Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Potkala jsem ve městě pána, který prosil o peníze. Byl starý a nevypadal jako bezdomovec,“ napsala mi mailem jedna naše čtenářka: „Zajímalo by mě, jestli dávat někdy těmto lidem nějaké peníze či jídlo“. Myslím, něco podobného někdy řešila spousta z nás. Je to otázka filozofická, etická, ale také kulturní, a v nejširším slova smyslu i sociálně-zdravotní.
Místo toho, abych vám vnucoval nějaký svůj striktní názor, přináším v tomto článku pár inspirativních pohledů jiných a nechť si každý udělá závěr sám.
Za sebe chci jen na úvod připomenout celkový kontext, a sice že existují dva hlavní protikladné přístupy: Zjednodušeně řečeno, západní (křesťanský) říká, že trpícímu je potřeba pomoci vždy. Zatímco východní přístup vychází z učení o karmě – že dotyčný svým utrpením „splácí“ zlo, které někdy sám způsobil jiným (v tomto nebo minulých životech), a proto je lepší do jeho cesty a vývoje nezasahovat.
Pokud máme možnost někomu pomoci, měli bychom být za to vděční
„Na první pohled se zdá, že je to otázka soucitu a laskavosti, ale myslím, že je to především otázka odpovědnosti.“ říká džňána jogínka Michaela, která se rozhovořila z mnou dotázaných nejvíce: „Pro správné rozhodování je důležitá naše motivace. Pokud nám jde o to někomu pomoci, musíme se zamyslet nad tím, co tomu člověku opravdu pomůže. Jenže to se případ od případu liší. Jednomu člověku mohou naše peníze pomoci dostat se ze životní krize, jinému dopomohou k alkoholu, cigaretám a jiným obecně škodlivým věcem. Proto je třeba, abychom každý případ posuzovali s rozvahou a individuálně, a i tak nebudeme nikdy vědět, zda jsme zvolili to lepší řešení. “
Michaela upozorňuje, že sice máme být štědří a laskaví k lidem, ale právě tehdy, když někomu pomáháme, je důležitá pokora, protože tím v dobré víře zasahujeme do osudu druhého člověka: „Není na nás určovat, jak má kdo s penězi od nás nakládat, ale pokud my sami nepřistupujeme k této věci odpovědně, pak skutečně neseme míru odpovědnosti za to, co se bude s našimi zdroji dál dít… Je to zákon akce a reakce. Někdo by řekl, zákon Karmy.“
„Je dobré uvést příklad, kdy žebrák, ačkoliv je to potenciálně velmi schopný člověk, dostává milodary a tím ztrácí motivaci na sobě pracovat. Kdyby je nedostával a musel se více snažit, jeho kreativní mysl by byla stimulována a možná by vynalezl lék na rakovinu. Nebo nevynalezl, ale byl by svůj potenciál mohl využít k něčemu jinému prospěšnému.“
Ještě úplně jiná je situace, když se nejedná o bezdomovce: „V Indii je zcela běžné, že lidé dávají peníze, jídlo a šaty lidem, kteří rozdávají moudrost a učí duchovnímu životu. Tito lidé se pak díky darům mohou věnovat těm, kteří to skutečně potřebují. Je tragické, že v naší společnosti tento společensky prospěšný postoj prakticky neznáme.“
Závěrem Michaela zdůrazňuje, že máme-li možnost někomu pomoci, měli bychom být za to vděční: „Je to dar pro nás. Jsme to my, kdo tím nejvíce získává – nikoliv ten, komu pomáháme. Je to velmi silný princip. Přesto nebývá v povědomí lidí moderní doby příliš zastoupen, obvykle vůbec.“
Není nutné vědět, jak kdo s darem naloží
Nejčastější odpověď na dnešní otázku zněla: „Někdy dávám, někdy nedávám.“ Například kněz Miroslav Herold odpověděl: „Já bych tady sázel na intuici. Proč nedat peníze? Někdy dát, někdy ne a někdy dát třeba naturálii. Mohou být chvíle, kdy vnitřně vnímám, že by bylo dobré toho druhého trochu podpořit. Jindy si říkám „ne, nemohu si to dovolit“ nebo „je to v tuto danou chvíli nepatřičné.“ Možná bych v tom případě pak dal raději organizacím, kterým důvěřuji.“
Heroldovi jsou blízcí lidé, kteří nechtějí obtěžovat a jsou velmi opatrní na to, si o pomoc říci: „Když je tam vidět postoj skromnosti a to, že člověk nechce obtěžovat, ale zároveň když přijde na lámání chleba, tak přizná, že na tom není zrovna nejlépe, a vidíte, že umí vyjít s málem a nezneužívá to, tak je jasné, že tady by směrem k němu měly být otevřené ruce.“
Podle Miroslava Herolda není také nutné vždy rozlišovat, co s darem druhý udělá. S tím úplně souhlasí i lektorka sebelásky Adéla Chytilová: „Neřeším, jestli si člověk za to může sám nebo jestli to třeba má na alkohol – prostě chci v tu chvíli někomu udělat radost. Já si myslím, že dávat peníze by se mělo.“
Tak jako tak, rozhodnutí v každé konkrétním jednotlivém případě je na každém z nás.
Celková nabídka knih o osobním rozvoji.