Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Psychicky zdravý člověk rovná se zdravý charakter. Opravdu velké osobnosti se vyznačují tím, jak hezky se dokáží chovat k „nejposlednějším“ lidem. Věnují vám svou plnou pozornost. Váží si vašeho času. Dovedou říci pravdu. A naopak: pokud někdo nedodržuje sliby, stále chodí pozdě nebo vám zbaběle neodpovídá, moc lichotivého to o něm a jeho charakteru nevypovídá.
Tento článek vychází čistě z praxe. Jeden z největších darů, kterého se mi jako psychologovi a lektorovi seminářů dostává, je, že mám možnost komunikovat s obrovským množstvím lidí. Že si mohu všímat rozdílů. Je až neuvěřitelné, jak velké rozdíly v komunikaci jednotlivých lidí jsou. Ve stejné situaci se někdo zachová odzbrojujícím způsobem čestně a férově a jiný vám čas od času vyrazí dech způsobem, jako se to nedávno povedlo jednomu mladíkovi v soutěži SuperStar, na jehož arogantní projev zareagovala porotkyně Monika Bagárová slovy: „Jsi drzý, nevychovaný, nepokorný.“
My samozřejmě v běžném životě nejsme porotci a nečeká se od nás, že budeme druhé na jejich nevhodné chování upozorňovat (nehodilo by se to a vypadalo by to divně). Na druhou stranu, nenechme se bezohledností druhých šikanovat. A hlavně to, co si nepřejeme zažívat od druhých, nečiňme ani my jim. Pokud možno, vyvarujme se následujícím věcem:
1.) Neodpovídání na zprávy
Ano, i mně se občas stane, že omylem zapomenu odpovědět na nějaký email. Někdy lidé opravdu vaši zprávu přehlédnou, tak se (obzvláště, pokud jde o nějakou žádost nebo návrh) nebojte připomenout.
Ale teď se bavíme o zprávách osobních, kdy je zřejmé, že se vám druhý vyhýbá. Tak jako v příběhu, který mi v terapii svěřila klientka (říkejme jí Patricie). Nový kluk ji před 14 dny zval na rande a ona mu slušně odpověděla, že zrovna nemůže. Po dvou týdnech mu napsala: „Tomáši, tak co tenhle víkend, nezabavíme se spolu?“ A on jí už neodpověděl. „Nebyl mi schopný napsat, ani že jsem kráva. Tohle dělají patnáctileté děti. V určitém věku by se k určitým věcem mohl hošánek postavit po dospělácku.“ Přišlo mi velmi vtipné, co Patricii tehdy poradila její kamarádka, ať tomu klukovi napíše: „Ty neumíš odepisovat, tě vychovávali vlci?“
Nechme na jiný článek debatu, zda je vůbec vhodné něco druhému ještě psát, když na nás kašle. Nicméně, snažme se jít příkladem a chovejme se k druhým s úctou. Každý člověk si zaslouží znát pravdu. Je zbabělé, když se někdo snaží „náročnému“ hovoru nebo zprávě vyhnout.
Netvrdím, že máme povinnost odpovídat na hromadné zprávy nebo lidem, kterým jsme danou záležitost opakovaně vysvětlili nebo kteří nás bombardují několika zprávami denně. Ale když s někým navážeme kontakt, někam se přihlásíme, něco slíbíme, a pak děláme, že nic, je to velmi trapné. Není to jen příběh Patricie, děje se to opravdu velmi často. Buďme si proto vědomi svých slov. Cokoliv děláme (nebo neděláme) druhým, se nám vrátí.
2.) Nedochvilnost
Moje definice nedochvilnosti? Nedochvilnost je vada charakteru. Pokud se to nestane naprosto, ale opravdu naprosto výjimečně, není pro to omluva. Jsou lidé, kteří vám řeknou: „Ale já už jsem prostě takový.“ Chodit někam pravidelně pozdě je ale jenom lenost, neúcta a hloupý zvyk.
Znám několik klientů se sociální fobií, kteří mají zvyk přesně opačný. Strach z toho, že by se museli před skupinou omlouvat za pozdní příchod, je donutil chodit všude až o desítky minut včas. Pak i na osobní setkání dojdou třeba i o dvacet minut dřív. Touto optikou tudíž ani výmluva, že vám ujel před nosem autobus nebo byla na silnici zácpa, neobstojí. Jedna známá má vždy nějaký problém na silnici a vždy přijede o půl až o tři čtvrtě hodinu později. A naopak se ještě nestalo, aby se můj dlouholetý klient trpící sociální fobií byť jen jedinkrát opozdil.
Á propos, kdybyste měli mít schůzku například s americkým prezidentem nebo Billem Gatesem, také byste si nedali žádnou rezervu? Neodletěli byste o den nebo třeba i o dva dny dříve?
3.) Neplnění slibů
Jsou typy lidí, kteří mají tendenci se rychle nadchnout, něco slíbit a zanedlouho druhého šokovat: „Už to tak necítím. Moje srdce mi teď říká něco jiného.“ Nebo na svůj slib úplně zapomenou. Opět jde o vadu charakteru a bezohlednost vůči druhým.
Také dělám v životě chyby. Ale dal jsem si před časem slib: „Nedávat pokud možno žádné sliby.“ A pokud už něco slíbím, tak to dodržet.
4.) Falešné předstírání zájmu
Jeden chronicky nemocný poradce mi k tomuto bodu povyprávěl svou osobní zkušenost: „Proč se mě druzí pořád ptají na zdraví, když jsem jim 400 x před tím říkal, že se o tom bavit nechci? Když to stejně za pět minut zapomenou, tak proč se na to pořád ptají? Je to obvyklé maskování, že sami něco chtějí. Jen o tebe předstírají zájem, aby se necítili tak hloupě.“
Pokud po někom něco chcete, je psychologicky lepší jít rovnou k věci a nehrát zbytečné hry, které druhý stejně prokoukne. Ušetříte čas sobě i jemu.
5.) Předsudky a dělání si domněnek
Jeden z největších darů, který druhým můžeme dát, je, že je neškatulkujeme. Že si o nich netvoříme definitivní obrázek. Že jim dáváme svobodu se měnit.
Mimochodem, vztahy se mnohdy rozpadají proto, že jeden z partnerů křečovitě lpí na své staré představě o tom druhém – na obrazech, které druhého omezují a nerespektují jeho vývoj. Ze stejného důvodu bývá časté, že když má někdo velký úspěch, obvykle přijde o většinu svých přátel, kteří mají o tom člověku stále původní omezenou představu a nechtějí jeho novou, „lepší“ verzi akceptovat.
Navíc stejně většina věcí, které si o druhých myslíme, jsou jenom naše domněnky. V praxi se navíc neustále potvrzuje, že první dojem může být v mnoha případech velmi mylný. Můžeme si o druhém vytvořit domněnku, která pak ublíží nejen jemu, ale i nám.
6.) Hledání chyb na druhých
„To děláš špatně a tamto taky.“ Další zlozvyk. Na druhých nám totiž často vadí to, co nemáme sami zpracované. Zbytečně pak roztáčíme spirálu negativity a vytváříme místo pohody psychické „peklo“. Někdy na svých seminářích účastníkům říkám, ať si udělají experiment a následující týden hledají na každém naopak to nejlepší. Obzvláště, pokud nám někdo dlouhou dobu „pije krev“ nebo na něm selektivně už roky hledáme jen to špatné, tak to může být úplná revoluce.
7.) Šíření emocionálního smogu
Typická situace: Někdo na nás křičel nebo si vylil zlost. My to zkousneme (obzvláště, pokud se jedná o šéfa). A pak vybuchneme v jiné místnosti nebo jsme zlí na někoho, kdo za náš emoční stav vůbec nemůže. Jedna citlivá a napojená dívka (jazykem New Age typické křišťálové dítě) to popsala, že v těchto situacích to je, jako když se předává energetická štafeta.
Nikdo není dokonalý a i já se někdy po velmi vypjatých situacích přistihnu, že jednám podrážděněji, než bych si představoval. Co má podle mě smysl, je o těchto věcech vědět a pokud se například v některém z bodů (například o dochvilnosti) najdeme, tak na tom začít pracovat. Svět pak možná bude o trochu lepším místem k životu.
To je pro dnešek vše, za týden to probereme více z druhé strany: Jak reagovat na to, když se někdo nehezky chová a ubližuje nám.