Kate Rezková o tom, jak ovládnout strach a být svobodný: „Cokoliv si člověk přeje, může toho dosáhnout.“

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Na otázky pro Celostní medicínu dnes odpovídá zpěvačka, malířka, spisovatelka a Kate Rezková (24). Katka po maturitě strávila rok a půl jako au-pair v Londýně. Po návratu do Prahy pracovala v kavárně, hotelovém obchůdku a velvyslanectví a postupně začala realizovat svoje vlastní umělecké sny. Prošla si těžkými chvílemi, mnohdy byla na dně, ale vždy v sobě našla sílu jít dál. Má v sobě nevídanou schopnost neustálého sebe-posunování. Věří na Zákon přitažlivosti. Věří „těm nahoře“. A nám všem ukazuje, jak důležité je věřit také především sám sobě.

Kate Rezková vydala minulý podzim svou vlastní knihu Sama sobě majákem. Letos plánuje vydat další dvě. Čím dál více se prosazuje také v hudebním světě. Nahrává covery. Jan Nedvěd pro ni složil píseň Rozlétám.

Zde si můžete připomenout náš první článek s Kate Rezkovou: Nepotřebujeme znát odpovědi. Důležité je věřit. Těm nahoře.

Katko, ve své knize Sama sobě majákem píšeš, že jsi dříve trpěla sociálně úzkostnou poruchou. Znám spoustu lidí, kterým by tvá odpověď mohla velmi pomoci. Jak to člověk udělá, že se z této startovací pozice dostane až do situace, kdy veřejně vystupuje? Jak jsi tu změnu provedla?

„Nikdo to se mnou v dětství nerozebíral a nikdo neměl pocit, že ten problém je reálný. Jenom jsem slyšela: „Kačka se stydí. Nepromluví na cizího člověka. Nic si neobjedná. Nezvedá telefon.“ Takže ani já jsem si nepřiznala, že je to porucha, která si vyžaduje větší pozornost. Spíš jsem si řekla: „Já jsem tele a nejsem schopná s nikým mluvit.“ Přistupovala jsem k tomu tak, že jsem se vyhýbala komunikaci s cizími lidmi. Mezi svými jsem zase naopak hrozně ráda přitahovala pozornost.

Dostala jsem ale velkou touhu to ovládnout. A začala jsem s tím bojovat. Nejvíce mi pomohlo, když jsem odjela na rok a půl do Londýna, kde jsem byla sama. Tam ti totiž nic jiného nezbude. Jsi v jiné zemi, sám, lidi tam mluví cizí řečí, a přestože ty tu řeč nějakým způsobem znáš, tak se v ní necítíš. A tam už absolutně za tebe nikdo nic nevyřídí, nic v restauraci neobjedná atd.

Když jsem se vrátila do Čech, byla jsem šťastná, že mohu komunikovat česky. A že mi všichni rozumí. Bylo to o polovinu lehčí. Protože v Anglii to bylo s tou přidanou hodnotou cizího jazyka. Doma jsem pak v pohodě zvedala i telefon, když mi volala cizí čísla, což dříve byl problém.“

Jak tedy překonat strach a vystoupit z komfortní zóny?

„Já jsem si vždy řekla: „Co se může stát horšího?“ nebo „Čeho se vlastně bojím? Maximálně se ztrapním, maximálně udělám na lidi špatný dojem, ale já sama se tím posunu. Musím to překousnout!“

Takže jsem věděla, že přijdu do restaurace, kde je spousta lidí, cizinců, a že si tam musím za prvé najít místo a za druhé konverzovat. Že to maximálně bude supertrapný, ale že já ten strach překonám.

Vedla jsem rozhovory sama se sebou: „Prostě se zvedneš a půjdeš tam. Prostě to uděláš. A pokud to bude průser, tak to budeš mít odžitý. A bude to další prolomený led k místu, kam se chceš dostat.“ Takže jsem sebe vždy umlčela a šla.“

Nyní to podle fotek na tvém Instagramu vypadá, že žiješ svůj sen…

„Přesně tak. Strašně dlouho jsem si přála být v tom, co dělám, svobodná. Mohu říct, že každý den jsem za to vděčná. Každý den si alespoň jednou řeknu: „To je tak skvělý.“ Že je třeba úterý dopoledne a já sedím na Náplavce. Protože vím, že byly roky, kdy jsem lítala po place v kavárně nebo trčela někde v kanclu a byla naštvaná, že venku je krásně a já tam musím sedět jenom proto, aby mi někdo dal prachy. Teď jsem moc vděčná za to, že si život mohu zařídit podle sebe.“

Jak to udělat s tím splněním snů? Jak být svobodný? Jak k tomu dojít?

„Záleží. Já to mohu hodnotit jenom z vlastního příběhu. Protože v tom, co jsem se rozhodla dělat a co miluji – psaní a hudbu – se dá té svobody dosáhnout relativně velice lehce. Jsou povolání, kde to zase tak snadné není. Každý člověk má navíc jinou cestu. Těžko se mi radí takto obecně, jen bych snad řekla: „Nevzdat to, věřit tomu a těšit se na to.“

V životě je také důležité naslouchat své intuici. Neboli, být napojený „nahoru“, jak ráda říkáš. Jak se napojuješ?

„Mně k tomu přivedl můj taťka, který je ještě více napojený než já. Sama jsem začala tak, že jsem se postupně obklopovala lidmi, kteří to vnímají a cítí také.

Když se zkusíš napojit, tak ono to přijde. Jenom když se tomu otevřeš. A přijmeš fakt, že ti věci seshora chodit budou. Pak se to začne dít.

Já jsem velmi často nahoru vděčná. Cítím, že spoustu věcí, které mám, – nechci úplně použít slovo požehnání – jsou takové dárečky seshora. Hodně věcí, které si myslíme, že jsme dosáhli sami, tak kdyby ti nahoře nechtěli, tak je nemáme.

Jak se tedy napojit? Já mám pocit, že stačí se otevřít a jenom si uvědomit, že to tam je.“

S tím „jak si správně přát“ máš zřejmě spoustu zkušeností…

„Ano. Mám s tím spojené kolikrát až vtipný příhody.“

Pojď nějakou 🙂

„Se silou myšlenky jsem začala pracovat už ve třinácti letech po přečtení knihy Tajemství – některé věci se mi povedly přitáhnout hned.

Vtipná historka je třeba, jak jsem maturovala. Vizualizovala jsem si asi 14 dní, že si vytáhnu otázku číslo dvě a že nic jiného není absolutně možné. Celých 14 dní jsem měla tu dvojku napsanou na papíře. Když jsem přišla k maturitě, tak mě profesorka, která mě úplně nemusela, přivítala: „Já se těším, slečno Rezková.“ Já jí říkám: „Nemusíte, já si vytáhnu dvojku.“ A ona: „To určitě“. (Otázka č. 2 byla ze všech nejjednodušší.)

Profesorka zvedla košíček s otázkami skoro až do stropu, abych na to náhodou neviděla. A já jsem pak z těch třiceti malých papírků vytáhla tu dvojku. To pro mě byl důkaz, že to funguje.

Nebo nedávno jsem si vytvořila objednávku svého vysněného partnera. Má to asi čtyři stránky ve Wordu. Byla to velice detailní práce. A ve chvíli, kdy jsem zavřela notebook, tak mi napsal člověk, který na mě od někoho získal číslo. Do této chvíle má všechny ty věci, které jsem si napsala. Přijde mi to jako naprostý úlet: „Sakra, to přeci nemůže být tak rychlé.“

Také hodně píšeš o tom, jak nalézt samu sebe. Co tobě k tomu nejvíce pomohlo?

„Přiznat si, co mi nešlo. Přiznat si, co si přeji. Přiznat si, co mi ublížilo a co mám ráda. To byl dlouhou dobu můj největší problém. Dlouhou jsem se v sobě nevyznala. Něco jsem chtěla a druhý den jsem už nevěděla proč.

Důležité je přijmout sebe i s tím vším zmatkem, který v sobě máš. A nepotřebovat hledat odpovědi. Nepotřebovat je znát hned. Dát si čas a být na sebe hodný v tom, že všechno nejde hned.“

Tvoje videa jsou plná energie a motivace. Co bys ještě poradila člověku, který si nevěří? Který tvrdí, že něco nejde?

„Říkám – a to se také může zdát jako fráze –, že každý z nás je výjimečný. Každý z nás je jiný a má v sobě kouzlo. A cokoliv si člověk přeje, tak toho může dosáhnout, když tomu bude věřit. Jsem o tom přesvědčená.

Mám v životě spoustu lidí, kteří zvládli neskutečné věci. I když jsem jim na začátku nevěřila. Ne, že bych o nich pochybovala, ale říkala jsem si „Jestli tohle ten člověk zvládne, tak to bude masakr.“ A ti lidi to dali.

Například jeden kluk se ocitl omylem v divadelním přestavení, kde měl i zpívat. A bylo to otřesný. Ale on se do toho zamiloval a začal denně, třeba pět, šest hodin dřít. Do čtyř do rána chodil s jedním učitelem zpívat. Dnes hraje v Praze v nejlepších muzikálech.

Takže ten recept je: „Nebát se a jít.“ Vím, že to je hrozně těžké a naopak se to lehce říká. Jde o to, se skutečně umlčet. Já vždy říkám, že jediné, z čeho mám v životě strach, je, že budu mít strach – strach ze strachu. Protože ten nás ovládá a kvůli němu nezažíváme věci, které si přejeme zažívat.“

Katko, na závěr nám ještě prozraď, co chystáš do budoucna a co je pro tebe teď z těch všech věcí, které děláš, hlavní prioritou?

„Pro mě je teď velká priorita hudba. Těším se na to, až budu mít svůj repertoár a budu moct udělat vlastní koncerty s českými skladbami. Odmalinka jsem si to přála a chci to dotáhnout do konce. Chci zažít, že si objedu pár koncertů s vlastními písničkami. V tu chvíli zjistím, jestli to, co jsem si celý život přála, je ono. Protože nevím, jestli jen nehoním sen, který jsem měla odmalinka a teď už je to jinak.

Miluji psaní knížek a moc mě baví svoje pocity a příběhy dát na papír. Takže pořád bojuji s tím, co je pro mě víc. Jestli psaní, nebo hudba. Jestli se to dá skloubit, jestli se dá dělat obojí naplno. Mám v sobě tyto otázky.“