Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Za spoustu léčebných a terapeutických metod se většinou draze platí. Existuje jedna, která vás nic nestojí – místo toho darujete potřebným jenom svůj čas a péči. Jen málokdo by tipoval, že právě vykonávání dobrých skutků může každého z nás tolik obohatit. Dokonce zbavit sebevražedných myšlenek. Restartovat život a přivést ho na úplně jinou úroveň. V tomto článku se s vámi podělím o kratičké příběhy lidí, kteří se dobrovolnictvím zabývají.
Ano, přímo z psychiatrické praxe jsou známy případy, kdy člověku akutně uvažujícím o ukončení života, bylo terapeutem doporučeno zeptat se sousedů, s čím by jim mohl pomoci. Překvapený klient po několika desítkách minut práce volá terapeutovi zpět, že se mu najednou chce žít – že se zase cítí potřebný…
Naučit se nebýt sobecký
Dobrovolnictví učí také pokoře. Studentka fyzioterapie Klára Salzmannová docházela dva roky v opavském Domově důchodců za jednou paní: „Trávila jsem s ní čas – dělaly jsme, co ji bavilo. Nejdůležitější pro ni bylo, že nebyla sama. Pro mě samotnou to byla velká škola do života, uvědomila jsem si, že je důležité mít někoho na stáří a jak moc je důležitá rodina.“ Fascinovalo ji, kolik neuvěřitelných lidských osudů se v jednom Domově důchodců skrývá a dodává: „Když dělá člověk něco dobrovolně pro druhého, zapomene na sebe a na svoje starosti. Učí se nebýt sobec.“
Kláru doplňuje psycholožka Lucie Švancarová: „Slyšela jsem myšlenku, že teprve když uděláme něco pro úplně cizího člověka, ke kterému nás nic nepojí, tak je to opravdový dobrý skutek.“ Lucie kdysi navštěvovala umírající v rajhradském Hospicu i malé děti v kojeneckém ústavu. Nyní každou neděli dochází za jednou starou paní: „Důležité je dělat to pravidelně, aby ten člověk měl jistotu a oporu v tom, že přijdeš. Je nutné dělat to, i když jsi unavený, nebo když se ti nechce. Někdy jsou to úplně obyčejné chvíle. Dobrý skutek není jenom to, co nás automaticky a okamžitě naplní dobrým pocitem. Právě v pravidelnosti je hodnota.“
Pomoc druhým jako cesta k sobě
Na závěr dám dnes slovo Bohumíru Jehličkovi, kterého znáte již z článku o čínské medicíně. I on se dobrovolnictví věnuje. Dobrovolnictví je podle něj cesta k sobě: „Jsme nastavení na to, že je vždy něco za něco. Lidé, když dávají, očekávají, že za to něco dostanou. A právě dobrovolnictví pomáhá lidem měnit myšlení. Napřed si říkají, jestli mají zapotřebí věnovat někomu třeba dvě nebo tři hodiny týdně, když z toho nic nemají. Ale po čase zjistí, že se v nich začnou lámat věci a objevovat nové cesty. Spousta lidí, kteří nebyli schopni řešit svoje vztahy, závislosti nebo začít cvičit a věnovat se zdravé stravě (i když vůlí a rozumem hrozně moc chtěli, najednou začnou poskytovat nesobeckou službu – bariéry se začnou lámat a co dříve nešlo, se rozběhne.“ Podle něj je dobrovolnictví skvělá autopsychoterapie: „Člověk si začne věci uvědomovat sám a nepotřebuje k tomu toho psychoterapeuta. Najde to v sobě, přes člověka, kterému pomáhá, je to jistá forma zrcadlení vlastních problémů.“