Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Filozofii celostní medicíny můžeme pozorovat v každodenním životě a její zákonitosti jsou nekompromisní. Navýsost platí, že přírodní zákony nelze obcházet. Přicházejí k nám lidé, kteří mají mnoho potíží na různých úrovních.
V klasické medicíně jsou řešeny na ortopedii, chirurgii, endokrinologii a na jiných specializovaných pracovištích. A někdy na několika zároveň. Přesto problém pokračuje. Z každého oboru dostane pacient příslušný lék a chodí si jej pravidelně vyzvedávat. V dokumentaci se píše: Pacient je léčen na ortopedii, chirurgii, endokrinologii… Jak je ale možné, že i přes léčení tolika specialisty a podávání příslušných léků nemoc pokračuje dále?
Filozofie celostní medicíny má svá pravidla:
Znám-li příčinu, mohu něco řešit – léčit. V opačném případě je ono řešení – léčení neúspěšné, ba dokonce může být i nebezpečné.
Stanovení diagnózy ještě neznamená, že byla stanovena i příčina nebo komplex příčin ochoření. Většinou jen popisuje soubor klinických projevů.
Podstatná je tzv. příčinná diagnóza
Jestliže existuje nějaký problém, užíváte na něj lék a problém přesto dále pokračuje, pak to znamená, že lék neřeší příčinu.
Jestli někdo tvrdí, že se léčí, a má tím na mysli, že navštěvuje své specialisty, aby si u nich vyzvedával své léky, jež potom užívá, pak je na omylu.
Lékař může léčit, lék může pomáhat, ale vyléčit se musí pacient sám.
Pokud není pojmenována příčina a současně není příčina odstraňována, nemá léčba efekt.
Jak jsem výše napsal, těmito pravidly se řídí celostní medicína. Učí se jim však i medici na všech školách medicíny a také mají být součástí běžného lékařského postupu. Na tomto místě si zřejmě čtenář vybaví, jak odlišně to probíhá v praxi. Čekárna je plná pacientů, lékař je zatížen administrací, je omezován ve výkonech, ekonomicky limitován, musí postupovat podle stanovených regulí, zachovávat předepsaný postup, často velmi byrokratický. Ve svém důsledku pak nemá čas na pacienta. Nezbývá mu než používat svou intuici, rutinu, znalost průběhu nemoci a využívat jen své možnosti. Často pak přechází takový postup do stereotypu. Nicméně jsou lékaři, kteří přistupují ke svému životnímu poslání velmi odpovědně. Skutečně si najdou čas, pacientovi se věnují, postaví se byrokracii a se svým pacientem podniknou kroky k objasňování příčin. Ve zdravotní dokumentaci se časem nahromadí krevní testy z biochemie, výsledky z imunologie, mikrobiologie, rentgenové snímky, závěry z ultrazvuku, z počítačové tomografie, magnetické rezonance, výsledky závěrů specialistů. A na základě toho je pak sestavena diagnóza.
Jenže i potom, přes to všechno snažení, neurčuje diagnóza příčinu nemoci.
Co nám vlastně říkají všechna ta výše jmenovaná vyšetření? Co nám ukáže např. test z biochemie nebo popis ultrazvuku?
Velmi precizním způsobem zaznamená reakci organizmu, popisuje přítomný klinický stav postiženého orgánu, můžeme registrovat dynamiku nemoci, stav zánětu, zachytíme přítomnost mikroba, hladinu protilátek, jež si organizmus proti němu tvoří, vidíme počet buněk v krevním obraze, stav imunity… Zkrátka řečeno nám tato vyšetření moc o příčině nemoci neříkají.
A před diagnózou nebo za ní je uvedena poznámka: z nejasných příčin, idiopatická, nevyjasněno…
Zodpovědný lékař se tedy také dostává do úzkých a dospěje do téhož bodu jako ten lékař, který to již zná a takto získanou praxí přešel do rutiny. Výsledek je stejný.
Není stanovena příčina, léčba nemůže mít efekt a spočívá jen v reakci na následek, na projev nemoci apod. Někdo může namítat, že se vyšetřením přišlo na nádor, který pak způsobuje příznak nemoci, nebo že byl zjištěn bacil, který dělá potíže apod. Jenže to stále není pravá příčina. To je pouhý následek následku!
Co se stalo, že vznikl nádor, který potom způsobuje příznak?
Bacil je v těle běžně. Jak je možné, že nyní tělu škodí? Bacil není skutečnou příčinou problému, bacil má v těle vytvořeny podmínky, imunitní systém jej nevidí a nemůže jej zničit, problém je v oslabené imunitě. Útok na bacil pomocí antibiotik není útokem na skutečnou příčinu, ale na následek.
Antibiotikum řeší v tuto chvíli akutní stav, nyní pomůže, příznak odezní, ale ve své podstatě je jedním ze základních kamenů pro budoucí chronickou nemoc. Ten konflikt nevyřešil imunitní systém, ale antibiotikum. Imunitní systém se neposílil, ale naopak oslabil, jeho schopnost bránit se příštímu útoku jiného bacila se snížila.
Je to pat. V běžné praxi lékař nemá šanci dále pátrat. Často rezignuje a přizpůsobí se nastavenému systému, předpisu zmírňujících léků apod.
Pacient pak hledá pomoc u alternativní medicíny.
Mnoho lidí chápe přechod z klasické medicíny na alternativní v tom, že nahradí syntetické léky potravními doplňky, homeopatiky či bylinnými extrakty a opět „léčí“ jen příznaky nemoci. A to je velký omyl.
Stále platí:
Když není pojmenována příčina a současně není příčina odstraňována – léčba nemá efekt, ba naopak přivodí mnohé komplikace.
Rozdíl je jen v tom, že přírodní prostředky nemají tolik vedlejších efektů na rozdíl od těch chemických.
A jen málo lidí chápe, že je nutné podniknout další kroky, hluboký rozbor zdravotního stavu s cílem co nejvíce odhalit příčinu nebo komplex příčin. A musí přitom počítat s tím, že se dostane na docela jinou úroveň poznání. Bude pátrat v oblastech, které nejsou diagnostikovatelné běžnými přístroji, nelze je zachytit běžným biochemickým testem, vyšetřením na imunologii apod.
Bude hledat vlivy elektrosmogu, geopatogenních zón, vnějších faktorů z ovzduší a vody, ze synteticky upravovaných potravin a jiných moderních civilizačních faktorů.
Bude se pohybovat v oblasti psychiky, partnerských vztahů, konfliktů v zaměstnání, existenčních stresů.
A musí přijít i na to, že:
Lékař může léčit, lék může pomáhat, ale vyléčit se musí pacient sám.
Zda připustí pat, je jenom na něm.
Příčina vždycky existuje – bez výjimky. Každá akce má svou reakci a nemoc je právě takovou reakcí.
Pojmenovat příčinnou diagnózu pomáhá nadstandardní poradna ( NP)