnohdy přínosná, i když se zdánlivě může zdát nekonfliktní, protože na první pohled v ní nevidíme a neslyšíme ostrá slova, výměnu názorů, hádku apod. Avšak, často se problém nemůže hnout z místa, protože o něm nemluvíme, druhá strana nemusí o něm často ani vědět, nebo se vůbec partneři nemusí dopracovat k možnostem řešení, protože bez komunikace, nápadů a rozebírání alternativ jim ani nemůže napadnout spousta možností, jak by problém mohli společně vyřešit. A proč? Protože o něm nemluví.
Pravidlo zlaté střední cesty platí se vším všudy i zde. Alespoň u většiny případů. Odborníci se shodují, že šťastnější partnerství jsou ty, ve kterých umějí partneři mezi sebou problémy řešit vzájemnou komunikací, nevyhýbají se konfrontaci (protože je posouvá při řešení potíží vpřed), avšak tato vzájemná argumentace není útočná, nemá za cíl partnera „složit k zemi“, ale vyřešit problém. Není zaměřena na partnera, ale na problém!
Co nám může pomoci při konfliktech?
Jako vždy je nejlepší prevence! Čili konfliktu či vyhrocené situaci se nejdřív snažit zabránit, než nám přeroste přes hlavu. Když cítíme, že se v nás hromadí destruktivní zlost, je dobré hned tomu zamezit, přepnout na jiné myšlenky, doslova zvrtnout řeč úplně jiným směrem, na jiné téma. Klidně si i pomozte třeba zatleskáním, luskáním prsty, čímkoli, co buď symbolizuje přímo nebo jasně a explicitně, že chcete změnit téma. Jakýkoli takovýto akt by měl být nenásilný, nikoli agresivní.
Když však už ke konfrontaci přijde, snažte se být specifičtí. Negeneralizujte obecnými vyjádřeními. Věty typu „Nikdy si neuklidíš… Vždycky jsi takový a makový… Všichni to dělají… Nikdo není takový lajdák, jako ty“ apod. Ale přiznejme si, je to opravdu „nikdy“ nebo „vždy“, či „nikdo“ a „každý“ atd.? Když se nám nelíbí nějaké chování od někoho místo „Nikdy nevyneseš odpadky“ můžeme zkusit být víc specifičtější a říct „(Dnes) si nevynesl odpadky“ a snažit se domluvit na nápravě situace. Taky se neoplácí nabalovat dávno zapomenuté situace z minulosti, kterými se snažíme partnera v komunikaci převálcovat. „Ani tehdy si nevynesl smetí, a minulý týden taky, a předevčírem též, a o minulých Vánocích ani nemluvě“… apod. Řešte to, co je „teď a tady“. Ne vždy je dobré se příliš pídit otázkou „Proč?“. „Proč sis neuklidil? Proč si nevynesl smetí?“ Jakákoli odpověď vyjde z úst partnera nás jenom vytočí, protože už jsme předem nastraženi na to být v ofenzívě. Takže místo dožadovat se odpovědi na „proč“ je lepší společně hledat možnosti sjednání nápravy vzniklé situace, třeba „Tak ty odpadky vynes teď, nebo tehdy a tehdy“ apod., což závisí na vzájemné domluvě.
V argumentaci nehrajte sólo. Konfrontace musí být vzájemná, kde je prostor pro obě strany vznést námitky, požadavky, vysvětlení. Každý z nich by měl možnost se bránit, vyjádřit nesouhlas, souhlas, pochopení apod. a ne, aby to byl monolog (často dominantního člena rodiny). A když už dominantní je, bez sarkasmu a ironie dát prostor partnerovi. A na závěr: Vždy je dobré začít od sebe. Mluvte s partnerem v komunikaci (což může být přítel, manžel, dítě, kolega, kdokoli) tak, že začnete od sebe, svých pocitů. „Cítím, že… Zdá se mi, že/Mám pocit, že… Nelíbí se mi… a chtěl/a bych, aby/abys příště… atd.) To, že poodhalíte trošku ze svého vnitra, není na škodu. Pomůže to zmírnit tíživost konfliktu a víc přispět k atmosféře jeho řešení.