Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Vladimír Kafka tu podle někdejších vyjádření lékařů už dávno neměl být. Navíc přišel před čtyřmi roky částečně o nohy a několikrát se v životě dostal až na úplné dno. Kdo se podle něj dotkne vlastní smrti, má zároveň potenciál objevit plnou hloubku života. Sám je toho živým důkazem. Ač původem akademický malíř (vystudoval AVU u profesora Knížáka), věnuje se navíc již více než 20 let těžce nemocným lidem – zejména těm, kterým byla diagnostikována rakovina a to i těm, kterým lékaři oznámí, že jim zbývá jen pár měsíců nebo týdnů života.
Vladimír Kafka se nepovažuje za léčitele, spíše za tvůrčího člověka. Smyslem jeho práce je pomoci lidem přijmout a pochopit, co je vlastně smrt – procítit tento stav a tak ji prožít zaživa. Vrátit se tak zpět do života. Známý se stal i díky svým knihám „Minulost je mrtvá, život začal právě teď“ a „Život naživo“. Vladimír Kafka bývá zván do rozhlasových a internetových pořadů; sám i společně s Jaroslavem Duškem vystupují na živých besedách, tzv. Hostinách, po celé České republice.
Po málokterém rozhovoru jsem se cítil tak nabitý energií a Životem. Kéž Vladimírova slova nyní inspirují i vás.
Vladimíre, jak byste se na úvod představil čtenářům, kteří vás ještě neznají?
„Jsem tvůrčí bytost a takový „hučitel“. Do každého hučím a snažím se ho vědomě motivovat do krásy. Líbí se mi slovo inspirace, které má v sobě spojitost mezi uměním a léčením. A nemám přitom na mysli nějaké estetické vjemy, léčivé obrázky nebo léčivé písničky či léčivé divadlo, to ne. Spíše mi jde o opravdovost a syrovou čistotu. Ne pravdu. Slovo pravda jsem sám sobě vymazal ze slovníku. Pravdu slyším dnes a denně – je to tolik pravd, že se mi z toho úplně motá hlava. A tak jsem slovo pravda raději nahradil slovem opravda. Opravda je pojem, při kterém mi naskočí obraz čehosi, co děláme naplno, na tisíc procent s plným nasazením. I výsledný efekt je tomu pak úměrný.
Většinou se tak ovšem nechováme a potom nás zabíjí právě vlažnost. Takže když ke mně někdo přijde a je smrtelně nemocný, toužím ho probudit jeho vlastní opravdovostí s jasným rozhodnutím, že chce být skutečně zdravý. Při úspěšné léčbě, stejně jako při tvorbě uměleckého díla nebo jakékoliv jiné činnosti je totiž důležité dělat věci naplno a ne polovičatě. Vlažnost nás pomalu zabíjí.“
Zajímalo by mě, co by podle vás měli lidé dělat, aby rakovinou neonemocněli. Jaká je podle vás nejlepší prevence?
„Prevence je pro mě v tomto případě především poznání. Tou největší prevencí je, když se život nebojíme prožít, z čehož žel většinou máme strach. Je to tak trochu začarovaný kruh. Poznání totiž člověk nabývá, až když něco prožije. A k tomu prožití slouží také nemoc. Proto já rakovinu nepovažuji za nemoc, ale je to podle mého spíše dluh lásky na sobě. A to je ono poznání. Pakliže bojuji proti nemoci nebo ji dokonce zabíjím, automaticky popírám sám sebe. Léčba je pro mě slušnější slovo pro válku. Prevence proti čemu? Prevence proti životu? Prevence proti sobě? Já miluji život – den a noc; moc i nemoc; miluji ženu i muže; miluji ven i dovnitř; miluji tuto rovnováhu. Takže prevence je vlastně rytmus rovnováhy.“
Ke každému, kdo za vámi přijde, tedy přistupujete individuálně?
„Samozřejmě, protože příčina nemoci leží vždy v konkrétním jedinci. Příští rok chci napsat knihu o tom, že já jako osoba mužského pohlaví vím, že moje duše, to neviditelné uvnitř sebe, je vlastně posvátné ženství. Jediná Žena, která, tak existuje, je moje nespatřená duše. A nemoc je přece ženského rodu, smrt taky, příroda rovněž a láska též. Umění jako múza je také ženstvím. Povšiml jsem si, že jak upřímný a kvalitní vztah zaujmu ke své duši, tak o to více mě miluje moje vlastní žena. Čím opravdověji se věnuji svojí duši, tím více mě zajímá umění, příroda, opravda a láska… Projevenou pozorností se ženství otvírá jako brána k vyšším úrovním vědomí a může mé bytosti prospět krásou. Ženství je jedna z nejvyšších a nejúčinnějších léčebných sil – když už to tak nazvu – jakou vůbec můžeme použít. Žena je naprosto jasným zdrojem života.
I rakovina, které se věnuji především, je samozřejmě ženského principu-žel dosud nepřijímaného. Proto narukovat do války a bojovat proti ženě… No, nevím, jestli je to moudré. Ženu můžete hrubě urazit, když ji nepřijmete takovou, jaká ve skutečnosti je. Když ženě neprojevujete pozornost, tak se uzavře doslova jako květ, zatímco je-li přijata, tak se opět jako květina rozevře. A následně proudí skrze ni taková síla Lásky, Života, Světla, Krásy, Něhy, Zdraví, Čistoty – je jedno, jak to nazveme – která povzbuzuje a zkrášluje svět. Ženství se tak stává oslavnou branou života.“
Pokračování rozhovoru příště.