Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus) je vytrvalá rostlina z čeledi makovité (Papaveraceae). Je to jediný druh rodu vlaštovičník. Důležitý je fakt, na který je třeba hned upozornit, že je běžně řazen mezi významné jedovaté rostliny.
Z toho vyplývá upozornění, že by se neměl užívat vnitřně a zevně jen jako součást přípravků přírodní kosmetiky. Nicméně v tomto článku upozorním na obsažené látky a jeho použití v lidovém léčitelství. Je ovšem třeba zmínit, že v tomto případě to bude jen historická poznámka, nelze z toho v žádném případě vyvozovat, že by se vlaštovičník mohl užívat i v současnosti vnitřně – to je zakázané!
Z obsažených látek obsahuje alkaloidy izochinolinového typu (nejvýznamnější je chelidonin a hemichelidonin, obsahuje jich velké množství), deriváty kyseliny kávové, silice nebo kyselinu nikotinovou, kyselinu chelidonovou, jablečnou, citronovou, jantarovou, flavonoidy nebo enzymy.
Jak jsem již zmínil, vlaštovičník větší patří mezi jedovaté rostliny (o tom, jak moc jedovaté, se mezi odborníky vedou diskuze). Z rostliny se sbírala nať (Herba chelidonii). Z účinků této byliny lze uvést působení spasmolytické (mírní křeče hladkého svalstva), tlumení bolesti, podpora vylučování žluči, některé zdroje rovněž uvádějí snižování krevního tlaku. Vlaštovičník je řazen mezi fytoncida, což jsou rostlinné drogy, které zastavují růst mikroorganismů, někdy jsou lidově označovaná jako rostlinná antibiotika. Je pravda, že v tomto ohledu byla již sušená nať vlaštovičníku podrobena laboratornímu zkoumání a na testech byla popsána schopnost zastavit růst buněk mikroorganismů a posílit nespecifickou imunitu (obecnou odolnost proti infekčním nemocem).
V lidovém léčitelství se vlaštovičník užíval při jaterních a žlučníkových potíží, nebo při zánětech v oblasti žaludeční sliznice.
Velmi častým dotazem je použití vlaštovičníku u bradavic. Již v lidovém léčitelství se používal proti bradavicím, ale také například proti svrabu. Podle tradiční receptury léčitelé doporučovali potírat bradavici mlékem prýštícím z čerstvě utrženého vlaštovičníku většího. Tento postup byl opakován až do vyléčení bradavic. Vzhledem k tomu, že toto mléko působí až cytostaticky, musel léčitel dávat pozor, zda se opravdu jedná o bradavici, nikoliv o mateřské znaménko, tam by to bylo nebezpečné.
Hlavními toxickými látkami jsou chelidonin a homochelidonin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Sanguinarin působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho ochrnutí a smrt, další alkaloidy řadící se mezi křečové jedy způsobují ve velkých dávkách centrální ochrnutí a zástavu dechu.
Po požití vlaštovičníkového mléka se objevuje podráždění sliznic nebo pokožky, mohou se objevit puchýře, dále se otrava projevuje škrábáním v krku, zvracením, krvavým průjmem a močí. Pokud by přeci jenom někdo uvažoval o užívání vlaštovičníku jako užívání rostlinné drogy, měl by ho užívat pouze pod dohledem lékaře, který by stanovil dávkování, jinak ne.
Jako zajímavost lze uvést, že v historii byly vlaštovičníku přisuzovány některými bylinkáři a léčiteli také mimořádné magické účinky.