Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Sexualita je téma, o kterém se může těžko hovořit – jak ze strany lékařů, tak i jejich pacientů. Pro mnoho lékařů je těžké položit pacientce otázku jako např. „Měla jste někdy anální pohlavní styk?“ nebo se zeptat dospívajícího: „Používáš kondomy?“ A ještě obtížnější může být se ptát dospívajícího navazujícími otázkami, které mají poskytnout obraz, zda vědí, jak používat antikoncepci správně. Tyto otázky jsou ale důležité, protože tu hrozí riziko nechtěného rodičovství nebo infekce HIV. Bohužel hodně lékařů selhává v tom, aby se zajímali o témata související se sexem.
Výzkumníci z lékařské univerzity v Bostonu zjistili, že ze zkoumaného okruhu lékařů se jen asi třetina zeptala nových pacientů, zda měli nějaké problémy nebo obavy spojené se sexualitou. Záznam o sexuální historii byl v takových případech doložen u 43 % mužů ale jen u 21 % žen. Lékaři se více zdráhali s dotazy na sexuální problémy, adresovanými starším pacientům. Je zajímavé, že tento výzkum ukázal, že věk ani samotný sex pacienta neměl vliv na pravděpodobnost vzniku sexuálních problémů. Přitom 98 % pacientů, kteří byli dotazováni na sexuální potíže, shledávalo takové otázky jako přiměřené. Záznamy o sexuální historii často pomohly k lepšímu pochopení pacientovy situace a v 26 % poskytly důležitou informaci, což v 16 % vedlo ke změnám léčby nebo bylo důvodem pro následnou léčbu.
Když lékaři pokládají otázky o sexualitě, měli by tak činit bez odsuzování a bez závěrů. Jinak se často stává, že lékaři pokládají mladé lesbičky za heterosexuální a pak jim dávají nežádoucí rady o plánovaném rodičovství. Rozpačitá situace také nastává, pokud lékař pokládá staršího pacienta za sexuálně neaktivního. Takové chybné úsudky mohou podkopávat důvěru a vést i k chybným diagnózám. Jestliže má pacient pocit, že by mohl být za své jednání odsuzován, nebude mít chuť na téma sexu mluvit.
Lékaři, kteří se vyhýbají zjišťování sexuální historie, bývají rovněž neochotní věnovat tomu potřebný čas, nedokáží překonávat své zábrany nebo předpokládají, že sexuální chování není u konkrétního pacienta významné. Tím, že se na to neptají, nemají možnost se dozvědět o konfliktech, které má pacient se svým partnerem, o zneužívání nebo podobných problémech, které mohou ovlivňovat pacientovo zdraví. Sexuální problémy přitom mohou být vodítkem k příčinám takových nemocí, jako jsou např. žaludeční vředy, hormonální potíže nebo deprese.
Lékaři, kteří se nezajímají o sexuální historii pacientů, nemusí také rozeznat stav, kdy pacienti trpí vedlejšími účinky předepsané léčby. Mnoho chemických léků na vysoký tlak například způsobuje impotenci, problémy s ejakulací nebo snížení zájmu o sex. Pokud se na to lékař nezeptá, může u takového pacienta přetrvávat díky vedlejšímu efektu taková obtíž – a přitom by řešením mohla být jen menší změna v medikaci. Někteří lidé si totiž neuvědomují, že jejich nově vzniklé potíže jsou projevem vedlejších účinků léků a mylně je přiřazují vyššímu věku nebo ztrátě zájmu o svého partnera. Jsou pacienti, kteří si tuto souvislost uvědomí, ale než by se o tom zmínili svému lékaři, raději přestanou léky užívat a tak se vystavují nebezpečí nekorigovaného tlaku, vedoucího ke zvýšení rizika infarktu nebo mrtvice.
Závěr je tento: pro lékaře i pacienty může být rozhovor o sexu nepříjemným, avšak je životně důležitý. Pokud jsou tyto informace pominuty, může to vést až k chybné diagnóze, k vynechání příležitosti pro léčbu a někdy dokonce i k předčasnému úmrtí. Proto možná už i pro vás nadešel čas udělat si menší pohovor se svým lékařem…
Články tohoto seriálu popisují situaci ve zdravotnictví USA, ale většina názorů a postřehů autora odpovídá i situaci v ČR.