Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jak můžeme dětem nejvíce prospět? Co potřebují a jak se k nim chovat? Pro Celostní medicínu jsem vyzpovídal učitele waldorfského lycea, střední školy v Českých Budějovicích, pana Tomáše Avramova. Začtěte se v předvánočním čase do jeho jedinečného duchovního pohledu na pedagogiku. MÍT ŽÁKY RÁD, projevovat jim respekt a úctu – to by měl být elementární základ, a je přitom jedno, jestli jde o klasickou státní školu nebo školu alternativní. Tomáš Avramov však jde ve svém přístupu ještě dál.
Při svém povídání mi Tomáš otevřel okno do velmi čistého, až jakoby světelného světa. Zve nás do něj všechny – postupně se vyjádřil k následujícím bodům…
Základní kameny: respekt, úcta, láska
To je asi to nejdůležitější, co může dospělý vůči dětem vyjadřovat. Láska je ctnost, na které musí učitel sám v sobě neustále pracovat. Tato ctnost je skutečný základ a jako ctnost musí být pojímána. Znamená to mít takovou lásku, že dítě mě nesmí nikdy naštvat natolik, abych na něj byl doopravdy naštvaný. Potřebujeme si zvědomovat, že dítě může štvát maximálně to osobní (rozuměj mé nižší já) ve mně, nikoliv mou nadosobní část, mé vyšší Já.
Když se dítě chová způsobem, který mě pobuřuje:
- Není to většinou výraz jeho duše. Dítě to přináší odjinud (působí na něj jiné vlivy; „chytl to“ někde v partě, má zranění z rodiny atd.)
- Něco může být i ve mně, že tak reaguje. Ukazuje určité moje nedostatky.
Já musím být jenom neustále chápající, nesmím děti za žádnou cenu odsoudit. Ať se děje, co se děje, musím vždy v dítěti vidět vedle všeho ostatního jeho duchovní, božskou část. Je to i o vůli a disciplíně v tom, dělat věci, u kterých jsme si sami ověřili, že lásku probouzejí.
Děti milují autenticitu
Dnešní děti jsou více či méně ovlivňované světem technologií a vystavené lžím, jež jsou bohužel v dnešní společnosti skoro už normou. Z mých pozorování vychází, že když se naopak setkávají s něčím autentickým, živým, tak po tom až žízní, jelikož jsou těmi technologiemi a informacemi tak říkajíc vysoušené, a jsou rády, že mohou něco autentického u dospělého vidět a zažívat, ač si to konkrétně třeba zatím neuvědomují. Jsou tím oživovány.
Ze zkušeností ze čtyřletého lycea lze říci, že ve čtvrťáku téměř u všech dospívajících mladých lidí dochází k hlubšímu chápání a rozšíření jejich pohledu na svět a život. Mnohem vědoměji si vybírají svou životní cestu, která je skutečně jejich. Přijímají také myšlenku, že svoboda není v tom, dělat si, co chci, ale její součástí je vědět, co potřebuji, abych mohl dělat co nejvíce vědomá a tedy co nejsvobodnější rozhodnutí.
Učitel má být jasnozřivý
Jedna z myšlenek Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie a waldorfského školství je, že „pro učitele je jedna z nejdůležitějších schopností jasnozřivost, je mnohem důležitější než všechny znalosti“. Termín „jasnozřivost“ nesmíme chápán mylně. Tady tím myslím vidět dítě celistvě v jeho skutečné bytosti. Těžko se to dává do slov – prostě si uvědomuješ, že vnímáš bytost druhého člověka, jeho Já. Že to, co dítě projevuje navenek, vůbec nemusí odpovídat tomu, jaké je uvnitř.
Co je ve školách velký problém
Co, z mého hlediska, velmi lidem ubližuje, je zobecňování přístupů a memorování učebních látek. Že je tendence učit děti stejné obsahy. A že jsou pro děti jednotné osnovy a jsou vedené k tomu si tyto obsahy pamatovat kvůli zkoušení a školní úspěšnosti. To je věc škodlivá.
Obsahy jakýchkoliv předmětů můžeme přizpůsobovat konkrétnímu kolektivu, ale též konkrétním jedincům. Potřebujeme nacházet s dětmi co nejindividualizovanější přístup, nejen z pohledu znalostí a schopností, ale hlavně temperamentů a duševně-duchovních kvalit. To znamená, že někdy může učitel u dítěte působit na probouzení schopnosti či vlohy, které jaksi zatím spí, a také to neznamená, že s tím dítě bude hned spokojeno.
Nesmí jít tolik o jednostranný výkon, ale o harmonický rozvoj celé bytosti dítěte.
Takovému rozvoji například skutečně nepomáhá přílišné zatěžování paměti a abstrahování v myšlení, jelikož to způsobuje nerovnováhu v životních silách a již výše zmíněné „vysoušení“ vnitřní bytosti dítěte. Má to potom následky i v dospělém životě, kdy se může člověk srovnávat s různými duševními disharmoniemi. Položme si otázku, k jak velkým změnám v celé společnosti by mohlo dojít, kdybychom změnili už tento školní základ.
Mějme též větší důvěru v učitele. Pokud jim nebude hrozit povinnost osnov, tlak vnějších, centralizovaných požadavků, mohou jednotliví učitelé začít tvořit úplně jiné přístupy k dětem. Ke škole jako takové mě napadá jedna inspirativní myšlenka od bulharsko-francouzského pedagoga a duchovního učitele Omraama Mikhaëla Aïvanhova: „Nepřicházejte se sem učit, ale přicházejte sem žít. A možná, že se naučíte mnohem víc.“
Proč by měl učitel říkat svůj názor
Když jsem k dětem, k mladým lidem hodně otevřený a upřímný, tak mají větší odvahu říkat své vlastní názory. Samozřejmě to rozlišuji a říkám: „Tohle si myslím já. A tohle jsou určitá fakta, tohle vychází z mých zkušeností, tohle ze zkušeností někoho jiného, zde to souhlasí či nesouhlasí, tohle jsou názory někoho jiného, zde vidíte, jak se jednotlivé názory a zkušenosti doplňují ve vztahu k celku skutečnosti atd.“. Na děti to pak nepůsobí tak, že by přejímaly moje názory. Naopak – někdy mi začnou vzdorovat svými. Protože ty se projevíš jako svobodný člověk, který říká své názory, a ony jsou pak inspirované utvářet a vyslovovat ty své, a navíc o nich přemýšlet ve vztahu k jiným.
Čím dítěti nejvíce pomoci
Když vidíš dítě, tak mu nejvíce pomůžeš tím, v něm vidíš lidsko-božskou bytost. Pokud jsi to předtím objevil u sebe, dokážeš v druhých vnímat to, co v nich skutečně žije – jádro, ve kterém je překypující univerzální Bytí. Má to v sobě každý člověk, ale u dětí je to zřetelnější.
U novorozenců je to tak přítomné: vidíš jejich oči a vidíš v nich něco, co nelze ani vyjádřit hmotnými pojmy.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak je to, jako když přijdeš v lese ke studánce. Okolí studánky má zvláštní vibrace. Je to tam celé zelenější. Je tam zvláštní atmosféra života. A tentýž „Zdroj“ můžeš vidět u dětí. Jako by v dítěti přímo zurčel život. Je to až – neříkám hmatatelné – ale krásně vnímatelné. Jako kdyby měl každý v sobě slunce, či pokud to nevadí, tak lze říci, jako kdyby skrze člověka zářilo světlo anděla.
Člověk si musí dát práci se sebou, za použití různých duchovních metod, aby sám v sobě tohle zažíval a zažíval to i u ostatních. Má pak jistotu, že to tam je. A když se vědomě na dítě podíváš, když v něm vidíš tu lidsko-božskou existenci, tak to má hodně ozdravující účinek. Pro tebe i pro dítě – protože to svou pozorností posiluješ.
Zakončil bych to tím, že v pedagogickém procesu je na místě trpělivost. Nebude to tak, že se zítra tímto způsobem podíváš na dítě a ono se hned změní.
Ale možná čtenáři ze svého života znají, jaké to bylo, když jim někdo věřil a když se naopak setkávali s nedůvěrou a podkopáváním sebevědomí. Tady to funguje podobně. Důvěra v dítě ho posiluje. Když v dětech skutečně, bytostně vidíme dobro, krásu, něco velice čistého,tak to v nich udržujeme a posilujeme. A musíme si přitom být vědomi toho, že je to běh na dlouho trať, že jde o podněty i napříč více životy.
Jiří Hamerský