Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Česká vánoční tradice slaví narození Ježíše Krista v předvečer Božího Hodu, proto také lidová obřadnost soustředila hlavní obyčeje na klíčový moment – svatý večer a následnou noc. Minulost, přítomnost i budoucnost jsou koncentrovány právě v tomto časovém bodu. Zcela výjimečně nemáme svůj osud v rukou jenom sami, ale v noci zázraků můžeme požádat o pomoc nejvyšší. Žádáme, prosíme, kajeme se, slibujeme, jsme příkladní, alespoň dnes. Již brzké ráno nás plní něhou, posloucháme hlasy chudých koledníčků, které s láskyplnou péčí hostíme a skromně uctíváme, vždyť jak víme z Písma, i malého Ježíška v Betlémě obdarovali.
Lidové koledy rámovaly celý čas Vánoc a patřily k prvním pozdravům Štědrého dne. Již od brzkého rána koledníci prozpěvovali, zkřehlými hlásky prozařovali ticho zasněžené krajiny, která postupem dne klidní, aby se svět zahalil do důstojného ticha. Ticha, ve kterém se dějí zázraky, prolínají se kouzla, oprašují staré zvyky, opředeny zvláštním, lechtivým pocitem těšení se.
A pak, když se nad krajem rozžehne první z hvězd, rodina usedne k prostřenému stolu, ten je, kolem dokola, opředen řetězem to, aby se doma zabydlela svornost, pospolitost, zdraví a láska. Na Kopanicích pod stolem ležívala sekyra, jakožto obraz trvající síly. Stůl pokrývá režná plachta, ze které se na jaře rozsívalo zrno. Plachta supluje ubrus. Vprostřed stolu leží dožínkový věnec, jakožto dík za srpnovou úrodu. Neboť i ta přispívá ke štědrovečerní hojnosti. Dále zde najdeme několik misek, v jedné je zrno a v druhé čočka, támhle pak jablka, vedle zas ořechy. Stůl, to je nyní oltář, nacházíme zde vše, co utváří běžný rok, vše, čemu můžeme vzdát svůj dík, dík za zdraví, plné břicho, energii a lásku k vykonávané práci. A takto je vnímáno i v chudých rodinách, neboť Štědrovečerní tabule, to je víc než jen pospolitá zbožnost, je zde hluboká úcta, pokora, neskonalý vděk. Vše, co se o Štědrém dni sní, leží již dávno na stole, od této večeře se nikam neodbíhá. Pokud bychom tak učinili, v budoucnu bychom se mohli jeden druhému vzdálit.
Mnich kláštera benediktýnů v Praze Břevnově, Jan z Holešova, píše:
Žádný hospodář není tak chudý, aby v tento večer nevystrojil své rodině Štědrý večer neboli štědrou pohodu. Staří lidé pak z dobré víry a ze spravedlivého názoru kladli na stoly režné ubrusy a velké bílé chleby.
Pokrmy, byť velmi rozličné, bývaly prosté. Nejedlo se maso, protože ještě platil půst. Ryby se také nejídaly, byť platily za postní jídlo. Kapr dotváří sváteční tabuli až někdy v 19. století, připravuje se ponejvíce na modro, tedy se švestkovou omáčkou či černo, svařený s vínem a zeleninou. Oblíbená klasika v trojobalu pak vévodí století 20.
Nechybí chléb, vánočka, jablka, ořechy, svíce, modlitby, někdy i peníze, klásky pod ubrusem. Nechává se talíř i s polévkou pro osobu v roce zemřelou, neboť se věří, že se k nám milovaní o svatvečeru vracejí. Začíná se modlitbou, oplatkou nebo skrojkem chleba s medem, mnohde i vánočkou, kterou hospodář nakrojí a rozdá všem stolovníkům. Následuje polévka z hrachu nebo čočky, kaše z jáhel, mnohde i jahelník. Nejsou-li jáhly, střídá je pohanka, slazená perníkem, domácím medem. Dále zde najdeme pokrmy z hub, tradičního vánočního Kubu. Nezačíná-li rodina vánočkou, své místo pak nachází v průběhu večeře. Vánočka je chlouba samotné hospodyně, závazným darem sloužící čeládce. Mnohde se vánočkou uctívají řemeslníci, ať už švec, krejčí, kovář. Vánočka je jednoduše něco jako dnes kvalitní víno, kterým obdarováváme ty, kterých si vážíme. Koluje zvyk, že pokud hospodyně vánočku spálí, případně, těsto nevykyne tak, jak má, vánočka praskne, nedrží při sobě, tento počin je pak odrazem její lásky k muži. Není-li vánočka ukázková, muž pojme obavu, že jeho žena nemá pro něj v srdci místa, neváží si jej, haní jej. Považme však, při všem tom shonu, není přeci divu, že vánočka nemusí nutně býti za jedna.
Na závěr hostiny se podávají ořechy, ovoce, čerstvé i sušené, někdy svařené do kaše, která nese název odvárka či muzika. Dominantní úlohu však pojímá jablko, známý symbol všeho, co svatvečer jistí. S přibývajícím pokrokem společnosti i jídelníček vítá drobné změny. Objevují se zmíněné ryby, vánoční pečivo, jablečný závin, oblíbené cukroví. Tradiční punč střídá víno, ale i likér, koňak a káva.
A pak, jakmile je snědeno, ne vše se ze stolu musí nutně odnést. Něco přeci jen zůstane, pokrmy, které se nezkazí, které ještě mohou hodnou chvíli zůstat, třeba až do nového roku, kdy se teprve uloží do spíže. Rodina sedí a krátí si čas, neboť ten okamžik, kdy vyrazí na mši, ještě je daleko a je třeba vyčkat. Přes svátost chvíle, zvyky tohoto večera nebyly náboženského významu, ale ke slovu přišly motivy staré pohanské magie v jakési dobové transformaci, inklinující k dodržování zvyklostí a posléze hrám. Na pořadu dne je stále jídlo, kterým se obdarovává široké okolí. Něco lidé přinesou stromům to, aby plodily, něco studánce, aby byla voda, něco kravám, aby bylo mléko. Dostane se i kohoutům, slepicím a ovcím. Mladí a svobodní pak tahají za nitky milostné magie. Házejí střevícem, vytahují polínka z hraničky u kamen, ve kterých hledají podobu svého budoucího chotě či ženy. Zamrzlé jezero, sekera a voda, i zde lze spatřiti podobu své lásky. Rovněž se třese stromy, kdy dívky čekají přívětivou odpověď. Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes. Odkud pak zaštěká pes, v této vesnici čeká milý.
A pak, pak již jen cesta ke kostelu, zasněženou nocí, tichou krajinou, kterou tu a tam prosvětluje teplo rodinného příbytku. Možná jen ještě pokropit domov svěcenou vodou to, aby se plameny držely krbu. Půlnoční bohoslužba, startér svátků, důležité požehnání, vzájemný pozdrav a láska k bližnímu.
Knihu Zuzamy Švédová naleznete zde,
V článku jsou použity informace z knihy:
Langhammerová, Jiřina. České tradice v proměnách času. Lidové noviny, 2017. 383 str. ISBN: 978-80-7422-500-0.