Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Kolem antidepresiv a dalších psychiatrických léků panuje řada mýtů. V praxi se tak můžeme u pacientů setkat na jedné straně s jejich zneužíváním a nadužíváním, na druhé straně se striktním odmítáním. I když lidé přijdou za psychologem (který s předepisováním léků nemá nic společného), tak s ním paradoxně užívání psychofarmak někdy řeší. V tomto článků najdete odpovědi a názory dvou psychologů a dvou psychiatrů: Brát psychiatrické léky – ano, nebo ne?
Na úvod, pro přehled a ve zkratce – psychofarmaka můžeme dělit na:
a) HYPNOTIKA – ordinují se při poruchách spánku
b) ANTIDEPRESIVA – především na deprese, úzkosti
c) ANXIOLYTIKA – potlačují napětí, úzkost
d) THYMOSTABILIZÉRY – pomáhají zmírňovat výkyvy nálad nebo tlumí impulsivitu
e) ANTIPSYCHOTIKA (NEUROLEPTIKA) – podávají se např. při schizofrenii a obsedantně-kompulzivní chorobě
Spotřeba psychofarmak celosvětově roste – zejména antidepresiv. Na stránkách Zdravotnického deníku můžeme vyčíst šokující údaj, že do českých lékáren bylo například v roce 2014 dodáno 6 milionů balení antidepresiv! Což je 3 x více, než před 20 lety.
Podle světové zdravotnické organizace (WHO) budou v roce 2030 afektivní poruchy a deprese nejčastějším onemocněním (předběhnou i kardiovaskulární a onkologická onemocnění).
O své postřehy a zkušenosti z praxe se se mnou podělili čtyři mí kolegové, psychologové a psychiatři. Místo toho, abych z jejich odpovědí sám dělal seznam nějakých závěrů, přináším jejich odpovědi v plné verzi tak, aby si čtenář mohl konečný úsudek a obraz o dané problematice vytvořit sám.
OČIMA PSYCHOLOGŮ
PhDr. Marta Romaňáková, PhD., klinický psycholog:
„Používat psychofarmaka se stalo národním zvykem. Zdá se, že nárůst těchto preparátů není dostatečným varovným signálem.
Často se zneužívají či nadužívají především anxiolytika a hypnotika. V klinické praxi se pak krom závislostí setkávám s dopadem nežádoucích účinků léčby na kognitivní funkce, což lze vnímat jako problém.
Stává se, že jsem o předepsání medikace pacienty žádána já sama – avšak léky ordinuje jenom lékař – a nejlépe psychiatr! Postoj pacienta je rovněž důležitý – pokud pacient farmaka nechce, má z nich obavy a není motivovaný, tak je fajn to respektovat, je možné hledat jiné zdroje pomoci. Krom psychoterapie ke zmírnění či ovlivnění nepříjemných pocitů existují různé fytoprostředky, které však nelze s léky kombinovat. Některé diagnózy (například psychózy) však vyžadují výhradně léčbu farmaky a není o tom možné vést diskuzi. V medikamentozní léčbě má výsadní právo ordinovat psychiatr, jak jsem již řekla.
Dalším problémem je, podle mého názoru, předepisování různých medikamentů různými odborníky, a dávkování pacientem samotným. Nemluvě o možnosti sehnat je volně na internetu.
Někteří pacienti si také myslí, že když budou užívat léky, je to dostačující – uleví se jim a psychoterapii nepotřebují. Pokud už byly léky nasazeny, tak bych komplexní léčbu viděla právě v kombinaci psychofarmak a psychoterapie. Důležitá přitom je indikace – tedy doporučení odborníka a postoj – či motivace – klienta.“
Mgr. Blanka Šimková, psycholog:
„V případě některých duševních poruch (např. schizofrenie, bipolární poruchy apod.) nebo životních krizí, je dobré spolupracovat přímo s psychiatrem. U některých pacientů jsou léky nezbytné k tomu, aby se dostali do psychické formy. Léky většiny samy o sobě neřeší problémy, ale posílí schopnost poprat se svými starostmi.“
OČIMA PSYCHIATRŮ
MUDr. Vladimíra Šantavá, psychiatr:
„Když jsem přišla z medicíny a dokud jsem s léky neměla klinickou zkušenost, nechtěla jsem s nimi mít nic společného. Když jsem však viděla, jak léky pomáhají během úzkostných stavů, tak jsem na ně změnila pohled. Po více než 20 letech klinické praxe mám léky ráda a jsem za ně vděčná. Je však důležité, aby ruku v ruce šla psychoterapie – léky mají vytvořit podmínky pro práci na sobě. Klienti jen nesmí mít od léků nadměrná očekávání ani být v takovém útlumu, který by terapeutickou práci znemožňoval. Když se léky správně dávkují, jsou to skvělí pomocníci.
Je dobré bojovat proti nadužívání léků, ale tento boj nesmí jít do extrému. Počátek vývoje antidepresiv byl tam, kde lidé umírali. Lékaři objevili, že zdravý člověk má neurotransmitery v určitém množství, čase apod. a naopak u lidí, kteří například spáchali sebevraždu, byla v těchto mechanismech zjištěna určitá chyba. A tak vznikly léky, které dovedly tuto chybu zkorigovat. Jsem přesvědčena, že to šlo v souladu s přáním člověka vymanit se z utrpení a beznaděje. Někdy člověk už vůbec neví, co se životem, a když mu dáme léky, je to jako bychom zachránili topícího ze dna oceánu.“
MUDr. Petra Chvátalová, psychiatr:
„Těžké stavy vyžadují psychiatrické léky. Člověka zvednou, zlepší jeho náladu, vůli, schopnost fungovat. Pak se s ním dá pracovat více psychologicky. Svým pacientům vysvětluji, že léky jsou jenom část celé věci – že poté je potřeba na sobě pracovat psychoterapeuticky. Pouze léky psychický problém nevyřeší. U depresí je vhodné stav podpořit i užíváním vitamínů skupiny B, racionální stravou, přiměřeným pohybem a pobytem na čerstvém vzduchu a na sluníčku. V některých případech by se to prohloubení problému dalo předejít, kdyby o tom lidé dokázali dříve mluvit a nebáli se požádat o pomoc. Ať už rodinu, přátele či odborníka.
Řada pacientů si léky chválí a cítí se lépe, kdežto jiní se cítí emočně ploší a nejsou sami sebou. Celkově bych léky nezavrhovala. Mohou být startem, který nakopne k další práci na sobě.
Každý případ je však třeba řešit individuálně podle daného problému a celkového stavu. Ať se lidé nebojí zajít k odborníkovi, psychiatři jsou super.“