Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Forma felinoterapie může být pasivní – již pouhá přítomnost kočky pozitivně působí při odbourávání pocitu samoty nebo forma interaktivní – o zvíře je již konkrétně pečováno, vztah je posunut do roviny vzájemného obohacení a sounáležitosti, člověk cítí za zvíře zodpovědnost.
Principem felinoterapie je soustavné pozitivní působení na cílovou skupinu osob v souladu s rozvíjením harmonie především v duševní oblasti, čímž dochází i k současnému zlepšení zdravotního stavu (aneb, když trpí duše, bolí celé tělo). Ideální podpůrná metoda při léčbě závislostí, neuróz, stresů, neklidu, cílem terapie je korekce problémového chování, mírnění důsledků postižení, a to především formou přijímání sebe jako plnohodnotné bytosti, pozitivní ovlivnění sebevědomí a sebehodnocení postiženého, obnovení komunikace s okolím a vzbuzení zájmu o navazování kontaktů s okolním světem. Všeobecně známé jsou účinky při snižování krevního tlaku, podpůrná léčba psychických potíží, stresu, pocitů úzkosti a fóbií formou bezprostředního kontaktu a doteku.
Základem felinoterapie je využití vrozeného daru empatie, intuice a léčivé energie kočky schopné odnímat bolest a utrpení, schopnost navozovat duševní harmonii a napomáhat najít ztracenou životní rovnováhu, vytvářet nový smysl života potřebným, odnímat pocit osamění, zklamání, opuštěnosti, vytvářet pocit jistoty a bezpečí, mnohdy právě zodpovědnost za blízkého milovaného tvora drží seniory při životě.
Oblast psychická je s oblastí fyzickou velmi úzce spojena. Nemocný, handicapovaný či starý člověk se cítí vyhoštěn z lidské společnosti, mnohdy ztrácí smysl života či dokonce chuť žít, zvláště pokud je mu tzv. zdravou aktivní společností dáváno najevo, že již není adekvátně výkonný, bystrý, schopný, žádoucí. Následně se uzavírá do sebe, přestává komunikovat s okolím, navazování kontaktů mu činí čím dál větší potíže. Přitom vnitřně o to více touží po přijetí, vnímá samotu a bolest mnohem intenzivněji než člověk zdravý či v produktivním věku.
Postižený, bezmocný či starý člověk touží být přijímán bez podmínek, touží po sounáležitosti a pocitu blízkosti, fyzickém i verbálním kontaktu s živým tvorem. Potřebuje se cítit potřebný, a žít plnohodnotným životem i za dané situace. Skutečné lidské kvality nelze vyčíslit věkem či momentálním zdravotním stavem.
Nedílnou součástí felinoterapie je přirozené rozvíjení schopností dětí postižených jak fyzicky, tak dětí s mentální poruchou a jejich kvalitní začlenění do plnohodnotného života bez předsudků. Tato oblast si zaslouží stále více pozornosti, neboť kočka v takovém případě funguje jako zcela přirozený léčitel a přítel postiženého dítěte, které, aniž si to uvědomuje, je nuceno utvářet si své priority, učit se zodpovědnosti a rozvíjet své schopnosti, jak motorické, tak mentální, jenž by jinak mohly zůstat nevyužity.
Kočka má v těchto situacích dvojí význam. Jednak umožní vytvořit náhradní citovou vazbu, mnohdy velice silnou, lze hovořit až o propojení lidské a zvířecí duše na velmi pevných základech. Prostřednictvím kočky je potřebným osobám zároveň umožněno lépe komunikovat s okolím, zvíře může hrát roli jakéhosi prostředníka při opětovném navazování kontaktů a sžívání se s okolním světem, dává oslabené bytosti pocit zodpovědnosti za své zvíře, který je velmi silnou motivací žít.
Felinoterapie je v ČR takřka neznámým, většinou opomíjeným pojmem, vytlačovaným do pozadí známější a náročnější hipo – a především canisterapií. Jistě, psi jsou nejčastějšími pomocníky člověka, přínos asistenčních, vodicích a signálních psů je značný, velmi záslužný a obdivuhodný, zaslouží si tedy právem podstatnou podporu a prezentaci. Kočka nemůže poskytnout člověku pomoc takového formátu jako tito psi. Ale, ruku na srdce, to od ní ani neočekáváme. Požadujeme od ní (a dostáváme) mnohem více citu, něhy, duševní harmonie a lásky.
Léčebné působení kočky může probíhat i v omezeném prostoru, kočka nevyžaduje pravidelné venčení, výcvik, fyzickou spoluúčast. Kočka si vystačí, postará se o sebe sama, a přitom dokáže vyzařovat velice silnou pozitivní energii. Je tedy ideálním „terapeutem“ a společníkem pro osoby s omezenou hybností, kam patří jak tělesně postižení, tak většina seniorů, kteří nevyžadují přímé služby vodicích či asistenčních psů, přesto jim prospívá společnost zvířecího miláčka. Nelze totiž opomíjet jisté kočičí mystično, již odpradávna obdivované, přijímané i zatracované, ale stále všudypřítomné.
Nelze samozřejmě srovnávat typické vrozené vlastnosti a povahové rysy zvířat tak odlišných, jako je například pes a kočka. Pes, extrovert, předurčen k družnosti a oddané poslušnosti je takřka protipólem introvertní kočky, která je vyhraněnou individualitou, samostatnou osobností s vlastním názorem (ano, kočky si vytvářejí vlastní názor na člověka již při prvním kontaktu. Tento moment je mnohdy rozhodujícím pro další soužití. Pokud ovšem kočka člověka přijme do svého teritoria, jde o vztah velmi silný, rovnocenný, který rozhodně není dopřán všem).
Přejme si tedy vzájemné pochopení, důvěru, citlivou komunikaci. Ano, s kočkami lze komunikovat stejně tak, jako se sobě rovnými blízkými bytostmi. Jde jen o to, umět navázat vzájemný hlubší kontakt, čitelný pouhým pohledem. Vzájemné spojení dvou odlišných, a přesto tolik podobných světů by nemělo zůstat opomíjeno a nedoceněno.
Ráda bych závěrem konstatovala, že felinoterapii se věnuji z důvodu, že moji srdeční záležitostí jsou právě kočky. Ale zároveň dodávám, že velice prospěšná a záslužná je přítomnost jakéhokoliv zvířete, i kdyby se mělo jednat o fretku, králíka, křečka, papouška či rybičky v akváriu. Skutečnost, že léčebná terapie jiných němých tváří nebyla dosud definována a pojmenována, nic nemění na její existenci a přínosné podstatě.
Život si cestu vždycky najde – dejme mu tedy šanci.