Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Tuhle otázku dostávám jako psycholog velmi často. Partner, rodič nebo někdo jiný, koho jsme měli rádi, se během let povahově velmi změnil a stal se z něj zapšklý a nevrlý člověk. Nebo s někým nepříjemným musíme dennodenně sdílet v práci svou kancelář. Či na nás vyjede dokonce úplně cizí člověk. Jsou to jedny z nejobtížnějších situací v životě, ve kterých se mnohdy cítíme jako v pasti a nevíme si rady. Dovolím si tedy nabídnout pár skromných postřehů, jak to udělat, aby z nás častá komunikace s negativními lidmi nevysávala veškerou energii a sílu.
Velké prozření aneb dary empatie
Cítíme se s někým špatně.
Protože máme pocit, že na nás chrlí jen samé negativní věci.
Co když bychom ale na jeho místě dělali to samé?!
Tohle samozřejmě ne každý slyší rád. Stejně jako možná i větu následující: Každý člověk dělá a říká věci z určitého důvodu. (Známe ho?) Jsem přesvědčen, že kdybychom plně rozuměli životnímu příběhu člověka, který nám vadí, našli bychom v sobě vůči němu mnohem více pochopení a soucitu. Možná bychom ho dokonce přestali nazývat „negativním“.
V knize Slovní sebeobrana (kterou čtenářům vřele doporučuji) píše její autorka, Sam Horn, o účastníku semináře, jehož matka žila v domově důchodců. Děsil se návštěv u ní, protože si pořád na něco stěžovala. Stěžovala si, na spolubydlící a že ji nikdo nechodí navštěvovat a naříkala na bolesti.
Zde autor nabídl jednoduchou otázku: „Jak bych se cítil na jeho/jejím místě?“ Onen muž se pro sebe zeptal: „Jak bych se cítil, kdybych strávil sedm dní v týdnu osmnáct hodin na posteli? Jaké by bylo, kdybych žil dva metry od někoho, koho ani nemám rád a kdo pouští televizi tak nahlas, že sotva slyším vlastní myšlenky? Jak by mi bylo, kdyby běžely dny a žádné z mých dětí si nenašlo hodinku přijít mě navštívit? Jak bych se cítil, kdybych se každé ráno probouzel, všechno mě bolelo a neviděl bych tomu konec?“ Právě otázka „Jak bych se cítil“ vyvedla toho muže z jeho velké nespokojenosti (2023: 18).
Přerámování a rozpuštění negativního postoje
Opět jsme u toho, že „negativní člověk“ je jenom nálepka. Lidem příliš nepomáháme, když o nich udržujeme podobné obrazy nebo „škatulky“. A nepomáháme tím samozřejmě ani sobě.
Nenutím, jen předkládám k zamyšlení: Jak by se změnily naše vztahy, kdyby náš hlavní záměr byl v každém člověku vidět to nejlepší? V psychologii známe tzv. „Pygmalion efekt“, který označuje stav, kdy mají lidé sklon jednat tak, jak ostatní od nich očekávají. Proč proto raději v druhých opravdu nevidět to dobré? Toxické vztahy se naopak vyznačují tím, že na svém protějšku, kterého jsme kdysi milovali, vidíme jen samé chyby, a někdy k němu už máme i odpor.
Každou vteřinu můžeme k lidem změnit svůj postoj. Vidět věci úplně jinak. Jeden duchovní mistr doporučoval, ať v každém člověku vidíme malé, dokonale čisté a krásné dítě.
Pokud jsme takto nikdy neuvažovali, může nám to připadat výstřední a nepraktické: „Jak tohle změní mou situaci?“ Ale ono změní. Jen to chce nácviku nového vnímání věnovat čas, pozornost a zastavení. Kdysi jsem si u jednoho hodně agresivního muže představoval, jaké to bylo, když mu bylo pět let a jezdil si v pokojíčku po podlaze s vláčkem (a další „láskyplné“ obrazy). Nestalo se to přes noc, ale po čase se daný člověk ke mně začal chovat mnohem vlídněji (tohle je psychologický článek, ale příznivci havajské techniky Ho´oponopono také vědí své 😊). Uzavřel bych tento bod tím, že vůbec nejsilnější a nejprospěšnější rada v tomto duchu, která se ke mně v životě dostala, zněla: „Zři v každém člověku Boha.“
Těžkosti jako příležitost k růstu
A přerámovat můžeme samotnou situaci, kterou jsme dosud vnímali jako „hroznou.“ Nejde opět o žádné popírání. Objektivně naše situace těžká je. Ale místo stěžování si na osud, můžeme komunikaci s obtížným člověkem vnímat jako životní zkoušku. Jako příležitost. Nejednou se, pro změnu na mém, semináři stalo – když měli lidé popsat svůj největší životní úspěch – že nejvíce hrdí byli na to, že se například zvládli postarat o nemocnou maminku nebo tatínka. I když je to stálo skoro všechny síly, s odstupem času vnímali tu situaci jako požehnání, jako dar.
Novou energii nám dodá láska
Negativní emoce nás obvykle táhnou ke dnu. Naopak láska pozvedá. Děsit se každý den nepříjemného setkání, to na dlouhodobé pohodě a spokojenosti moc nepřidá. Tento třetí, poslední, bod je završením a shrnutím dvou předešlých. Protože samotná empatie zvyšuje soucit a lásku. A přerámováním situace si můžeme vnést do života též více lehkosti a pozitivních pocitů.
Nebojme se však přímo ani samotné lásky. Každého člověka se můžeme naučit milovat. Byť milovat někoho, kdo nám, vědomě či nevědomě, ubližuje, je neskutečně těžké. Podělím se v závěru o to, co funguje mně (jestli to někomu bude připadat příliš ezoterické, nic s tím nenadělám 😊)
Jak se naladit na energii lásky?
Chceme-li být vtaženi do energie lásky, nejsnadnější je vybavit si na začátku někoho, koho máme vůbec nejraději (svého miláčka/miláčku, dítě, domácího mazlíčka). Někdo pocítí ohromnou radost a zamilovanost ihned, jak si danou lidskou nebo zvířecí osobu vybaví. Násobit lásku můžeme tím, že ji začneme v duchu jakoby tomu druhému posílat. Můžeme si představovat, jak z našeho srdce proudí do srdce druhé bytosti láska (například ve formě růžového paprsku nebo proudu růžového (či zlatého) světla – podrobnější popis najdete např. v knize Láska duše od Sanayi Roman). Postupně můžeme tento proud lásky „nasměrovat“ i na lidi, které vnímáme neutrálně, a pak do něj zahrnout úplně všechny.
Překvapení laskavostí
Pokud někomu „posílání lásky“ nevyhovuje; může druhým v duchu žehnat a říkat slova lásky („miluji tě“). Každá konkrétní situace s konkrétním člověkem je jiná – slyšel jsem za svůj život i spoustu příběhů o tom, že někdy i zcela nečekaný, láskyplný čin prolomil ledy. Negativní člověk totiž obvykle též sám vnímá, že ho druzí lidé nemají příliš v lásce. A když mu někdo překvapivě projeví velké uznání, může to narušit jeho negativní schéma: a v nejednom případě se pak začne chovat i jinak.
Lidi nezměníme…
Zároveň se ale smiřme s tím, že většinu lidí nezměníme. Změnit však můžeme svůj postoj k nim. Na nenávist nemusíme reagovat nenávistí nebo hroucením. Byť to pro někoho může být klišé, láska je nejen v tomto případě klíčem, odpovědí i řešením. Jak by pravila Esther Hicks: „Je pro nás mimořádně nevýhodné kohokoliv nemilovat.“ Dlouhodobými, negativními pocity ubližujeme totiž hlavně sami sobě.
Webová stránka psychologa Jiřího Hamerského: www.jirihamersky.cz
Jiří Hamerský
Použitá a doporučená literatura: Sam Horn (2023): Slovní sebeobrana. Nakladatelství Alpress.