Karel Spilko: „Důležitý krok k možnému vyléčení fyzického těla je skrze přijetí sebe sama a života takový, jaký je.“

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Pane Spilko, co je vlastně naší pravou podstatou?

Pravou podstatu si můžeme jenom uvědomit, nedá se o ní mluvit. Zub se nemůže kousnout a oko se nemůže vidět. Pravá Podstata je to, co oživuje fyzické tělo a zprostředkuje vnímání světa kolem nás. Je to Vědomí, které ihned po ranním probuzení neosobně vnímá fyzickou realitu a poté se ve chvilce ztotožní s tělem a vytvoří pocit já (já jsem tím a tím, jmenuji se tak a tak…).

Pravá podstata je neosobní vědomí; jsou to ty chvilky během dne, kdy je svět vnímán přímo, kdy je zapomenuto na Jiřího, Jiří v tomto procesu nevystupuje jako jedinec, jako subjekt, kdy se rozplyne v přítomném okamžiku, v tom, co je bezprostředně vnímáno. Pravá Podstata – MY – je energie v projevení a díky tomuto zpředmětnění se tak může „ochutnávat“. Skrze své vlastní zpředmětnění tak prožívá sama sebe.

Karel nebo Jirka jsou objekty, ale v tomto procesu se považují za oddělené subjekty a hledají tak marně něco, co by je ve vnějším světě trvale uspokojilo a přineslo jim vnitřní klid a mír, což je za této situace nemožné. Proto je na světě tolik konceptů, tolik hledání, technik a metod. A tento nekonečný seriál bude pokračovat do té doby, dokud jako první krok si neuvědomíme, kdo opravdu jsme, CO je naše Podstata, CO je náš Domov. A to může jenom nastat v momentě, kdy poznání dosáhne jistého stupně, nemůže se to stát tím, že absolvujeme semináře a budeme cvičit nějaké duchovní techniky.

Musíme si uvědomit, že vše, co kdy řekl jakýkoliv duchovní, guru nebo svatý, je jenom koncept, ukazatel, ne Skutečnost. Ale osobnost to nechápe a stále pátrá po nějaké metodě, při které by „zduchovněla“. Karel i Jiří jsou produktem, výtvorem samotného Vědomí a jako takový nemůže najít ani se dopracovat ke své Podstatě, protože je z ní vytvořen. Produkt nemůže poznat svého tvůrce, jen si jej může uvědomit, pokud je to předurčeno. Mluvit o Pravé Podstatě můžeme jen konceptuálně, spíše negací toho, co existuje, určitě ne pozitivním (objektivním) vyjádřením něčeho, co jsme schopni vnímat.

Když Karel a Jiří zaniknou, máme nějakou individuální nezničitelnou část, která pak pokračuje?

Jestli zanikne Jiří nebo Karel, tak zanikne kdo? Zanikne příběh, který se neustále od narození vypráví, je vyprávěn stále dokola v průběhu fyzického života. Abyste byl Jiří, tak neustále vyprávíte: „Já jsem ten a ten, já dělám to a to“. Vyprávíte tento příběh pro sebe i pro ostatní. Smrtí tento příběh definitivně zanikne.

Musíme rozlišovat dvě věci: je tady tělo a je tady příběh. Ztotožnění s tělem vyúsťuje ve vyprávění příběhu. Jenže vezměte si, kde je ten příběh, když Jiří jde spát? Když Jiří spí v hlubokém spánku? Příběh okamžitě naskočí a začne se vyprávět po probuzení. Automaticky jsou naprogramovány příslušné dekorace, naprojektuje se celý pokoj, prostor, tělo a už je reality automaticky tak prožívána. Takže kdo nebo co zaniká v momentě fyzické smrti? Zaniká příběh.

Je to jak analogie s oceánem. Na oceánu jsou vlny a když se na ně podíváme z nadhledu, tak se jeví jako samostatné, ale ve skutečnosti samostatné nejsou, jsou plné vody. Žádná kapka v moři nemůže být samostatná, vždyť je plná vody, neoddělitelnou součástí látky, ze které vznikla. A v oceánu jsou vlny, které mají svou vlastní dynamiku. Sestoupí zpět do oceánu, vytvoří se další.

Stejně tak v životě je vždy všechno jiné, nic absolutně stejného se nevytváří. Jenže takové poznání je nepřijatelné pro ego, které je součástí příběhu: „Počkej, já nebudu po smrti?“ Existuje spousta literatury o duších, o reinkarnaci. Ale čas a prostor jsou psychologické konstrukty. V momentě, kdy spíme hlubokým spánkem, kde nic není vnímáno, tak časoprostor neexistuje. Čas a prostor jsou jen uměle navozené mechanismy pro vnímání života, které vznikají a zanikají současně s vnímáním.

Pokud bych použil Vaše slova, tak říkáte: „příběh končí“. A já se ptám, kdo pokračuje?

Kdo by měl pokračovat? Oceán (Vědomí, naše Pravá Podstata) existuje věčně. Dám vám ještě jeden příklad: Když přijdete do kuchyně, tak tam máte spotřebiče – topinkovač, kávovar, varnou konvici atd. A když třeba kávovar přestane pracovat, tak co uděláte? Vytáhnete jej ze zásuvky a dáte (připojíte) tam nový přístroj. Je to analogie. A elektřina (Bůh – Podstata) pracuje (projevuje se) skrze další „nový“ spotřebič. Nikdo neví, co bude. Reinkarnace, tak, jak je chápána, je jenom mentální představa.

Příčino-následková souvislost bude pokračovat v jiném projevení Vědomí, v jiném zpředmětnění dál. Ale už s jiným objektem, jiným body-mind organismem, skrze který se budou „získávat“ další prožitky fyzické reality.

Vezměte to, Jiří, jak se odvíjí váš život? Máte ho v rukou pevně? Jak jste se rozhodoval? Jak to dopadlo? Bylo to přesně, jak jste v životě chtěl? Když se jenom zamyslíme nad těmito otázkami, tak zjistíme, že je tady něco, jistá Síla, která přesahuje život domnělých individuí Karla a Jirky. Události někdy naberou takový směr, jaký bychom sami nevymysleli. A nepředpokládali. Jak jste se třeba s někým seznámil, jak jste našel tuhle práci…Nebylo těch „náhod“ poněkud dost?

Rozumím tomu dobře, že jednotlivé příběhy Karla a Jiřího už nemají po smrti žádné pokračování?

Rozplyne se iluze, že Karel a Jiří jsou individua. Rozplyne se iluze fyzické reality. Fyzická realita přestane existovat v momentě, kdy tu není nikdo, kdo by ji pozoroval.

Děkuji. Posuneme se dál: Jedním z vašich velkých témat je vnitřní štěstí. Můžete, prosím, prozradit, jak k němu, podle vás může dojít?

BUĎ VŮLE TVÁ. Štěstí nebo klid, který lidé podvědomě hledají, nelze najít v běhu života – chvíli jste nemocní, chvíli naštvaní, chvíli zamilovaní. Klíč je v přístupu k běhu života a ten se nazývá „Buď vůle tvá“, neboli „buď vůle mé Podstaty.“ Jiří je takový, jaký má být. Prožívá to, co prožívat má. Je tam, kde teď být má. Pokud se nám podaří přijmout, že v životě je vše tak, jak má; že žijeme s tím, s kým máme žít; že prožíváme to, co máme prožívat a že naše vztahy jsou přesně takové, jaké mají být, tak přijde automaticky a přirozeně klid.

Naše osobní vůle rovná se boží vůle. Vše je spojené, nic není oddělené. Všechny vtipné koncepty typu, že „já se rozhoduji o svém životě“, jsou jenom pohádky. Kdyby to tak bylo, tak by bylo vše v naších životech jinak, že? Štěstí přichází, když přijmeme to, co JE, tak, jak to JE. Nejsme zařízeni pochopit boží vůli, kosmický scénář nebo vesmírný běh událostí. Přijmout neznamená souhlasit, ale časem i k tomu dojde (pokud k tomu podle záměru Zdroje dojít MÁ).

Viděl jsem na internetu i videa o tom, jak si tvořit realitu. Ale teď říkáte, že si o svém životě sami rozhodovat nemůžeme.

Karel nemůže mít všechno, co chce, ale Karel bude mít všechno, co má mít. Vaše opravdové přání, které si opravdově přejete celou svou bytostí, je naprogramované k vyplnění a naplnění. A všechna ostatní přání se mohou, ale nemusí splnit. To záleží, zda jsou vložena do příběhu Karla nebo Jirky. Jestli někdo chce afirmovat a představovat, jak se mu přání plní, tak je to v pořádku. Ale splní se vždy jen to, co má. Rozhodně ne všechno, ale to časem poznají všichni. Všichni nemůžeme jet na zelenou, jen ego – já – osobnost s tím má (a zákonitě musí mít) problém.

Ještě máte zajímavý termín žít po proudu. Jak se životu neplést do cesty? Jak si život nekazit?

Když zažíváte odpor, odmítání nebo diskomfort, znamená to, že přítomný okamžik nepřijímáte. Jde o to, žít s úlevou s daným okamžikem. A to přijde kdy? Když stoprocentně a bez výhrad přijmeme, že se děje, děla a bude dít boží vůle.

Můžeme sice intelektuálně žonglovat mezi různými druhy myšlení, nemá to však z dlouhodobého hlediska takový úspěch, který si ego představuje.

Když cítíte odpor vůči někomu nebo něčemu – a vy to přijmete –, tak ten odpor přestane být odporem. Přijímat neznamená se vším souhlasit. Podstatné pro žití po proudu (v souladu s kosmickým řádem) je úleva od stávající situace. A ta se dosahuje právě 100% přijetím toho, co JE, bez ohledu na to, co se děje. Potom můžete podle temperamentu a naprogramování (příběhu) podnikat následující kroky a opět přijímat to, co následně vznikne.

A takto s pocitem úlevy a klidu (vnitřního) prožívat život.

Náš server je o alternativních cestách ke zdraví. Co byste doporučil člověku, který má nějakou vážnější nemoc a chtěl by se uzdravit. Co může pro sebe udělat?

Nejsem doktor, ale jediná věc, která se z mého amatérského pohledu dá dělat, je začít nemoc a svou situaci přijímat a pokud jej osloví i posílání pocitu lásky na místa, která bolí nebo jsou nemocná. Je to varianta na cokoliv – ať je to nemoc nebo neúspěch – je přijmout, že v daný okamžik není možné, aby bylo něco jiného. Tím přijde úleva. A pak druhý krok je, že mám sám sebe, i situaci samu, o sobě rád.

Největší léčivá síla je v lásce, neboť ona je esencí naší Pravé Podstaty. Když jste zamilovaný, když někoho máte rád, projevujete se na „domovské“ úrovni. V ten moment jste plně ponořený do sebe.

Ne každý člověk je nemocný, ale hodně lidí cítí únavu. Jak se s únavou vypořádat a mít víc energie?

Pokud si budu myslet, že životní káru táhnu sám („já to udělám“, „já tam půjdu“, „já to vymyslím“), tak mě myšlenky v průběhu dne unaví. Pokud se místo toho nechám vést, a tak si to užívám, tak pocit z průběhu dne bude jiný a budu se cítit lépe. Také nebudu tolik unavený, když se budu zabývat něčím, co mi hodně jde nebo co mě baví.

Jak to udělat v praxi? Jak se nechat vést?

To člověk sám neudělá. To udělá jenom to poznání, kdo doopravdy jsme – kdo je ta role (Karel), a kdo tou rolí dýchá, jí hýbe nebo zajišťuje přenosy nervových vzruchů atd. Když přijde toto uvědomění si, tak přesně víte, co máte dělat. My jsme zapomněli naslouchat šepotu vesmíru. Těžko se to vysvětluje, ale zase bych se vrátil k dnešní úvodní myšlence: Pokud byste si u všeho řekl „děje se vůle tvá“, tak se to pro vás po čase stane přirozené a automatické. Bude se vám žít snadněji, i když přijdou někdy i „blbé“ časy, protože fyzická realita je ve své podstatě duální s vzájemně spojenými protiklady.

Na světě se hraje jediné představení, na které si koupila lístky většina lidí kromě pár mudrců a dětí. A to představení se jmenuje „já jsem osoba“. Není to špatné představení, akorát s sebou přináší neustále problémy. Když se místo toho necháte vést, není tady pak už nikdo, kdo by se ptal, co má dělat. Vše plyne a děje se přirozeně.

Na závěr dotaz od naší čtenářky: Ptá se, jak se má vyrovnat s opakovanými pocity odmítnutí. Doma je jí dobře, ale v práci zažívá, že jí někdo neodepíše nebo nepozve na určitou akci. Bere to osobně, jako křivdu, cítí se odmítnutá. Pořád se jí to opakuje. Jak z toho ven?

Měla by jít za nějakým psychoterapeutem. Když půjde za mnou, tak jí řeknu: „Budete tento pocit odmítnutí prožívat do té doby, dokud máte.“ Už jenom tohle poznání, že nad tím ona sama nemá žádnou moc a že to může jenom přijmout, a že se to děje, protože se to dít takto MÁ, ji poskytne úlevu. A v tomto stavu přijetí může přijít změna, ze které bude až překvapena.

Ona všechno bere osobně. Myslí si, že s tím musí něco dělat (tento přístup je dnes hodně populární), ale kdo s tím má co udělat? Podívejte se, alkoholik se čtyřicet let snažil nepít a čtyřicet let se mu nedařilo přestat. Jednoho rána ale vstal, zahodil flašku a už se nikdy nenapil. Po čtyřiceti letech Vědomí, neboli naše Podstata, řekla „dost!“ a stáhla tuto zkušenost z oběhu. On sám s tím nemohl nic čtyřicet let udělat. Ukončilo to samotné Vědomí, které zajistilo vznik a zánik touhy v tomto určitém organismu. Tazatelka, když se takto zeptala, vyčerpala podle mě techniky a metody, a přesto to pokračuje dál. Bůh skrze tuto roli dokončí zkušenost, za kterou si paní nemusí brát vlastní odpovědnost, ale měla by ji jenom přijmout takovou, jaká je. A potom nemusí být pasivní, může dále podnikat kroky k vyřešení „své“ situace a opět přijmout následky toho, co přijde jako to, co mělo přijít. Potom bych se zeptal, kde je nějaký problém? Žádný není a nikdy nebyl. Přijímat okamžik po okamžiku tak, jak přichází nás však nikdo neučil.

Pane Spilko, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.

Webová adresa Karla Spilka.

Jiří Hamerský