Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Domněnky nám znesnadňují život. Především ve vztazích vedou často k velkým nedorozuměním. Jak říká D. M. Ruiz, vytváření domněnek nás předurčuje k utrpení. Věříme například tomu, že nejsme dost dobří; že nezvládneme žít bez současného partnera nebo udělat v životě velkou změnu. To nás doslova spoutává, uvězňuje ve vlastním žaláři, kdy se držíme v životě zpátky a nedovolíme si projevit svůj potenciál. A pak jsou zase lidé, kteří si realitu malují narůžovo. Odmítají vidět pravdu a ve finále jsou zklamaní a frustrovaní. Jak si tolik domněnek nevytvářet? Jak nedovolit mysli, aby nás tolik spoutávala?
Určitě je moc fajn mít spoustu kreativních nápadů; hypotéz (pokud jsme vědci) určených k ověření nebo když naše mysl dojde k řešení, které nám pomůže. Problém je, když si děláme předpoklady, které jsou mylné a zavádí nás na scestí.
Nedávejme lidem nálepky a škatulky
V mém pojetí světa jako psychologa (inspirovaný přístupem zaměřeným na člověka – PCA) není prostor pro to, dávat klientům diagnózy. Člověka vnímám jako příběh; jako neustále se vyvíjející, svobodnou bytost. Když někoho označíme jako „žebráka“, „magora“, „chudinku“ nebo naopak jako „dokonalého prince/princeznu“, neuvěřitelně si tím omezujeme své vlastní vnímání. Hned si vytváříme příběhy – své vlastní domněnky, závěry, myšlenkové konstrukce: „Tento bezdomovec je hrozná socka a ožrala.“ Přitom může jít o bývalého univerzitního profesora. Nebo – v extrémním případě – o nastrčeného herce, sociální experiment. Nikdy nevíme…
Velkou pastí je také rozdělovat realitu na „informace“ a „dezinformace“. Ani tyto kategorie nemají v mém světě místo. Jsou to jen další šuplíky a nálepky, které mnohdy navíc se skutečnou realitou nemají nic společného.
Vnímejme, co druhý doopravdy říká (aneb, jak vzniká domněnka)
Kdysi (nikoliv v terapii, ale na jedné návštěvě) se přede mnou bavil jeden pár. Žena: „Mám v sobotu volno. Možná bys mohl za mnou přijet. Ale ještě nevím, měla jsem teď toho hodně. Možná budu potřebovat být i sama. Ale uvidíme ještě.“ Jak si to přebral onen muž? Když jsme byli spolu sami, tak mi bez jakýchkoliv pochyb tvrdil, že za tou ženou v sobotu přijede! Naprosto neuvěřitelné! Mohl jsem doslova v přímém přenosu sledovat, jak taková domněnka (a následné nedorozumění) vzniká.
Tohle se v životě děje velmi často. Máme v hlavě představu, jak by věci měly být. Někdy je naše přání tak silné (aby věci byly takové, jaké chceme), že si tomu realitu uzpůsobujeme a slyšíme jen to, co slyšet chceme. Mnohdy z věty, kterou řekne náš protějšek, a která je naprosto neutrální, si vybereme svou vlastní interpretaci, které pak věříme a neradi se jí vzdáváme. Proto dalším tipem je:
Ověřujme si a ptejme se
Ruiz říká, že si domněnky vytváříme proto, že nemáme odvahu klást otázky. Pochopitelně, že jsou situace, kdy se to nehodí. Nicméně říkat si o zpětnou vazbu a ujasňovat si s druhými věci je psychologicky velmi zdravé. Ovšem někdy nás strach úplně paralyzuje a místo, abychom si i do budoucna ušetřili položením otázky a vyslechnutím odpovědi spoustu starostí, tak raději mlčíme.
Zpochybňujme realitu
Jak si můžeme být čímkoliv jistí? „Jak si můžeme být jistí, jestli zrovna nesníme?“ řekl by náš nedávný host na Celostní medicíně, Jan Skryja, který se zabývá lucidním sněním. „Jenom líná mysl nezpochybňuje realitu,“ tvrdí další z učitelů lucidního snění, Charlie Morley. Tohle nás může udržet velmi bdělé a ukotvovat v přítomnosti. Tím se dostáváme k posledním bodu:
Meditujme a vzdejme se kontroly
Jak pozoruji, meditace (ve smyslu zaměření se na vnímání přítomnosti) se mnohdy nedaří lidem, kteří potřebují mít věci pod kontrolou. A kteří na věcech (nebo na lidech) velmi lpí. Je to logické, protože jeden z vedlejších efektů meditace je právě rozpouštění lpění. Schopnost dovolit si jenom být a nechat věcem volný průběh.
Právě meditace je ze všech dnešních bodů nejúčinnější. Protože domněnky jsou produktem mysli. A pokud meditujeme, máme myšlenek obvykle méně, jsme schopni si je lépe uvědomovat, a hlavně si z nich nevytvářet tolik myšlenkových konstrukcí a bizarních příběhů. V jednom ze starších článků jsem napsal, že pravda se nachází v tichu – za poslední myšlenkou. Přeji proto nám všem více ticha. Ať naše mysl není tolik splašená, dokážeme ji krotit a používat způsobem nám prospěšným a nikoliv takovým, který vede k zmatkům, utrpení a psychické bolesti.
Literatura:
Don Miguel Ruiz (2001): Čtyři dohody. Praha: Pragma.
Jiří Hamerský