Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Díky nepředvídatelným komplikacím po porodu s sebou má všude vlastní židli. Ačkoli to řada lidí považuje za nevýhodu, on v tom shledává řadu výhod, která podle něj stojí za to. Je přesvědčený, že každý z nás je něčím výjimečný a že je potřeba výjimečnost v nás hledat a podporovat namísto toho, abychom řešili, co nám nejde a co neumíme. Sám má úžasný dar nacházet cesty k řešení složitých životních situací. Před lety přemýšlel, zda má vůbec cenu žít. Pak se dostal na pražské výběrové gymnázium a získal stipendium, aby mohl psychologii vystudovat v USA na Floridě. Nyní objíždí školy a firmy s hlavním poselstvím: „Vše v životě má svůj úžasný smysl, vše je možné, pokud vytrváme.“ Patrik Procházka vystupuje na konferencích, diváci ho mohli vidět také na DVTV a přijal pozvání k rozhovoru i pro Celostní medicínu.
Patriku, viděl jsem vás naživo přednášet na Konferenci štěstí, kde jste mě velmi zaujal svým neskutečně pozitivním přístupem k životu. Mohl byste se, prosím, vrátit ještě k tomu, proč berete svůj handicap jako výhodu?
„Ono brát cokoli jako nevýhodu pro nás nemá žádný význam – ve skutečnosti nám to nijak nepomůže se v životě někam pohnout. Je to stejné, jako bychom byli přivázáni na těžkou ocelovou kouli a namísto toho, abychom se radovali, že nemusíme utrácet za drahé posilovací stroje a posilujeme pouhým pohybem dopředu, budeme brečet, stát na místě a nazývat to znevýhodněním.“
A co když je někdo nemocný až tak, že ho omezují bolesti? I v tom byste byl schopen spatřit něco, proč mít tu nemoc nebo bolest rád?
„Každá bolest je signálem, má tedy rozhodně svůj smysl. Brát ji jako přítěž – a tedy nebýt za tyto signály rád – znamená znevažovat procesy, které pomáhají udržovat náš organismus plně funkční (pomáhají udržovat nás naživu).“
Možná vůbec nejtěžší je pro nás, lidi, přijmout psychickou bolest. Ztrátu. Rozchod. Smrt blízkého člověka. Co může pomoci to zvládnout v těchto případech?
„Neexistuje univerzální návod nebo rada, osobně jsem přesvědčený o síle úsměvu. Pokud totiž bereme věci s úsměvem a z toho pozitivnějšího hlediska, máme možnost najít cestu, jít dál – třeba to může vést i přes pomoc odborníka. Nejpodstatnější je odhodlání nevzdat se, které je potřeba podporovat. Letos jsem se proto zapojil do projektu Odvážlivci, do kterého osobnosti veřejného života mohli darovat svůj talisman, aby pomohli druhým lidem najít cestu k odvaze. Já jsem poskytl přívěšek srdce a svou židli, oba tyto talismany mě provázely na všech mých cestách a lidé si je teď mohou navzájem zapůjčit. Na Facebookové stránce Odvážlivců pak sdílejí své příběhy o překonání strachu ze životních změn (www.odvazlivci.cz).
Patriku, jak si vlastně dovolit být jiný? Pokud naopak člověk doteď nijak výrazně nevybočoval a příliš umění být sám sebou nerozvíjel…
„Každý z nás nějak vybočuje – otázkou je, nakolik se to snažíme zastírat a nebýt sami sebou, být co nejvíce normální. Pokud ovšem znáte někoho normálního, vlastně ho vůbec neznáte. Být jiný znamená být sám sebou, být přirozený. Podstatou je pochopit, že takoví, jací jsme, jsme bezpodmínečně nejlepší. Často je k tomu potřeba zásadní (odborná) podpora.“
Jaká je podle vás největší překážka k tomu, abychom byli šťastní?
„Naše iluze. Iluze nezávislosti, iluze zdraví, iluze krásy, iluze bezstarostnosti, iluze dobra, iluze úspěchu, iluze nesmrtelnosti…
Nezávislost? Nejsme na pustém ostrově, a kdybychom tam byli, každý sám, jak dlouho by nás to bavilo a naplňovalo?
Zdraví? Narodíme se a od té chvíle umíráme, všichni bez rozdílu; všichni jsme smrtelně nemocní.
Krása? Ta je relativní. Někomu se může líbit symetrie, někomu naopak asymetrie, někomu průhlednost, někomu objem, někomu lehkost, někomu zatížení…
Bezstarostnost? Bez překážek nejsou výzvy, bez výzev není inspirace. Nebyli bychom ani my. Prasklý prezervativ nás zastihuje nepřipravené na jakékoli potomstvo, plánované rodičovství představuje dlouhodobé sledování různých biologických dispozic, kalendářů, ale i návštěv lékařů. Obojí je starost. Pokud by se ale nestalo ani jedno z toho, nejsme tu.
Dobro? Je relativní. I zlo může být dobro. Většina z nás není schopna posoudit skutky druhého objektivně, a pokud se o to alespoň snažíme, plýtváme svým drahocenným časem, ani nám to nepřísluší. Přísluší nám pouze skutky nás samých; těmi bychom se měli zabývat naplno, posuzovat je a ovlivňovat.
Úspěch? Úspěch neznamená, že se nám musí stále dařit; úspěch může být i to, že se nevzdáváme, i když se nám nedaří. No a smrt? Před tou přece nikdo z nás nakonec neuteče. Proč taky?“
Věříte, že všechny naše sny se mohou splnit?
„Ano. Pokud bych řekl ne, lžu, protože to nevím a navíc to popírám. Zamezil bych tedy existenci něčeho, co by vzniknout mohlo (aniž bych mohl naprosto objektivně posoudit, že to vzniknout nemůže). S ano tomu naopak dávám svou podporu, která je ke vzniku čehokoli naprosto nezbytná.“
Neexistují podle vás tedy omezení a vše je možné?
„Omezení si tvoříme sami – sami řídíme to, co v našem světě je a není možné. Je to na nás, každý máme sice jiné možnosti, ale můžeme je společně spojit. Buďme odvážní a spolu, a nenechme se odradit.“
Patriku, děkuji Vám moc za rozhovor.
Celková nabídka knih o osobním rozvoji.
Patrikova webová stránka: zijuvrcholove.cz