
Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Vitamin D byl dlouho považován pouze za látku, která je nezbytná pro metabolismus vápníku v těle. Postupně se ovšem ukázalo, že jeho nedostatek může hrát zásadní roli při vzniku mnoha nemocí a poruch, včetně nádorových chorob, poruch imunity, nemocí srdce a cév, diabetu či roztroušené sklerózy. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že se vyznačuje velice silným epigenetickým působením – nedokáže sice měnit naši genetickou informaci, prostřednictvím chemických reakcí však může ovlivnit, které z našich genů se projeví a které nikoliv.
Historie
Vitamin D dostal svoje jméno proto, že byl objeven jako čtvrtý vitamin v pořadí. K tomu došlo v roce 1918. Izolován byl v roce 1932, o čtyři roky později byla určena jeho chemická struktura a až v roce 1959 se jej poprvé podařilo vyrobit syntetickou cestou. Jinak jde ale o jednu z nejstarších molekul v rámci živé přírody, dokázaly ji vytvářet již jednobuněčné organismy žijící před 750 miliony let. Protože se tento vitamin zásadním způsobem podílí na výstavbě kostní hmoty, stoupla jeho důležitost v okamžiku, kdy živé organismy začaly opouštět vodní prostředí – pobyt na souši totiž zvýšil potřebu pevné opory těla. Projevy nedostatku vitaminu D, zejména rachitida neboli křivice, jsou pak známy již řadu století. Poprvé byla tato choroba popsána již v roce 1582.
Popis
Vitamin D neboli kalciferol se vyskytuje v několika formách. Nejdůležitější je D2 (ergokalciferol), který se vyskytuje v rostlinné říši, a D3 (cholekalciferol), jenž je původu živočišného. Pro lidské tělo je přitom zásadní zejména jeho forma známá jako D3, protože je mnohem lépe využitelná než vitamin D2, který pochází z rostlinných zdrojů. Velmi důležité je již zmíněné epigenetické působení vitaminu D3. (To platí i pro vitamin D2, u něhož je však, jak jsme již zmínili, vstřebávání výrazně horší, proto budeme dále hovořit o vitaminu D3.) Z chemického hlediska jde totiž o steroidní hormon, a proto se může vázat na specifický steroidní receptor přímo na buněčném jádře, který se označuje zkratkou VDR (vitamin D receptor). Díky tomu pak může ovlivňovat řadu funkcí buňky, jako je proliferace (rychlé, opakované množení), diferenciace (přeměna z nespecializované buňky, například kmenové, na buňku specializovanou) či apoptóza (programovaná buněčná smrt).
Účinky
Je známo, že lidé trpící cukrovkou 1. typu mají v těle sníženou hladinu vitaminu D. V pokusech na zvířatech pak vyšší dávky této látky potlačovaly zánětlivé procesy ve slinivce břišní, a bránily tak vzniku diabetu. U cukrovky 2. typu byla nalezena souvislost mezi hladinou vitaminu D a schopností metabolizovat glukózu, vitamin také ovlivňuje sekreci inzulinu. Rozsáhlá studie také prokázala, že osoby, které mají v krvi hladinu vitaminu D vyšší než 32 ng/ml, mají o 41 % menší pravděpodobnost, že onemocní cukrovkou 2. typu, než lidé s hladinou nižší než 19,5 ng/ml.
Zdroje a způsob užívání
Největší množství vitaminu D3, za normálních okolností až 90 %, vzniká v pokožce při interakci s UVB zářením. S věkem se ovšem schopnost jeho produkce výrazně snižuje, a to až o 75 %. Negativní vliv na tvorbu vitaminu má i fakt, že většina populace tráví stále méně času na slunci, a pokud už ven vyrazí, používá opalovací krémy. V současnosti je tak nedostatkem vitaminu D ohroženo odhadem 30–35 % světové populace, u evropské populace se počet lidí trpících jeho deficitem může pohybovat až okolo 70 %!
Vitamin D3 je však zastoupen i v řadě potravin živočišného původu. Nejvýznamnějším zdrojem je rybí tuk, dále vaječný žloutek, játra a mléko. Lze ho také užívat ve formě doplňků stravy, kdy platí, že právě ty s vitaminem D3 jsou efektivnější než s rostlinnou formou D2.
Pokud jde o doporučené dávky, tak ty se výrazně liší od těch, které byly uváděny dříve. V současnosti je minimální dávkou 800 IU denně, můžeme se však setkat i s vyššími doporučeními. Pro terapeutické účely mohou být použity i dávky dokonce několikanásobně vyšší.