Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Tento článek píši v říjnu, navozuji si zde prosincovou atmosféru, kdy se sama sebe ptám, zda, jakmile vykročíme do posledních letošních dní, bude vše opět v pořádku, alespoň z části, tak, jak jsme zvyklí. Pomáhají mi i knihy, za tento rok jsem přečetla nespočet literatury věnované historii, a to nejen stravování. Právě držím v ruce knihu Lidová strava na Valašsku, kdy si říkám, že se máme, i přes to vše, co se již událo, dobře. Pojďme se tedy společně posadit a povyprávět o tom, jaký byl prosinec pro naše předky.
Zima se v lidové stravě ohlásila dlouhým předvánočním půstem o adventu. O to radostněji pak děti vítaly mikulášskou nadílku, byť často čítala jen hrstku ořechů, jablka a perník. Ony perníčky měly tvar hraček a samozřejmě Mikuláše a jeho věrné dvojice. Děti tedy nejčastěji dostávaly perníkové figurky Mikuláše, čerta, anděla, ale také panenky, koně, psa, slepice, hnízda a perníkového věnce. Základní dekorací byl pepř, hrách, fazole, pohanka. V městech pak pekli mikulášské figurky také pekaři. V některých obcích chodila také Matička. Žena v bílé plachtě, která obcházela domácnosti druhý den po mikulášské obchůzce. Často nadělovala několik koleček sušené řepy a až pak přišlo na řadu dobré sušené ovoce.
Jarmila Glazarová ve své výtečné knize, Chudá přadlena, píše, že na Valašsku chodíval Mikuláš ve společnosti Matičky. Nebeská návštěva je velice početná a velice pestrá. Velebný Mikuláš s bílými vousy a mitrou, v kněžském rouše z barevného papíru, oděném přes vyšívanou spodničku. Matička v bílé plachetce, svatební plenu přes hlavu a ramena. Papírová škraboška s něžnými ruměnci skrývá obličej. Hebké vlasy ze lnu nebo konopí splývají od čela přes tvář dolů. Rovněž bílí andělé mají růžové larvy a vlasy spuštěné přes obličej. Za Mikulášem jdou pak čerti, celí černí od hlavy až k patě, chlupatí, s kudrnatou srstí, s dlouhými rohy. Za Matičkou kráčí smrt, hrozná nad všechno pomyšlení. Škrabošku s velikými zuby má vyřezanou z tykve a kosu na rameni. A už přicházejí, s velikým rámusem, které se skoro ani nehodí na nebeské poselstvo. Nesmíme však zapomenout, že od čertů nelze čekat pranic dobrého. Řinčí starými hrnci, kterých má každý několik v pytli na zádech. Třepou těžkými řetězy a brblají pekelným hlasem. Matička zvoní zvonkem stříbrného hlásku a smrt ťuká kosou. Děti ve světnici hned bez říkání začnou s modlitbou. Nebeský průvod vejde s hlukem a šramotem.
I zde děti dostanou malé Mikulášky, pečené z tuhého těsta, s očima ze dvou pepřů nebo borůvek. Velmi často k figurkám přibydou také sladkosti, jablíčka, ořechy, oblíbené křížaly a cukr. Jen si představme, že by naše děti našly v adventním kalendáři jednu kostku cukru, to by bylo asi radosti.
V předvečer svaté Lucie chodívaly vesnicí tajuplné bytosti, tzv. Lucky, celé oděné v bílém, s dlouhým zobákem či nosem. Podobně jako Mikuláš i ony obdarovávaly děti dobrotou. Tyto zvláštní postavy však ani slůvkem nehlesly, nevydaly hlásky, jen prošly, obdarovaly a mířily dále. Je škoda, že se tyto velmi milé svátky neudržely do současných dní, naše děti by měly stále nač se těšit, učily by se tradicím, krátily si prostřednictvím takovýchto prosincových zastávek čas, který se naplní přisunutím ke štědrovečerní tabuli.
Těmi největšími svátky však byly Vánoce. V dávnější minulosti bylo veškeré dění vánočního času motivováno zvykoslovím. Početné vánoční obyčeje zajišťovaly hospodářskou prosperitu, zdraví a šťastný život rodiny po celý rok. Proto každá rodina usilovala co nejlépe plnit lidová i církevní ustanovení a nejrůznější praktiky, sestavené do pevného sledu a řádu. Důležitou součástí tohoto řádu byly právě vánoční pokrmy a pravidla stolování.
Vánoční svátky byly významnou rodinnou slavností, časem radosti a hojnosti. Byť by byla rodina z nejchudších poměrů, štědrovečerní hostina se vždy vyznačovala bohatých charakterem, který připadl také stromům, studni a dobytku, pokud jej tedy rodina měla. Bývalo zvykem, že hospodář po večeři vyšel před dům, aby se rozdělil o pokrm s těmi, kteří pevně srůstali s jeho zahradou, vodou a mlékem, jež přicházelo na každodenní stůl. Hospodyně o Vánocích vařila a pekla jídla, která znala ze svého původního domova, zpravidla od své matky a přizpůsobila se i přání rodiny, do které přišla. V mnohých staveních se během Štědrého dne, udržoval půst, ten se týkal nejenom jídla, ale také alkoholu, kouření, hlasitého hovoru. Někde se k obědu podávala polévka, hrachová s chlebem či polévka zelná. V Novém Hrozenkově se například podávaly vařené křížaly. Až pozdě odpoledne se pak chystal sváteční stůl. Položilo se na něj vše, co se v hospodářství urodilo. Tento zvyk dodržuji také já, líbí se mi a přijde mi velmi, velmi milý. Dík za vše, co máme, co náš v průběhu roku vyživovalo. Pod ubrus se často rozložil snopek nevymláceného obilí, jakožto poděkování za zrno. Uprostřed stolu ležel vdolek, ozdoben šípky a kolem něj hrst obilí, hrst hrachu, máku, klidně i deset hromádek. Tak zůstal stůl po celé Vánoce. Po svátcích se vše utlouklo a dalo dobytku. Slavnostní bylo také osvětlení. Místo loučí v rohu místnosti stála velká lojová svíčka.
František Bartoš, známý etnograf, píše: Když děvečka hospodyni popřála, podala jí snopek, který hospodyně rozprostřela po stole. Na jeden roh stolu pak položila pecen chleba, na druhý ošatku, do níž nasypala po hrsti od každého obilí, přidala česnek, cibuli a petržel. Teprve na to všechno postavila ubrus a doprostřed postavila svíčku.
Podle Josefa Gallaše (kolem roku 1820), se doprostřed stolu položila hrstka sena a na seno vánočka a k tomu ještě nádobka medu a druhá s čerstvým máslem. Na stůl přišla také mísa s koláči, makovníky, jablka a ořechy. Chléb nesměl chybět, v zámožnějších rodinách si v tento den dopřáli kupného chleba od pekaře. Při krájení mu hospodyně požehnala a vánoční skrojek, tzv. janek, strčila do žita, aby se jej hojně urodilo.
Stůl se mnohde obtáčel řetězem, to, aby se v rodině udržela svornost, pod stolem se rozprostřela sláma. Se štědrovečerní hostinou se započalo až s východem první hvězdy, někde však, na Dolní Bečvě, bylo příprav se sváteční hostinou toliko, že se ke stolu usedalo až o desáté hodině večerní. To byl tedy, panečku půst, byl-li dodržen. Během večeře pak na stůl přicházelo vše, co se urodilo a co by hospodyně ráda měla v kuchyni i v příštím roce. Opět dík za štědrost, za hojnost. Čím více chodů, tím lépe, byť by se podávaly jen polévky a kaše. Polévka štědračka se vařila ze všeho, co dům dal. V Nedašově, dle pamětníků, měla štědračka tento charakter: Zelí, hrst bílých fazolí, sušené švestky, sušené hřiby, zásmažka a smetana. Vše se uvařilo v lahodnou, hutnou polévku. K vdolkům se mnohde popíjel čaj, nejčastěji z jahodového a malinového listí.
Večeře zámožného gazdy vypadala takto:
Prvním jídlem byl oplatek s medem, hřibová polévka s pohankovou kaší, krupice s medem, mastná kaše pohanková, hrách, brambory s cibulí, jablečník, vařené suché hrušky, rozličné vdolky, čerstvé ovoce. Nechyběla ani krájená sušená jablka. Vše se načalo, ochutnalo a užilo. Poté, jakmile bylo dohodováno, rozkrojilo se jablko, nalilo pivo, tvrdý alkohol nikdy, ten v tento den nenašel své místo. Během hostiny byl skutečně klid, mlčelo se, myslelo na zesnulé, s tichým díkem na rtech, až teprve krájení jablka dovolilo rozvázat jazyk a zabřednout v poklidný hovor. A tak tomu bylo ještě i před sto léty, dnes mi vánoční stůl přijde nevídaně chudý. Chybí naše kořeny.
Krásný adventní čas i vám.
Knihu Zdravou stravou proti únavě od Zuzany Švédové naleznete zde.
V článku jsou použity informace z knihy:
Štika, Jaroslav. Lidová strava na Valašsku. Ostrava. Profil, 1980. 170 str.