Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Příliš se o ní nemluví, přesto představuje závažný problém v oblasti veřejného zdraví. Řeč je o antibiotické rezistenci, tedy situaci, kdy bakterie získávají schopnost odolávat účinkům antibiotik. Ty pak nemusí na infekce, které se jim dosud dařilo léčit, zabírat. Jaké jsou příčiny antibiotické rezistence? Jak postupovat v rámci prevence? A jaké dopady může mít nejen na zdravotnické systémy, ale na společnost jako takovou?
Historie: kolik dalších generací?
Z historie se dozvídáme, jak ve světě probíhaly epidemie bakteriální a jak virové. Vždy s sebou přinášely zkázu, utrpení a úbytek počtu obyvatel. S příchodem antibiotik lidstvo zajásalo, že se dokáže vypořádat s bakteriálními nemocemi, i když toto jásání již pominulo, protože se ukázalo, že bakterie se stávají odolnějšími a antibiotika jsou stále častěji neúčinná – a stávají se opět pro lékaře noční můrou.
Před třiceti lety, když jsem začínal svou praxi, jsme měli pár základních antibiotik a k dispozici byla tzv. antibiotika vzácná, jež byla podávána jen u vážných stavů, většinou při hospitalizaci. V dnešní době jsou ona vzácná antibiotika v seznamu antibiotik první linie, první volby, a to již u dětí. A během té doby přicházela na seznam antibiotika druhé generace, potom třetí generace atd.
Podstata problému se opakuje
Bakterie si vytvoří rezistenci, vědci proto vyvinou nové antibiotikum, na které si bakterie časem zvyknou. Reklamní kampaň vyzvedá příchozí nové antibiotikum a ujišťuje lidi, že mohou být v klidu, nebezpečí je zažehnáno. No, není důvodu k oslavám, nové antibiotikum není výhra; dočasně zapůsobí, ale pak opět začne vítězit bakterie.
Základní problém, který trvá, je v tom, že si jedinec svým způsobem života v těle tvoří podmínky, aby se bakterii dařilo. A v okamžiku, kdy si svou imunitu oslabí některým stresovým faktorem, se bakterie uplatní. Antibiotikum takovou situaci řeší, tedy řeší až následek, řeší to za vlastní imunitní systém. Jeho problém není vyřešen, léčba po ukončení antibiotika nekončí, ale má vlastně začít, protože dotyčný má dát do pořádku to, co způsobilo, že útok bakterie nezvládl. A to vyžaduje zcela zásadní a totální změnu života.
Co přispívá rezistenci bakterií?
Toto je bod, který se všeobecně neděje. Jakmile se díky antibiotiku dotyčnému uleví, zapomene na podstatu nebo si ji ani neuvědomí či nepřipouští ji. Potřebuje se co nejrychleji zapojit do kolotoče povinností, které musí plnit k udržení života rodiny, ba co víc, ani když užíval antibiotika, nebyl v klidu, chodil do práce. To nejhorší, co mohl udělat, bylo nedobrat nasazené antibiotikum.
Tím vytvořil podmínky pro bakterii, která si na antibiotikum vytvořila rezistenci (odolnost). Je logické, že za 14 dní se mu nemoc vrátí, a pak nastane ještě horší situace, když si dotyčný znovu sám nasadí ono odložené antibiotikum…
Další komentář není nutný, že? Nepomůže ani čtvrtá, ani pátá generace antibiotik.
A co virové epidemie?
Víme, že na virus antibiotikum nemáme, ale místo nich se tlačí na trh antivirotika. A jejich vývoj je stále pokročilejší. Zvláště jsme to pozorovali při vlně covidu.
Jak fungují antivirotika?
Antivirotikum působí uvnitř buňky, když už se do ní virus dostane. Zde virus používá proteázu, což je enzym, který potřebuje, aby rozštěpil specifickou bílkovinu a zformoval se do té podoby, ve které pak buňku opouští a napadá další buňky. Kromě toho virus navodí tzv. virovou imunosupresi – v provedeném laboratorním testu zaznamenáme nízký počet lymfocytů. K tomu dochází velmi brzy a virus se v těch lymfocytech pomnoží, a tím je ničí.
Výzkum a vývoj antivirotik se točí kolem tohoto bodu s cílem zabránit popsanému procesu tím, že bude onen enzym brzdit, tlumit, a tím zpomalovat nežádoucí aktivitu viru. To je tedy bod, na který má antivirotikum působit. A používá se již v boji proti HIV nebo viru hepatitidy B. Ale všimněte si toho podstatného: Antivirotikum působí uvnitř buňky, když už se do ní virus dostal…
Pomůže očkování?
Proto vědci vedou výzkum léčby směrem k očkování monoklonálními protilátkami, které mají virus zastavit ještě před tím, než se do buněk dostane. Dávají tomuto způsobu naději, ale co se týká účinnosti, jsou zatím obě metody srovnatelné, je pozorován jen malý rozdíl.
Rizikový pacient
Po prodělané pandemii již mohou vědci srovnávat statistické údaje o účinnosti. A to hlavně s tzv. rizikovostí pacienta. Co je tím míněno? Samozřejmě je to stejná situace, jak jsem výše uvedl u podstaty, proč člověk podlehne nemoci.
Pokud je pacient rizikový a třeba byl očkován jenom jednou dávkou, nedostal posilující dávku, pak imunita proti nemoci postupně vyhasne a dostává se téměř do stavu, jako kdyby očkován nebyl. Očkovaný pacient s posilující dávkou se viru snadněji ubrání a antivirotikum ani nebude potřebovat, protože nemoc probíhá jen mírnou formou. Ale pokud bude pacient neočkovaný nebo již kvůli jeho chronické nemoci užívá léky a třeba i léky, které imunitu potlačují (imunosupresiva), tak přestože je očkovaný, imunitu proti viru nemá. Očkování mu může snížit riziko, že skončí na JIP, ale také nemusí, je to individuální.
Očkování a kolektivní imunita
V době pandemie se mediálně zdůrazňovala potřeba určité proočkovanosti k posílení tzv. kolektivní imunity, ale je třeba dodat, že imunita po očkování časem vyhasíná. Ukázalo se také, že u nových variant omikronu klesá rychleji. Visí tedy otazník na otázkou, zda lze vytvořit funkční kolektivní imunitu. Známe z historie, že třeba spalničky zanechávají imunitu po prodělání nemoci nebo i po vakcinaci delší dobu, a když proočkovanost poklesla, začaly se spalničky zase šířit. Z pohledu epochálního má proočkovanost proti určité nemoci časově omezenou působnost.
Ve své praxi vždy zdůrazňuji hloubkový rozbor, jenž má odhalit rizikové faktory, které na jednotlivce působí, a ty jsou individuální. A každý si je má vyhodnotit, má pochopit podstatu své nemoci, tu musí přijmout a má neodkladně pracovat na odstranění faktorů. Bez tohoto kroku se plíživým způsobem dostává právě do té situace, kdy jsou v jeho těle vytvořeny pro nemoc podmínky, a tedy útok bakterie nebo viru na imunitu je snadný.
Rizikové skupiny
Pak lze zcela jinak pohlížet na rizikové skupiny, o kterých vědci ve statistikách hovoří. Uvádím krátký přehled.
Sem patří především všichni lidé starší 65 let, rizikem je tedy věk. Každý, kdo má vysoký BMI (je obézní) nebo má vysoký krevní tlak, trpí chronickou nemocí ledvin, jater, chronickým plicním onemocněním – CHOPN, plicní fibrózou. Diabetici i takoví, kteří užívají „jen“ perorální antidiabetika. Nemocní s nedostatečnou imunitou různého původu a jsou na terapii kortikosteroidy, na biologické léčbě a mohou být i očkovaní. Choroby s poruchou srážlivosti krve, neurologické nemoci a mnoho dalších.
Vyjádřil jsem svůj názor na téma užívání antibiotik a antivirotik se zdůrazněním individuálního přístupu při jejich používání, který má vycházet z hloubkového rozboru situace jedince předtím, než se použijí.
MUDr. P. Šácha