Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Máme povinnost být tu pro rodiče vždy, když oni chtějí? Vztahy s rodiči patří k tomu, co lidé řeší skoro úplně nejvíc. Jako psycholog slýchávám otázky typu: „Co dělat, když mi rodič mluví do mých rozhodnutí?“, případně u dětských klientů stížnosti na podrývání sebevědomí a nepochopení ze strany rodiče, velmi často. Na druhou stranu, ať jsou okolnosti jakékoliv, svým rodičům vděčíme za život.
V tomto článku nabízím proto hned několik pohledů na stanovení si hranic s rodiči – vyjádří se například psycholožka, kněz, pedagog, lektorka sebelásky nebo učitelka Theta Healingu.
Lepší vztahy s rodiči
Jde o stanovení hranic v situacích, kdy po vás rodič požaduje, abyste pro něj například něco udělali hned další den (kdy vy nemůžete) a zlobí se, když mu není vyhověno. Nebo se urazí, když mu nezavoláte v den, kdy toho máte sami až nad hlavu. Téměř v každé rodině občas do sebe podobným způsobem představy a očekávání rodičů a jejich dětí narazí. Jak se tedy zachovat k rodičům co nejlépe, aniž bychom zároveň neubližovali sami sobě?
Odpovídají v drtivé většině osobnosti, které se na Celostní medicíně v minulosti již objevily.
Jako první historik, kněz a člen jezuitského řádu, Miroslav Herold:
Cti otce svého i matku svou – v prostoru osobní svobody (Miroslav Herold)
Pro nás křesťany je základ v přikázání „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“. Tento příslib je zajímavý v tom, že nejde o příslib života po životě, ale že už tady na Zemi se bude člověku dobře přebývat. Neboli to, jak opečováváme ve vztazích druhé lidi, bude mít dopad i na nás.
Tímto způsobem skutečně můžeme ovlivnit kvalitu našeho pozemského života. Ale ještě to neříká nutně, jak má být ono ctít konkretizováno. Máme ctít své rodiče, a to je velké poslání, ale v naplňování úcty vůči nim není konkretizováno, co taková úcta znamená ve smyslu našeho nasazení v jejich prospěch – že jsme jim vždycky k dispozici. Např. mám převést někam skříň, protože si to rodiče právě teď usmysleli a potřebují to hned zítra ráno? Musím to udělat? Nemusím?
Jsem přesvědčen, že láska mezi lidmi – má-li být opravdu zdravá – by měla nacházet jistou harmonii a být obohacující a prospěšná pro obě strany vztahu. Je také nutné uvážit osobní svobodu a naznačit hranice, které vedou k tomu, abychom se cítili svobodně a vycházeli si vstříc. Když uvidíme, že okolnosti a životní situace je alarmující, tak můžeme rozlišit „standardně se chovám jinak, standardně se snažím rodičům aspoň trochu vyjít vstříc, ale mám také své zaměstnání, své povinnosti, které musím zvládat, a nemám bezedné síly a bezedný čas.“ Dávám najevo svým rodičům: „Tady je jistá mez – nemůžeš mě informovat o nějaké věci, že ji musím udělat hned zítra ráno, když mám nasmlouváno s jinými lidmi, že udělám to či ono. Za tuto mez tě nemohu za těchto okolností pustit.“
Ale může přijít jiná životní situace, ve které vidím zase jiný alarm: „Teď musím vše ostatní nechat stranou, v tuto chvíli se musím obětovat, vydat ve prospěch svých rodičů“. Je to otázka oběti, kterou pro ně rád udělám, protože jsem vděčný; vzpomenu si na to, že se o mě rodiče opravdu starali, vypiplali mě a udělali pro mě mnoho dobrého. Je na místě jistá vděčnost, jisté sebezapření za jistých okolností. Ale to rozlišení, kdy a jak, ohledně vnitřní motivace pro takový skutek je něco, co se musí tvořit v prostoru osobní svobody. Teď mluvím o dobrém vztahu k rodičům: že jsme si příliš neublížili v době dospívání, že jsme se nerozešli ve zlém, že spolu udržujeme živý kontakt.
Pokračuje lektorka sebelásky a budoucí kolegyně psycholožka Adéla Chytilová:
Snažím se být tu pro rodiče, protože jednou by mi to mohlo být líto (Adéla Chytilová)
Přikláněla bych se spíš k tomu, že rodičům máme co vracet. Každopádně bych se snažila toho pro rodiče udělat víc. I kdyby se mi nechtělo, tak bych si řekla „je to přeci moje mamka, tak to běž udělat, protože jednou by ti to mohlo být líto.“ Takže i když mi napíše mamka a nechce se mi odepisovat, tak si řeknu „odepiš jí, protože to je tvoje mamka a nedej Bože, ať toho někdy nelituješ.“
Myslím si, že nejbližší lidi by si měli naši péči zasloužit i přes nějakou únavu nebo že se ti nechce. Anebo v tu chvíli říct: „promiň, teď je toho na mě moc, teď mi dej chvíli prostor.“ Ale říct vždy, co cítíš, že teď třeba ne, ale že později se ozvu.
Anežka Horká je mentorka a terapeutka Acces Bar a Theta Healing:
Pokud mě rodiče dlouhodobě nerespektují, nějakou dobu se s nimi nemusím vídat nebo komunikovat (Anežka Horká)
Co se týče vztahu s rodiči, jde opravdu vždy o citlivé téma. Není člověka, který by zažíval nějakou nespravedlnost, jak už ze strany rodiče nebo dítěte. Je důležité si uvědomit, že každá generace je jiná, a tudíž každá má úplně jiné nároky. Vždy je potřeba se dívat na jednu konkrétní situaci a jeden případ.
Určitě je ale moudré říci, že každý máme svobodnou vůli pomáhat, s někým se vídat, nebo komunikovat, a to i s RODIČI. Je to naše výsostné právo a není možné, abychom byli do stavů, ve kterých nechceme být, byli tlačení. Pokud máme pocit, že chceme říci NE, na některou z nabídek, nebo spíše řekněme „urgentnostní“, můžeme říci NE, a to hned několikrát.
Tento příspěvek se týká hlavně pomoci svým rodičům. Já třeba pomáhám ráda, pomoc nabízím, anebo na žádost o pomoc kývám ano, ale nedělám to vždycky. Záleží čistě na mě, kdy pomoc nabídnu, nebo na ni naopak kývnu. Samozřejmě situace, kdy jde o život, je jiná věc, to snad ani není možné neříci ANO, ale kolik takových situací v životě je? V případě nemohoucích rodičů, je dobré si stanovit hranice, jaká pomoc je pro mě ještě možná pro můj dlouhodobý psychicky vyrovnaný stav, nikdy by to nemělo jít přes mé hranice. Starost o starší rodiče, kteří si již neumí ani vyprat, ani uvařit, je velmi namáhavá, je to ještě těžší než se starat o miminko. Je tedy za mě důležité si starost rozdělit se svými sourozenci, nebo přizvat na pomoc někoho starostlivého a pečujícího, kdo se rád za nějaký příspěvek o naše rodiče postará.
Julie – žena, jež se vyléčila z těžké choroby a prošla velkou osobní transformací:
Dej svému rodiči, co potřebuje; ale nedělej to, co mu brání v jeho seberozvoji (Julie Šmídlová)
Jde o to, jestli cítíš, že rodič potřebuje tvou pomoc – že bez tvé pomoci by mu bylo hodně zle. Člověk má rodičům hodně co vracet. Ale další věc je ta, že když je rodič například mohoucí si uvařit a řekne si, zavoláme synkovi, ten to udělá, dneska se mi už nic nechce. My jsme si nevymýšleli jako tříletí, že si neuvaříme kaši, my jsme to neuměli.
Jde o to, aby rodič naší pomoci nevyužíval do extrému. Protože něco nedělat je veliký komfort – a někdy lenost. Například, kdyby váš rodič po vás chtěl, abyste mu něco hledali na internetu, tak jste snad jeho sekretářka?!
Já bych udělala pro svou rodinu cokoliv, ale každý člověk má nějaký limit energie nebo času. Nějaký svůj prostor. A tím, že budeš myslet na to, co musíš, co chce ještě někdo další, tak tvůj prostor tíhne, je utlačovaný něčím jiným. Pak ještě jde o to, že když ti rodič dá lásku – vše, co dítě potřebuje –, tak nepřemýšlíš, jestli pro rodiče něco uděláš. Uvaříš, nakoupíš, jsi s rodiči ráda.
Jako další jsem oslovil ženu, jejíž rozhovor pro Celostní medicínu patřil loni k těm vůbec nejčtenějším. O sobě říká: „Jsem Olga. Neškatulkuju se do žádné role:
Naší povinností není rodičům cokoliv vracet (Olga Brabcová)
Rodíme se jako svobodné bytosti. Naší povinností není rodičům cokoli vracet.
Na druhou stranu, pomoc druhým, ať jsou to rodiče, přátelé a lidé obecně, by měla být součást našeho života. Pomáhat bychom ale měli, protože sami chceme a můžeme. Ne z pocitu viny či povinnosti a už vůbec ne na úkor sebe.
Svůj pohled přidává i učitel waldorfského lycea, střední školy v Českých Budějovicích:
Není zdravé rodiče kritizovat, dokud nezkusíme to, co oni (Tomáš Avramov)
Když jsem byl okolo svých osmnácti let ve vzpouře proti rodičům, tak mi o třicet let starší kamarád, jogín, citoval údajný výrok Buddhy: „I kdybychom nosili rodiče do konce života na ramenou, tak jim nesplatíme to, co pro nás udělali tím, že nám dali možnost se narodit.“
Což není nutné brát doslova, ale jako výraz vděčnosti, pravá vděčnost – k Bohu, duchovnímu světu, přírodě, rodičům, přátelům, dětem atd. – člověka vždy posune.
Nejlépe se vůči rodičům zachováme, když si najdeme vlastní cestu a po ní dojdeme v určitém smyslu dále, než oni ušli po té své, když se ve vývoji k ideálu dokonalosti (duchovní, duševní i hmotné) posuneme o něco dále. Pokud se nám to podaří, tak je tím něco naučíme, obohatíme také je. V mládí můžeme kritizovat leccos, ale dokud jsme to vše nezkusili sami, dokud jsme to neprožili, neudělali sami svou vlastní zkušenost, tak kritika, včetně kritiky rodičů, není zrovna zdravý postoj. Nekritizovat, ale ukázat, jak to dělat lépe, v tomto případě tedy jak vědoměji, moudřeji a láskyplněji budeme vychovávat své vlastní děti. To je poctivý postoj. Snažit se rodiče vlastní cestou překonat. A dobrý rodič má radost, když ho jeho dítě překoná, vždyť je to jeho dítě.
Když přichází od rodičů výčitka, dítě by se mělo také zamyslet, jestli rodič nemá náhodou pravdu. Třeba rodič používá, když to tak nazvu, tuto extrémní metodu ze zoufalství, protože už neví, jak by to řekl jinak. Zkoušet se navzájem pochopit. Pak už je to na jednotlivých rodinách, jestli jsou schopny mluvit mezi sebou rodiče a děti jako rovný s rovným, vyslechnout se. Ne tak, že rodič musí mít pravdu, ale zkusit si říct věci navzájem a otevřeně.
Děti mohou mít v něčem živější pohled, obohacený tím, kam se posunula společnost, ale zase rodič má vždy dvacet třicet let náskok životní pozemské zkušenosti, a ty se jen tak nedoženou. Ty se poznají, až když zase člověk doroste do věku rodičů. Navíc děti zase přicházejí ze světa, ve kterém před narozením pobývaly o generaci déle, než jejich rodiče, nesou si odtud novou moudrost. Můžeme tedy říci, že se všichni učí a vychovávají navzájem, což je skutečnost, kterou lze vědomě nést a rozvíjet.
A na závěr: V jednom životě jsme k jedincům, kteří jsou naši rodiči, v příbuzenském vztahu a v jiném životě s nimi můžeme být v jiném vztahu, nemusí to být vůbec vztah příbuzenský, ale každému mezilidskému vztahu vždy prospívá láska, vděčnost, ušlechtilost, odpuštění a pochopení.
A jako poslední dnes – Klaudia Tabačková, psycholožka s výcvikem v PCA (rogeriánské terapii):
Rodiče tu byli před námi, přesahují nás (Klaudia Tabačková)
Rodičia nám dali život, a to je to najviac, čo môžeme mať. Bez nich by sme tu neboli. Za to im patrí vďaka a úcta. Nech bol život s nimi akokoľvek náročný, či bolestivý. Keď pochopíme a prijmeme tento fakt, môžeme s väčšou ľahkosťou nazerať na to, čo s nimi prežívame aktuálne.
Dôležité je uvedomenie, že potrebujeme oddeliť postavenie rodiča v rámci rodinnej hierarchie na jednej strane a jeho správanie voči nám, svojim deťom, na druhej strane.
Pri manipulácií, výčitkách, obviňovaní, či nevyslovených prosbách potrebujeme uznať fakt, že rodičia nás presahujú. Boli tu pred nami, sú väčší a my menší. Ide o náš vnútorný postoj voči rodičom – ja som tá menšia a vy ste tí väčší. Ide o nemenný princíp. Takýmto vnútorným postojom však nehovoríme áno ich manipulácii alebo zlému zaobchádzaniu. A práve tu je tá dôležitá podstata veci, ktorá nám môže pomôcť efektívne reagovať.
V tomto duchu by sme potom mohli sami sebe povedať: „Áno, si môj rodič, dal si mi život a za to ti ďakujem, ale ubližujú mi tvoje pohľady/výčitky/kruté slová, a preto, že si ctím svoj život, ktorý mám od teba, si nenechám ubližovať. Svoju ťarchu si musíš niesť sám, ja som len tvoje dieťa.“
Nemôžme však očakávať, že sa týmto zásadne zmení správanie rodiča. Treba skôr počítať s tým, že sa nezmení. Zmení sa však naše nazeranie na celú situáciu a naše postavenie v nej. Prijímaním a uvedomovaním si svojho miesta (ja som tu len dieťa) by sme mali postupne pociťovať úľavu a oslobodenie sa od pocitu zodpovednosti za život rodiča. Ak ju máme tendenciu preberať, v podstate tým rodiča nechtiac oberáme o jeho vnútornú silu. Nehovorím teraz o tom, že nemáme svojim rodičom pomáhať, keď našu pomoc potrebujú. Ide skôr o zmenu nášho vnútorného postoja, aby sme vedeli rozoznať, kde sú hranice zodpovednosti za náš vlastný život a kde už musí niesť zodpovednosť rodič sám.
Jiří Hamerský