Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Pohřby nemusí být vázané jenom na smuteční síně a krematoria,“ říká Blanka Dobešová, která má za sebou přes 250 alternativních obřadů. Ty se konají v Praze-Ďáblicích, v Lese vzpomínek. Poslední rozloučení může proběhnout ale i v kavárně nebo na zahradě pozůstalého. Se zakladatelkou neziskové organizace Ke kořenům si u příležitosti dnešní Památky zesnulých povídám o pohřbech jinak.
Blanko, na úvod mě zajímá, jak moc může být takový alternativní pohřeb u Vás nákladný?
„To je těžká otázka. Hodně vycházíme z principu Do it yourself: Snažíme se zapojovat komunitu pozůstalých do přípravy obřadu. Vybízíme pozůstalé, aby si hodně věcí udělali sami. Když někdo umí grafiku a rád píše, tak udělá smuteční oznámení. Když někdo umí vázat květiny, připraví květy. Pohřeb může být nízko-nákladový. Jsou věci, které je potřeba, aby vyřídila pohřební firma (základní minimum je asi 13 000) a zbylá cena pak závisí na tom, co si pozůstalí přejí a co si udělají sami.“
Zaujalo mě, že poslední rozloučení může proběhnout i na zahradě. Jak to probíhá?
„Rozloučení má většinou dvě části: společnou a druhou, která je volnější. Ve společné části vybízíme pozůstalé, aby sdíleli své vzpomínky. Často tam není jenom jeden řečník, které by řekl celý život zemřelého, ale vymýšlíme způsoby, jak podpořit pozůstalé, aby své vzpomínky sdíleli. Mluví vícero lidí a vzpomínají na zemřelého z vícero úhlů. Někdo ho zná z práce, někdo jako tátu, někdo jako syna. Takže to může být rozmanité a když se to povede, tak tam probíhá ještě takové do-poznávání toho člověka.
A také hodně pracujeme s fotkami. Mohou se promítat nebo se v přírodě dají mezi stromy lanka a na ně se fotky pověsí. Hodně oblíbené je i psaní vzkazů zemřelému. Připravujeme barevné lístečky a na ně pozůstalí píší, co nestihli pozůstalému říct. Něco jako Dopisy do nebe – že až se spolu potkají, že půjdou spolu do hospody apod.
Jaká bývá na Vašich pohřbech, oproti těm klasickým, atmosféra?
„Tím, že se to odehrává na jiných místech, než v krematoriích, tak atmosféra bývá jednak více uvolněnější a jednak také autentičtější. A je zvykem, že pokud jsou v rodině děti, tak jsou na rozloučení i děti. A ty hodně ovlivňují atmosféru svou spontánností. Vnáší do toho více neformální rozměr.
ZDRAVÝ POHŘEB znamená, aby si lidé odžili nejenom to smutné a ztrátu, ale aby i vyjádřili vděčnost a připomenuli si dary, které přinesl zemřelý. Jednotlivé emoce se proplétají. My pohřeb většinou chápeme velmi truchlivě a zbytečně vše dáváme jenom do smutné podoby.“
Jak se vlastně díváte na smrt?
„Mám se smrtí velmi přátelský vztah. Intuitivně jsem napřed věřila a pak se mi zkušenostmi potvrdilo, že smrt má velký potenciál nás sbližovat jako lidi. Stejně jako jakákoliv krize. Smrt je spojená s tím, že si života vážíme a vážíme si lidí, které máme kolem sebe. To nás ponouká o to více milovat, dokud tady naši blízcí ještě přítomní. Tím, že se smrtí setkávám tak často, si to často připomínám.
Jak vnímáte Dušičky?
„Každý rok děláme pro pozůstalé, kteří mají u nás někoho uloženého, Dušičkovou slavnost. Je to vzpomínková slavnost, kde se snažíme vytvořit prostor, aby se každý spojil se svým zemřelým. Letos tam budu mluvit hodně o srdci – jak si může každý v srdci svého blízkého pozvat k sobě.
Naše společnost si, nejenom na Dušičky, hodně věcí materializuje, jdeme po materiální linii. Já si myslím, že hlavní, co nám smrt přináší, není to, kolik koupím svíček, ale uvědomění, že čas a prostor je iluzorní a že jsme se zesnulými navždy spojení.“
Někde jsem četl, že máte za sebou přes 250 obřadů. Jak něco takového člověka ovlivní a změní?
„Cítím čím dál větší jistotu v tom, že pohřby mohou být krásné. Lidé se zdráhají mluvit o pohřbech jako o krásném léčivém zážitku, ale pohřby takové mají být. Každý člověk si zaslouží krásný pohřeb, kde se vypráví jeho příběh a kde se jeho blízcí sejdou a stmelí. Moje práce mi dává větší jistotu v tom, co dělám, a nekompromisnost toho, co je možné od pohřbu očekávat.“
Jak vypadá obřad, když je přímo v Lese vzpomínek?
„Když je v Lese vzpomínek, tak jsou obřady docela komorní. Lidé si uloží popel zemřelého ke stromu, který si předem vyberou. Také tam máme kamenné umělecké dílo, kde se zapalují plovoucí svíčky. A u toho lidé vzpomínají nebo děkují, a pak píší zemřelému vzkazy. Pak se to různí. Pokud je obřad neformální, tak je možné si tam udělat klidně piknik. Nebo je tam prostor pro to pouštět si nějakou hudbu. Někdo už hrál třeba i na harmoniku nebo na housle. Nedávno jsme například měli pohřeb miminka. Mělo dvě malé sestřičky a ty si pouštěly balónky. Nebráníme se vůbec ničemu.“
Doporučujete se bavit o smrti v rodině s rodiči nebo prarodiči? Pro mnohé to může být velmi choulostivé téma…
„Na to máme celý workshop, jak se bavit s blízkými o smrti. Jednou z myšlenek workshopu je, že komunikace je individuální umění. Nikdy na workshopu nedáváme jednoznačné návody, jak o smrti konverzovat, ale směřujeme jej tak, aby lidé měli prostor si prozkoumat vlastní vztah ke smrti. Spřátelit se s ní.
Máme teorii, že když má člověk svůj vztah ke smrti srovnaný, tak to z něho lidé cítí. U některých lidí víte, že se s nimi nemůžete například bavit o sexu nebo nemůžete vyjadřovat negativní emoce. Mám představu, že tady to funguje podobně. O určitých tabuizovaných věcech se obvykle nemluví. Ale když máme sami „otevřeno“, tak se to může dít.“
A jak se připravit svou vlastní smrt? Co byste doporučila?
„Cesta domů zřídila aplikaci Moje smrt. Každý si tam může vyplnit svá poslední přání: jakou chce hudbu, místo posledního rozloučení, šaty do rakve a pak to můžete sdílet se svými blízkými. Například emailem. Začíná to: „Ještě jsem nezemřela. Ale až zemřu, tak bych si přála…“
Takový email ale může každého vyděsit ne?
„No je to na zváženou. Ale aplikace má docela velký úspěch…“
Jak se ještě dál mohu na svou smrt nachystat?
„Z praktického hlediska mi přijde užitečné, ujasnit si místo posledního odpočinku. O to bývají největší spory. A kde mít uložený popel. To je základ.
Tím, jakou hudbu nebo jídlo na pohřbu mít nebo kdo má řečnit, se není potřeba zabývat. To mohou vymyslet pozůstalí, vymýšlení těchto věcí je součástí rozloučení. Ale určit si místo posledního odpočinku je základ.
Pomáhá mít složku, kde jsou praktické věci – čísla účtů, závěť. Závěť si můžete sepsat i sám, ale není tam jistota, že ji pak někdo najde. Jistější cesta je závěť zaregistrovat u notáře nebo ji s ním sepsat. Pak máte jistotu, že závěť v registru nezapadne.“
Blanko, moc Vám děkuji za rozhovor.
Webová stránka Blanky Dobešové: http://www.kekorenum.cz/