Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Zdeněk Matouš Vainar se zabývá Tradiční čínskou medicínou včetně cvičení Tchai-ti a Čchi-kungu, čínských masáží nebo feng-šuej. V rozhovoru komentuje mimo jiné i psychické původy nemocí a rozdíl mezi západní a Tradiční čínskou medicínou. „Míra nezaujatosti léčí tělo,“ říká.
Pane Vainare, co vlastně děláte?
Co dělám? Já žiju. Pracuji jako architekt, vytvářím interiéry a vedu semináře Tchaj-ťi a Čchi-kungu. Také dělám čínské masáže a konzultace Feng-šuej. Všechno toto je součástí Tradiční čínské medicíny. Zjednodušeně se dá říci, že žiju cestu Taa.
Co je Tao?
Tao bychom v přeneseném slova smyslu mohli nazvat jako Absolutno. Ale už kdysi, v období Krista, jeden moudrý pán řekl, že Tao je nepopsatelné. Takže těžko můžeme úplně přesně říci, co Tao přesně je. Podobně jako těžko můžeme říct, co je Bůh. Čínská filozofie nikdy neměla Bohy, ale formu výrazu energie a s tím si vystačila. Sice potom vznikl také taoistický panteon, ale to až o hodně později. Ze začátku to bylo celé jenom o energii – že i hmota a to, že vy například vypadáte jako člověk, je jenom shluk energie. Důležité z hlediska jejich vnímání bylo zůstat v bodě nula.
Když je člověk v bodě nula, tak neplýtvá energií, nerostou mu myšlenky, na myšlenky se nenabalují touhy, na touhy se nenabalují nesplněné touhy a nesplněná přání. Protože, co je nenaplněná touha? Frustrace, pocit bezmoci a boj sám se sebou a okolním světem. Neustálé harmonizování – ať už skrze cvičení, masáže, Feng-šuej, bylinky, Akupunkturu – mělo jeden hlavní smysl: zůstat ve středu a nenechat se stáhnout tělem, hmotou a egoismem do těla.
Děláme rozhovor pro Celostní medicínu, nejdůležitější z hlediska zdraví a celkové pohody je tedy podle Vás neustálá harmonizace?
Ano, neustálá harmonizace. Podstatné je zůstat vyvážený v míře nezaujatosti. Míra nezaujatosti potom sekundárně léčí tělo. Tělo nemá žádný problém. Problém má mysl. Když ve vás budou vznikat zlosti, protože něco nemáte, tak se objeví frustrace, v břiše vznikne oheň a vy začnete mít problémy s trávením. A západní medicína pak bude řešit, že máte bolesti s trávením, že nemůžete dobře trávit. Ale příčina není ve střevech, ale ve vašich špatně uchopených energetických tocích. Vytvořila se frustrace, která tam tvoří problém.
Jak tedy postupovat, když máme zdravotní problém?
Musíte nejdříve zharmonizovat tělo, aby se trochu uklidnilo. A pak, z toho uklidnění, můžete pochopit, že problém není v těle, ale v mysli. Když bude mysl plná chtění, bude tělo bolet. Protože bude bolet na všech různých energetických stavech, například ve vztazích, kde budete mít šarvátky se šéfem nebo s manželkou. Pak vám to bude líto a budete mít problémy se srdcem. Z obrovské lítosti vám všechno popuká (cévy). Nebo budete mít rakovinu hrtanu, kdy o tom budete potřebovat mluvit a nebudete moct. Vzniklou disharmonickou energii nacpete do krku a máte poruchy štítné žlázy. Základem je spokojenost. Když jsem spokojený, že prší, tak nenadávám. Když jsem spokojený, že svítí sluníčko, tak nenadávám. Nemám k tomu žádné vymezení. Nechci se skutečností venku nic dělat.
Kdyby tedy za vámi někdo přišel s konkrétním zdravotním problémem, tak byste neléčil tělo, ale mysl.
Když člověka léčil čínský doktor, tak první, co udělal, bylo, že se mu podíval na jídelníček. Nepředepisoval mu žádné prášky. Vnímal stravu skrze pět prvků: dřevo, oheň, zemi, kov a vodu. Strava by měla obsahovat právě všech těchto pět prvků. A pak se doktor podívá na tělové hodiny, kdy co jíte a jak to jíte, a pak vám to podle těch hodin pootočí, promíchá a počká, co to s vámi udělá.
Druhá věc je, že to, co jíte, má svůj důvod. Člověk z 80 % nejí, protože má hlad, ale protože má chuť. Protože jídlo je v podstatě libido přinášející potěšení – sladké, slané, hořké nebo pálivé chutě nám dělají dobře.
A pro doktora je důležité, i proč jíte. Jestli si tím kompenzujete svoje bolesti nebo nedostatek lásky, nervozitu a strachy: „Dej si cukříček. On ti tu nervozitu zalepí.“ Cukr ji sice na chvíli zalepí, ale pak vám vznikne obrovská touha po cukru a nedostanete se z toho. Bude velmi těžké tělo odnaučovat droze, která vám vaši nejistotu zalepovala.
Zmínil jste dnes bod nula. Jak se do něj dostat?
To by bylo povídání na hodně dlouho. Ale v kostce: Nemít touhy.
Jak se to dělá, nemít touhy?
Pochopením, že nejste tělo. To, co si myslíte, že jste, tak tím nejste. V podstatě, kdybychom si to měli říct, tak vše, co si o sobě myslíte, tak je iluze. A co o sobě nevíte, je ta pravda.
Je to o pochopení, že manipulujeme se sebou i celým světem. S námi je též manipulováno skrze ostatní. Ale nejvíce jsme manipulováni softwarem, který se nazývá ego. Ego nám pořád říká, co máme chtít, proč to máme chtít. Pořád něco posuzujeme, na všechno máme názory. Chceme mít nějaký směr a smysl. Ve všem mít řád. Ego neumí jenom být. Ego neumí říct: „Jenom budu.“ Představte si, že byste měl na účtu miliardu dolarů a nemusel vůbec pracovat. Mohl byste klidně sedět, měl všeho dost. Stejně by vás ego ale nenechalo. Vyžaduje neustálost kolotoče, a aby se něco pořád dělo.
Můžete tento svět uchopit buď skrze ego a mysl, nebo skrze vědomí. Buďto budete svět vnímat stále skrze zkušenosti a myšlení: „To je horší, to je lepší, půjdu támhle, to ne, tohle bych si mohl vzít, tato je hezčí“. Na všechno si budete dělat názor. I na sebe sama: „Jsem příliš vysoký/příliš malý.“ Nebo se můžete navnímat na to, že jediné nutné a důležité je, že jste. Že nepotřebujete žádnou nálepku typu, že jste vysoký/hloupý/chytřejší než druhý. Jenom jste. Jste totiž Vědomí. Když řeknete “Já jsem!“, co vlastně znamená to „JÁ“? Za tím běžte, tuto otázku si zodpovězte.
Jednou jsem od Vás slyšel, jak popisujete stav, že se pak vše děje jakoby samo.
Ano. Ani nevíte, jak a jste uchopený. Ani to nezpozorujete. Většinou je to jemný předěl, i když někdy se stane, že je i rázný. Vy se snažíte celou dobu někam dostat, něco pochopit. Čtěte různé knížky, chodíte na různé semináře, cvičíte, meditujete. Je tam obrovská snaha se někam dostat. Nevíte kam, ale někam se chcete dostat. Možná do stavu, kterému se říká osvícení. Praktikujete kvůli tomu různé věci – meditaci, nejezení, cvičení, samotu, asketismus atd. A jednou se vám stane, tak jako Buddhovi, že zjistíte, že vše okolo, co existuje a co jste dělal, bylo zbytečné, že to byla kravina.
Když to potom pustíte, tak možná se stane – což vám ale nikdo nezaručí – že vás vědomí uchopí. Že projede tím energetickým něčím, co nazýváme tělo. Pak se to najednou stane. Jste najednou žitý. Vnímáte, že oči už nejsou vaše, že skrze vás koukají dvě oči odněkud jinud.
Je možné, že si rozhovor bude číst nemocný člověk, který se velmi chce uzdravit. Jak dlouho mu to, o čem mluvíte – to „přepnutí“ mimo ego – může trvat a co pro to musí udělat?
Může to trvat minutu. Čas neexistuje. Pro lidi, kteří jsou nemocní, ale i pro zdravé, je nejsilnější „zbraň“ právě zmiňovaný bod nula. A do bodu nula vede hodně cest. A podle mě ta nejpřímější, je přijetí. Jestli svítí sluníčko, přijmu, že svítí sluníčko. Prší? Přijmu, že prší. Mám nemoc? OK, mám nemoc. Je to součástí role nebo příběhu, co tady žiju. Ve chvíli, kdy s tím nebojuji a nechci to změnit, je největší šance na změnu. Ale jak vyplývá z merita předešlého řečení, přijetí musí být v maximalitě, tedy bezpodmínečné, jinak by to byla vypočítavost a podmíněné jednání. „Přijmu to, ale chci uzdravení,“ to by nefungovalo.
Takže stačí přijetí?
Ano, svým způsobem máte pravdu. Stačí přijetí. Jste-li schopen na 100% přijmout stav skutečnosti, jaký je teď a tady, tak se dostanete do bodu nula.
Dá se ten bod nula ještě nějak popsat?
Znáte tarotovou kartu Blázen? Tak tak.
Jdete, nohou vstoupíte na okraj propasti a je vám to úplně jedno. Protože tam jde Vědomí. Nejdete tam vy. Nejdou tam myšlenky: „Jé pozor, propast!“ Vy víte, že vás tam poslalo vědomí, kterého jste součástí. Jdete tam vy, ale už nejste člověkem, který se bojí a má nějaké zkušenosti. Jestli spadnete nebo nespadnete, je vám jedno. Zkušenost absolutního přijetí vytvoří něco, co se vytvoří z Bytí.
I Kristus to hlavní, co sem přinesl, je stav bytí. Stav absolutního přijetí člověka: „Jsi celník? Já proti tobě nic nemám. Jsi celník. A jestli jsi doteď hřešil, tak nehřeš.“ Není tam žádný odsudek.
Dal bych mezi přijetí a bod nula rovnítko. Nic neposunujete, ani sebe, ani druhé, a přijímáte to, co je, jak je, a zároveň jste s tím naprosto spokojený. Ale samozřejmě nejde sedět na židli a nic nedělat. Ve vašem životě, v proudu Bytí něco přijde a vy víte, že tudy máte jít, tak tam jdete. A je vám jedno, jestli budete oslavován nebo haněn. Je vám jedno, jestli budete skvělým inženýrem nebo nebudete. Vy to děláte. Ale ve chvíli, kdy vám to bude jedno a nebudete v tom angažován, tak nebudete chtít ovoce svého činu. V tu chvíli máte všechno. Nemůžete neuspět. Protože už nebudete chtít uspět vy, ale Vědomí vás nasměruje tam, kam máte jít. Přestáváte toužit po úspěchu, což je něco, co mysl neumí pochopit:: „Tak co, vždyť nechci uspět, tak přeci nebudu nic dělat.“ Ale to je přesně ten stav, o kterém mluvil Kristus.
Buď žiji ego a pak se musím smířit s tím, že to bude nahoru dolů, nebo žiji Vědomí. Čili jsem Vědomím. Jsem tímto stavem. Jedno z toho.
Pokračování rozhovoru příště.
Webové stránky Zdeňka Vainara: