Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
„Rodíme se beze strachu, ale postupně se mu učíme,“ říká v tematickém rozhovoru o STRACHU psycholožka a psychoterapeutka PhDr. Jitka Bukáčková. Jak strach vzniká a čeho se nejvíce bojíme? Řeč bude nejen o strachu z koronaviru, ale také o strachu z odsouzení druhými lidmi nebo třeba obavě řídit auto po prodělané autonehodě.
Jitko, máš jako psycholog blízko k alternativním metodám? Pomáhá z „alternativy“ něco Tobě? Používáš nějaké techniky, které bys mohla doporučit i našim čtenářům?
Myslím si o sobě, že jsem přírodní typ. Věřím přírodě, na bylinky. V létě je ráda sbírám, suším. Hodně používám bylinkové čaje, extrakty z bylin, a to i pro své klienty. Také se zajímám o aromaterapii. Snažím se, aby to u mě vždy příjemně vonělo. Klienti sami říkají, že se uklidní, jen když vejdou dovnitř a nadechnou se.
K alternativním metodám bych mohla přiřadit i jógu, kterou aktivně provozuji již mnoho let. Z ní pro své klienty využívám hlavně dechové techniky a relaxace na uvolnění, zastavení mysli, zklidnění. Například, když je člověk nervózní, pomůže dýchání do čtverce – nádech, zádrž, výdech, zádrž, vše na stejnou dobu a během chvilky dochází k uvolnění. Rovněž střídavé dýchání do pravé a levé nosní dírky je metodou, která okamžitě působí.
A ještě bych všem doporučila „obyčejnou chůzi“. Je to nejpřirozenější pohyb, který zvládne každý. Samozřejmě, když jdeme, je potřeba být v přítomnosti – to znamená vnímat své tělo, dech a okolí. Spousta lidí chodí automaticky. Sice jdou, ale přitom přemýšlí o budoucnosti, nebo řeší minulost, prostě nevypnou mozek, a to potom není chůze, ale pochod.
Řekl bych, že žijeme v době, kdy se lidem bortí jejich jistoty a mají strach z budoucnosti. Jak se tohoto strachu zbavit a jak se ze všeho úplně nezbláznit?
Co je to ta jistota? Můžeš mít nalajnovaný život a pak stačí neopatrnost, třeba při přecházení silnice, a je vše úplně jinak. Možná by pro nás bylo lepší naučit se nechat vše plynout. Prostě změnit svůj přístup k životu. Těšit se z toho, co máme, protože i když je spousta omezení, pořád toho máme dost a dost. Před nedávnem jsem četla o meditaci vděčnosti. Její praktikování se doporučuje několikrát denně. Například ráno, když se vzbudíš, tak se zastavit a procítit pocit vděčnosti za to, že žiješ. Před jídlem se opět zastavit a procítit vděčnost za to, co máš na talíři, a tak to pokračuje celý den. Je důležité před každou aktivitou se zastavit, protože většina z nás stále spěchá, běží životem, a pak na pár sekund procítit vděk. My všechno bereme jako samozřejmost, ale ono to tak není. Znám spoustu lidí, kteří mají prakticky všechno, přesto nejsou šťastní.
Když jdu po ulici nebo jedu v MHD, tak myslím, že docela poznám člověka, který se hodně, ale opravdu hodně bojí pro změnu toho, že coronavirus dostane, a třeba na něj i zemře. Co bys poradila těmto lidem?
Máš pravdu, lidé se hodně bojí. Mám pocit, že momentálně se o ničem jiném ani nemluví. Dříve se rozhovor začínal otázkou, jak se máš, dnes je aktuální: ,,Už jsi měl coronavirus“? Domnívám se, že čím více na to budeme myslet, přikládat tomu důležitost, tím víc nás to bude ovládat. Možná bych těmto lidem připomněla moudré přísloví: „dávej pozor, na co myslíš, mohlo by se ti to splnit.“ Proto mysleme na pěkné věci, radujme se z nich a užívejme si třeba toho, že venku mrzne, stromy jsou pokryté jinovatkou, svítí sluníčko. Stačí jít ven do parku, přírody a rozhlédnout se kolem sebe.
Když jsme u těch strachů, vím, že jsi na ně odborník. Jak vlastně strach vzniká? Proč se obvykle každý alespoň jedné věci v životě bojíme?
Strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, hromadí a omezuje. Ke mně chodí nešťastní lidé a vlastně všichni mají nějaké strachy, z něčeho, někoho, nebo ze sebe.
Paradoxně my lidé se rodíme bez strachu, ale postupně se mu učíme. Velký podíl na tom mají naši rodiče a blízcí lidé. Mám pocit, že čím jsou rodiče, hlavně mámy, úzkostnější, tím vystrašenější bývají ratolesti. Zároveň od nepaměti je strach využíván k ovládání druhých, když se bojíme, tak posloucháme.
Dá se podle Tebe žít úplně beze strachu?
Jsou lidé, kteří dokážou žít bez strachu, nebo to alespoň říkají. Ovšem i strach k nám patří, protože když nebudu mít strach, jak to vypadá s mým pudem sebezáchovy? Domnívám se, že strach sice do našeho života patří, ale rozhodně by nás neměl svazovat a ovládat.
Čeho se tedy, na základě Tvých zkušeností a Tvé praxe, lidé bojí nejvíce?
Během svého života nasbíráme různé druhy strachů. Pokud je to na konkrétní situaci, třeba že vlezu do výtahu a on se zasekne, protože tuto situaci jsem již zažil, s tímto strachem se pracuje dobře.
Jsou ale strachy, které si neuvědomujeme, a přesto nás ovládají. Tyto strachy bývají spojovány právě s naším dětstvím a s navyklými vzorci chování. Hodně typický vzorec naší doby „CO TOMU ŘEKNOU OSTATNÍ“ učí lidi hrát celoživotní divadlo. Nejsou schopni dát nikomu (někdy ani nejbližšímu partnerovi) pravdivou zpětnou vazbu o tom, co se v nich děje. Například po patnácti letech manželství manželka odchází s tím, že celou dobu partnerovi ,,signalizovala“, co se jí nelíbí, ale on bohužel jejím signálům neporozuměl (asi mu chyběla skleněná koule). Možná by stačilo verbálně sdělit, co jí vadí, aby na tom mohli oba pracovat.
Dalším obvyklým vzorcem, hlavně u žen, bývá MODEL HODNÉ DCERY. Taková žena má pocit, že musí být hodná a všem pomáhat, aby ji ostatní měli rádi. Jejím velkým problémem je říci NE. Většinou přichází na terapii naprosto unavená, vyhořelá a zatrpklá. Snaží se a nikdo to neocení.
Další vzorec, který vnímám jako obrovské zatížení, je NEJSEM DOST DOBRÝ/Á. Lidé sami sobě nevěří. Můžeš je chválit, ale oni nejsou schopni tu chválu procítit. Jejich typické odpovědi jsou: „to by udělal každý,“ „na tom nic není,“ nebo „to se mi stejně moc nepovedlo“. Tito lidé v dětství bývají hodně srovnáváni s druhými, většinou v jejich neprospěch. Často tam bývá záměr rodičů motivovat je. Toto nastavení je vede k výkonnosti a k perfekcionismu. Ale nejsme roboti. Je důležité si uvědomit, že nemůžeme vše dělat na 100 %.
Ptáš se, čeho se lidé bojí nejvíc? Myslím si, že každý má svůj strach – ze samoty, ze selhání, z nedostatečnosti. Je jich opravdu spousta. Ale dokud si ho neuvědomíme a nepojmenujeme ho, tak nejsme schopni s ním nic dělat. Takže pojďme ho najít, podívat se na něj, a pak s ním začít pracovat. Je to jenom strach, nic víc.
Jitko, Ty jsi i dopravní psycholog, tak se zeptám na ještě jeden druh strachů. Jak třeba pracuješ s klienty, kteří zažili dopravní nehodu a mají strach znovu sednout za volant? Nebo když si řidičák udělá například žena po padesátce a má strach ze samostatných jízd. Jak se zbavit tohoto typu strachu?
U lidí, kteří zažili dopravní nehodu – teď nemyslím jen ohnuté plechy – hodně záleží na tom, jestli byli v pozici oběti (že za nic nemohli), nebo jestli jsou viníci (že nehodu zavinili). Práce je s každým naprosto individuální, ale hodně se pracuje s odpuštěním a se sebepřijetím. V takových situacích lidé prožívají hodně silné emoce, a s těmi je potřeba jim pomoci. Já osobně ráda pracuji se ženami po padesátce, které konečně dostanou šanci usednout za volant. I když většinou za tím bývá to, že jejich partneři nejsou již schopni řídit auto, a tak konečně žena může ukázat, že i ona to zvládne. Tyto ženy často mívají řidičák, ale celý život slyšely, že žena za volant nepatří, že na to nemá… Takže začínáme tím, že narovnáme jejich sebevědomí, protože i ony jsou stejně dobré jako jejich partneři. Pak stačí pár cvičných jízd a žena vyráží na silnici.
Děkuji. Kdybychom to v závěru celé shrnuli: Jaký je nejúčinnější tip, jak se obecně strachu zbavit?
Já bych doporučila nebrat strach moc vážně. Je to jen pocit, byť někdy hodně nepříjemný, omezující a vyčerpávající. Snažte se ten pocit strachu zlehčit. Naučte se smát a radovat se z toho, že tady můžeme být. Prostě berte život jako úžasné dobrodružství, protože nikdy nevíme, kdy skončí.
Jitko, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.
Webová stránka Jitky Bukáčkové: www.psychologbs.cz