Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Je snadné milovat, dokud dostáváme od druhých lásku. Když nám ale někdo ublíží nebo se nechová, tak jak chceme, jsme plni výčitek, zloby, odsouzení. Zaplétáme se tím do nepříjemného sevření, při kterém sami sobě odčerpáváme energii a ničíme se zevnitř. Dlouhodobé neodpuštění vede k mnoha chorobám. V největším prokletí se zároveň skrývá největší dar…
Odpuštění. „Jak to mám ale udělat?“ ptají se mnozí. Když nás někdo hluboce ranil, odpouští se nám velmi těžko. A přesto to jde. Ve většině psychologických i spirituálních tradic existují dva základní nápomocné principy, které jsou v materiálech Tvůrců křídel vyjádřeny dvěma slovy: POCHOPENÍ A SOUCIT.
Odpustit neznamená zapomenout
Jednou jsem si na toto téma povídal i s paní Květou Fialovou. Řekla: „Absolutní odpuštění je hloupost. Máme odpustit, ale nikdy ne zapomenout.“ Jinými slovy, můžeme se sami sebe ptát: „Jaké poučení si z této situace mohu vzít pro příště?“ Každá tzv. negativní situace má pro nás určitou informaci. Když ji pochopíme, jsme volní, uleví se nám a my můžeme jít s čistým štítem opět dál.
Ještě jedno slovo je při odpuštění klíčové: PŘIJETÍ. Jak kdysi řekl v podobném duchu Ježíš: „Když vás postihne bolest a utrpení, nikdy nereptejte, ale přijměte ji. Změňte se ve svém nitru. Potom od vás bolest odpadne a vy budete venku.“ Slovenský jasnovidec, pan Juraj Sitár, pak přímo doporučuje za prožité utrpení poděkovat. Utrpení nám totiž umožňuje stát se silnějším a moudřejším člověkem. Navíc jsme dostali příležitost ve zpětném účinku prožít, jaké to bylo, když my sami jsme způsobovali utrpení druhým. Máme možnost odpustit nejenom druhým, ale i sobě.
Jak ještě více otevřít své srdce pro odpuštění
Další věc, kterou můžeme udělat, je vystoupit z role oběti a svou zlost nahradit vcítěním a soucitem. Věřím, že každý člověk dělá v daný moment to nejlepší. Odpuštění znamená, že jsem schopný přijmout svět a druhé lidi takové, jací jsou. Ve stavu ne-odpuštění vyzařuji naopak nespokojenost a nepřijetí, což se mi následně v životě zrcadlí ve formě dalších nepříjemných situací.
Na závěr příklad ze života:
Partner zrovna zapomněl na pro vás něco důležitého. Hluboce se vás to dotkne, možná o tom budete přemýšlet celý den. Den nato se vám váš muž svěří: „Žena mého nejlepšího kamaráda umírá. Snažil jsem se mu dát včera podporu, byl z toho úplně zlomený, mě to také dost vzalo, asi si dnes vezmu volno z práce.“ Budete mít na svého partnera stále stejnou zlost? Myslím, že těžko. Chápete, jaký měl den, a zároveň k němu cítíte soucit. Ne vždy je nám pochopení a následné odpuštění takto usnadněno. Většinou je na nás, abychom svá srdce znovu otevřeli. S vědomím toho, že každý člověk dělá to nejlepší, čeho je v daný moment schopen a že – jak říkají Toltékové – není třeba brát si cokoliv osobně, se nám může odpouštět a žít zase o něco lépe.