Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Neumírej… dokud máš svou hudbu stále v sobě
Rád vyprávím příběh, který jsem vyprávěl již mnohokrát. Když jsem byl u námořnictva, bylo mi 19 let a byl jsem v Alamedě v Kalifornii, byl jsem převelen na letadlovou loď U.S.S. Ranger. V té době největší loď na světě. Nyní je vyřazena z provozu, měla kódové označení CVA-61. Když jsem byl v Alamedě, nalodil jsem se tam na malou chladírenskou loď, která mě měla dovézt do Japonska, kde se nacházela má loď. Cesta trvala 29 dnů. Dostali jsme se do Saseba a odtamtud jsem jel vlakem do Jokusuky.
Když jsem se chystal na cestu přes oceán, můj strýček Bill, který byl učitelem na škole v Haywardu v Kalifornii, mi předal sbírku spisů Lva Tolstého, nazvané Smrt Ivana Iljiče. Má to okolo 170 stran. A byl to i hlavní příběh. Je velmi dobré, jako krátký román. Řekl mi, abych si Smrt Ivana Iljiče přečetl, než do Japonska dojedu, že to bude mít pro mě velký význam. Učil dějiny a angličtinu a tu knihu používal při výuce.
Po osmi nebo devíti dnech, byl jsem mladý kluk, dospíval jsem, jsem ji konečně vzal a začal číst. Je to příběh o moskevském soudci. Lev Tolstoj byl jedním z opravdu velkých duchovních učitelů. Spousta lidí si to neuvědomuje, myslí si, že byl jenom velkým spisovatelem, ale byl daleko víc. Mnozí tvrdí, že byl avatar, mistrem. V letech 1904 a 1905 byl nejslavnějším žijícím člověkem na Zemi, když ještě nebyla televize, rádio – byl prorok, velký avatar, velký učitel, vizionář.
Takže Ivan Iljič je mladý soudce, který chodil denně z práce a do práce, dělal všechno, jak byl naprogramován na jaře svého života. Byl naprogramován na ambice, na dosahování věcí, na hromadění věcí a nenáviděl vše, co dělal.
Nejenže nenáviděl svou práci, ale také nenáviděl svou ženu, protože ona ho do této situace dostala, a on si myslel, že ona byla zodpovědná za to, že se jeho osud nenaplnil, úplně jiný osud. A konec příběhu napovídá název příběhu Smrt Ivana Iljiče. Na konci zemře.
Poslední odstavec toho krátkého příběhu vypráví o tom, jak leží a drží ruku své ženy, dívá se jí do očí a říká jí: „Co když byl celý můj život omyl?“ A zemře. Bylo mi 19 let, vzal jsem si malý zápisník a zapsal si sám pro sebe poznámku: „Milý Wayne, neumírej, dokud máš svou hudbu stále v sobě.“ Neumírejte, se svou hudbou stále v sobě.
Nosil jsem to s sebou a vlastně se to stalo součástí jiné knihy, kterou jsem napsal o mnoho let později, nazvané 10 Secrets for Success and Inner Peace (Deset tajemství pro úspěch a vnitřní mír). Napsal jsem ji pro své děti, tehdy náctileté, aby se dozvěděly o těch nejdůležitějších myšlenkách. A tato myšlenka „neumírat s hudbou v sobě“ a zjištění, že člověk může … On byl soudcem. Byl velmi vážený, znáte to: ano pane, ne pane, vaše ctihodnosti a podobně.
Přesto, když umíral, jeho otázka zněla: „Co když byl celý můj život omyl?“ Při této otázce mě i dnes mrazí v zádech, protože bych se nikdy nemohl nikomu podívat do očí a má poslední slova by nemohla znít takto, protože můj život nebyl omyl, protože jsem zvládl udělat proměnu právě v onom okamžiku, který jsem již popsal.
Prožil jsem ten samý okamžik, tu intenzivní, překvapující, shovívavou a trvalou věc. Naprosto to stejné jsem prožíval, když jsem opouštěl svou pozici, jisté místo jako doživotně jmenovaný profesor se zaručenou prací a jistou výší příjmu a s benefity a se vším, co je s tím spojené, nic z toho není pro mě. Měl jsem další, obdobnou zkušenost, a prostě jsem od toho mohl odejít a vzít na sebe to riziko udělat to.