Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Často v poradně probíhá diskuze o tom, co je prioritní, který léčebný proces má přednost před jiným.
Příklad první
Uvedu příklad 25 let léčené ulcerózní kolitidy. Jde o autoimunitní onemocnění. Imunitní systém pracuje chaoticky, tvoří si protilátky, ty se uplatňují na střevní sliznici vznikajícím zánětem a mohou končit tvorbou vředu až proděravěním střeva či vykrvácením.
Lékař se prioritně snaží popsanému procesu zabránit a uklidňovat sliznici střeva protizánětlivou léčbou. To je v pořádku, tento postup splňuje podmínku priority – zabránit vzniku vředu. Měl by být chápán jako první pomoc, se snahou zabránit škodám. Tato první fáze by měla trvat nezbytně nutnou dobu k tomu, než se odstraní příčiny problému. Protizánětlivá léčba ještě neřeší příčinu, jen zastavuje zánět. Pokud budou stále působit protilátky, bude onemocnění pokračovat. Jestliže se tato fáze protáhne, tj. léčba se ustálí na udržovacím podávání protizánětlivých léků, byť priorita pominula, a léčba nesměřuje k vyléčení, ba naopak, přejde nyní onemocnění do chronické fáze: Čím déle trvá, tím více směřuje k nevyléčitelnosti.
Praxe ukazuje, že tato léčba často trvá mnoho let, ne-li trvale. Pacient si zvykne na to, že nemá potíže, pokud užívá lék. Přestane svůj stav vnímat coby nemoc a přijímá jej jako samozřejmost. Lékař jej ujišťuje, že je v remisi, tedy ve fázi klidu, ale neodvažuje se lék vysadit, protože by mohla nemoc opět propuknout.
Dostávám do poradny otázky typu:
Jsem celkem zdráv(a), nyní mne trápí pouze zvýšené jaterní testy a mám problémy se žlučníkem. Můžete mi poradit, co mám užívat, aby se mi stav zlepšil? Jo, abych nezapomněl(a), užívám lék na ulcerózní kolitidu…
A zde vidíte ten paradox. Pacient svou základní chorobu nevnímá, jako by ji už neměl, a pak ani nevnímá, že ony problémy jaterní a žlučníkové s jeho základní chorobou souvisejí. Princip jeho nemoci pokračuje, jen se projevuje na jiném orgánu…
A tak je třeba znovu mluvit o prioritě.
Bude pacient hledat příčinu a bude ji odstraňovat? Nebo se bude spoléhat na svůj lék, který jen drží nemoc na uzdě?
Je zřejmé, že stále není pojmenována příčina, proč se tvoří protilátky, proč imunita chybně reaguje. Příčiny jsou jednak hmotné, změřitelné a ohraničené mantinely možností lékaře. Tyto možnosti jsou v očích lékaře asi vyčerpány. Proč by jinak setrvával tolik let jen na udržovací terapii?
Pak existují i příčiny nehmotné a neměřitelné – a ty jsou nejčastější. Stav mysli ovládá imunitu. A tady je medicína krátká. Člověk má tělo, duši a ducha a vše musí být v rovnováze, harmonii. Pokud je, je člověk zdráv. Pokud není, má člověk problémy s onemocněním. Pacientovi je třeba argumentovat: Máte nemoc? Máte, a těžkou. Pak nejste v rovnováze. A z toho plyne i váš hlavní úkol. Jeho řešení však není o užívání nějakých léčiv.
Pacient má nemoc, ta je velmi účelná(!), protože ho zastavuje: Něco v životě dělá totiž špatně. A jde o to, zda dokáže tento signál pochopit, zastavit se a něco změnit. Jde o to, která je jeho životní priorita.
Příklad druhý
Do poradny dostáváme desítky dotazů, zda mají rodiče nechat dítěti vytrhnout nosní mandle.
Nosní mandle se zvětší proto, že má dítě stále rýmu, na sliznici nosohltanu probíhá zánět. Imunitní systém chrání tělo před útokem bacilů jen s obtížemi. Všechno se odehrává v této účelné slizniční a lymfatické zóně, která se nazývá nosní mandle. Účelná je proto, že funguje jakožto filtr či vrátnice, která brání, aby infekce pronikla níže do těla, tedy do průdušek, do plic…
Když dítě chodí do školky, jeho imunitní systém není zralý, tento orgán je přetížen, zvětší svůj objem, a tím blokuje dýchací cesty a ústí Eustachovy trubice. Objeví se druhotné projevy a komplikace – záněty středního ucha, huhňání, chrápání, špatný spánek, špatný vývoj hrudníku a páteře, nervozita, nesoustředěnost… a daly by se jmenovat další projevy.
A tak nyní nastane naznačované rozhodování o prioritě.
Vytrhnout mandli – uvolnit dýchací cesty, zlepšit odtok hlenu z Eustachovy trubice, zlepšit spánek… Ale riskovat, že se současně odstraní filtr, a tak bude mít infekce volný vstup do průdušek? Nebo nevytrhnout mandli, filtr zachovat, dítě do školky nedávat, posilovat imunitní systém, a to otužováním, stravou, omezením sladkostí, pobytem na horách, u vody?
Rodiče musí zvolit prioritu. Přednost má samozřejmě druhá varianta, má trvalejší perspektivu než ta první, neboť vytržení mandle sice akutně situaci zlepší, ale pokud nebudou respektovány příčiny, bude otázkou času, kdy mandle naroste znovu.
Někdy je třeba kombinovat obě varianty – odstranění mandle, ale současně se musí uplatnit i druhá varianta. Často vychází najevo, že problém nosní mandle u dítěte je vlastně problémem celé rodiny, netýká se pouze dítěte…
Jde o sociální nezralost rodičů, matka musí chodit do práce, aby rodina vůbec mohla existovat. V rodině se kouří, otevřeně nebo skrytě. Dětská nosní sliznice to stejně pocítí. Nedodržují se zásady správné výživy, v jídle převažují sladkosti, což je vlastně zásadní problém, neboť sladkost je kyselinotvorná, a tak vlastně podporuje zánět. Není dostatek pohybové aktivity, již v předškolním věku děti raději sedí u televize a počítače.
Podobná situace volby priorit se týká také krčních mandlí, a to nejen v dětském věku, ale i ve věku dospělosti. Časté angíny způsobují, že se mandle rozbrázdí a ve vzniklých kryptách se zdržují různé bacily, největší strach je ze streptokoka. Jinými slovy – v mandli se vytvoří ložisko a z něj vychází znovu a znovu zánět.
Základní otázka na prioritu opět zní: Má se mandle odstranit, aby se tak odstranilo ložisko? I s tím rizikem, že se odstraní filtr a současně nástroj imunity? Nebo se má mandle zachránit, a tím zachovat užitečný nástroj pro imunitní systém? Rozhodování je vždy individuální. Otázek pro první i druhou variantu je mnoho. Přednost by však měla dostat priorita zachování mandle.
Tuto situaci pomáhá v poslední době řešit „ofuk“ mandle proudem NO, přístrojem Plason, který bacily nahromaděné v ložisku zničí. Vyřeší-li se tím základní požadavek, že v mandli přestane existovat ložisko, které obsahuje bacil, pak díky této metodě požadavek odříznout celou mandli odpadá, ve prospěch mandle.
Příklad třetí
Léky v těhotenství a při kojení
Všeobecně se ví, že by se během těhotenství neměly užívat žádné léky, neměly by probíhat léčebné procesy.
Nastane však situace, kdy je nutnost lék nasadit. Co je tedy prioritou? Je prioritní nemoc, která ohrožuje tělo matky a plodu? Musí se nasadit lék, třeba antibiotikum, i za cenu, že bude mít negativní účinky? Je prioritní těhotenství – a lék se nasazovat nebude? Kdo rozhodne a kdo ponese odpovědnost? Měla by ji nést matka, respektive oba partneři, po zvážení všech argumentů pro a proti.
Mnohem komplikovanější je situace, kdy žena vstupuje do těhotenství a přitom ví, že trpí chronickou nemocí a musí užívat lék. Zde je rozhodování o prioritě na ženě. Je pro ni prioritní narození dítěte? A bere na vědomí, že těhotenství její nemoc může zhoršit a lék může mít vedlejší účinky?
Dnešní vyspělost zdravotního systému dokáže těhotenství vyvolat, udržet, mnoho věcí sledovat a zakročit v případě ohrožení. Do poradny dostávám otázky: Mám chronickou nemoc a doktor mi řekl, že když budu užívat svůj lék, pak se nemusím obávat o těhotenství, narodí se zdravé dítě. Je to skutečně tak?
Vidíte ten paradox? Lékař, který ošetřuje pacientku a sleduje její chronickou nemoc, podporuje prioritu těhotenství. Ale žena sama si tím jista není. Píše neznámému lékaři na internet a ujišťuje se, potřebuje sama rozhodnout o prioritě. Léčí si svou chorobu dlouhá léta chemickým lékem a způsobem léčení podle chemického principu a nakonec žádá o radu přírodní medicínu. Chce míchat dva protichůdné principy filozofie. A bude mít problém v rozhodování, protože dostane jinou informaci. Podle přírodních zákonů není situace chronické nemoci považována za situaci zdraví. Použiji podobenství a vyjádřím to takto:
Když zasadíte semínko do nezdravé půdy, a chronická nemoc ta nezdravá půda je, pak musíte očekávat nezdravé ovoce.
Díky lékům se těhotenství udrží, narodí se zdravé dítě – tedy v tom okamžiku má všechno, co má mít a je zdravé… Jenže je otázkou, zda a kdy se u něj projeví ona nezdravost pocházející z chronické nemoci matky.
Co vidím dále v poradně:
Matka má chronickou nemoc, a tím samozřejmě trpí i její psychika, a proto touží po dítěti, touží po naplnění svého ženského principu. Tehdy jde všechno ostatní stranou a priorita mít dítě za každou cenu se tlačí na první místo. Vidím zaujatost, růžové brýle, žena nevidí, neslyší, jen chce mít dítě, myslí si, že si tak uklidní sebevědomí, zlepší se jí psychika i nemoc…
A to může být právě omyl a často to tak bývá. Matka se na dítě zafixuje, vidí v něm smysl svého života. Má strach, protože ví, že má sama chronickou nemoc, a bojí se, aby tu nemoc nemělo i její vytoužené dítě. Je úzkostlivá z každého projevu dítěte, jestli to už náhodou není ta její nemoc. Čeho se bojí, to si i přivolává. A stane se to tak, nemoc se u dítěte objeví. V jakém stavu je matka, v takovém stavu je dítě – a obráceně to také platí. S nemocí dítěte se zhorší i ona chronická nemoc matky…
Sen o tom, že narození dítěte zruší chronickou nemoc, je pouhou iluzí.
Priorita podle přírodní medicíny je: Napřed odstranit chronickou nemoc a teprve potom jít do těhotenství.
Uvedl jsem tři příklady, kdy je třeba zvolit správnou prioritu. Tento proces je mnohem důležitější než samotná léčba.